Zimním hřebenem Suchých skal

… tam, v teple a suchu, vypadá mnoho věcí daleko zábavněji a snadněji než při konfrontaci s tvrdou realitou. Jako například ten, kterým jsme se rozhodli vylepšit vánoční společensko sportovní podnik „Přechod hřebene Suchých skal bez obcházení vrcholů“. A co že to bylo za nápad? Zahájíme celou akci v Malé Skále na ostrově a přebrodíme Jizeru! A na to jsme si plácli…

V mrazivém ránu 26. prosince se nám nechce z tepla postele, ale nakonec Hrdina v nás zavelí k útoku a my, byť s notným zpožděním, vyrážíme do akce. Přijíždíme pod Panťák ve chvíli, kdy dva ze členů expedice právě vzdali pokus přejít po jezu. Stav vody v Jizeře totiž po oblevě na horách spíše vyhovuje vodákům toužícím sjet tuto romantickou strouhu než nám, kteří tak trochu začínáme litovat furiantského odhodlání. Ale co bychom to byli kurňa za chlapy, kdybychom to teď vzdali?!?



Každý řeší problém po svém. Matouš volí high technology a nazouvá přes pohory vysoké výškové návleky. Doufá, že vody nebude tolik, jak to vypadá. Bylo a tak nakonec jako jediný z nás zůstává celý den v mokrých botách, což mu ovšem nikterak nepokazí náladu.



Kuba volí pouze lehkou obuv na ochranu chodidel a za chvíli už vidíme, jak si voda pohrává s kadeřemi na jeho svalnatých stehnech a v zápětí sandály drtí led namrzlý podél protějšího břehu.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi chce následovat jejich příkladu. Ale znáte to! Když jsem si to vymyslel….





Jako bych prohrál v mariáši. Boty, kalhoty a nakonec i ponožky odkládám na promrzlý písek a přešlapuji naboso na pláži. Ještě že alespoň svítí sluníčko! To ovšem nedokáže zabránit tomu, že již po několika málo krocích svižně tekoucí vodou necítím nohy a musím se dívat, zda tam ještě chodidla jsou a kam je vlastně pokládám. Nikdy bych nevěřil, že je druhý břeh tak daleko! Vše jde ale hladce až na malé závěrečné zpestření, kdy pode mnou praská pobřežní led a jen pohotová reakce mých přátel mne zachraňuje od celkové koupele. Poslední krok a již stojím na pevné zemi a snažím se rozehřát ledy na koncích mých končetin, vzdáleně připomínající chodidla.

To se mi definitivně daří až v okamžiku, kdy docházíme pod Vlajkovou věž a připíjíme na zdar lezecké části podniku.



Hned první namrzlé metry výstupu prověřují naši připravenost na tuto náročnou akci. Formička je ale dobrá a zanedlouho se optimisticky rozhlížíme z prvního vrcholu. Od jihu na nás dýchne teplo a pohoda, ale severní strana Sušek si brousí svoje ledové zuby, kterými po nás bude chňapat celou dobu přechodu.





























Na vrchol Hlavní věže docházíme později než jsme mysleli, ale při pohledu na namrzlé a oslizlé vrcholky Žandarmů, kterými končí celý hřeben nám ani není líto, že se můžeme vymluvit na houstnoucí tmu a slaňujeme až dolů na pevnou zem.
Již potmě klopýtáme lesem zpět do Malé Skály a celou expedici zakončujeme u žejdlíku kvasnicového piva v útulné krčmě U Boučků.

A poučení? Přestože již na Suché skály jezdím od počátků své lezecké kariéry a v jejich stěnách mám vylezenou nejednu cestu, hřebenovku jsem o loňských Vánocích absolvoval poprvé a byl jsem velmi překvapen, v jakém světle jsem tyto notoricky známé terény uviděl. Pokud tedy někdy nebudete mít náladu na extrémní výkony, ale budete chtít strávit hezký den ve skalách, zkuste si přejít hřeben Suchých skal. Věřím, že budete překvapeni stejně mile, jako já.

P.S.
Nezapomeňte na ručník !