Nesselbergkar

Tennengebirge je pohoří, ležící mezi Berchtesgadenskými Alpami na západě a Dachsteingebirge na východě a kromě největšího ledového jeskynního systému na světě Eisriesenwelt v něm najdete i celou řadu zajímavých lezeckých cílů. Jednou z oblastí, která stojí jistě za návštěvu je dolina Nesselbergkar. Pravda, její návštěva je „draze“ vykoupena dlouhým a namáhavým výstupem, ale nám při loňské návštěvě učarovala natolik, že jsme se rozhodli „peklo výstupu“ podstoupit ještě jednou.



Tentokrát nás však nelákají pouze její přírodní krásy, ale zejména výsledky snažení kustoda tohoto pohoří Alberta Prechta. Ten zde, podobě jako ve všech skalních oblastech v okolí Bischofshofenu, udělal spoustu cest a my se těšíme, že v dolině strávíme krásné tři dny a alespoň některé z nich si vylezeme.



Snažíme se nemyslet na to co nás čeká v následujících třech hodinách a vyrážíme z Oberscheffau vzhůru. Téměř devítisetmetrové stoupání k chatě Stefan Schatzlhütte je na chvíli přerušeno rovinkou u Schönalmu, úporně bráněnou stádem domácího skotu. Naštěstí nemají takovou morální sílu, jako obránci barikád v květnu 1945 a tak jejich: „No pasaran!“, zůstává jen prázdnou frází.



Zvolna stoupáme dál k chatě. Romantická, malinká chata Stefan Schatzlhütte je sice otevřena jenom o víkendech (my sem přicházíme ve středu a je tudíž zavřeno), ale její terasa se i tak stává naším základním táborem. Užíváme krásného odpoledne i samoty a těšíme se na zítřejší lezení, čtrnácti délkovou cestu „Schatzlpfeiler“ na Platteneck (1 947 m). Průvodce hýří v popisu cesty superlativy a tvrzení: „Vysoce požitkové lezení vedené výhradně plotnami a vodními žlábky ve skále, která je stvořena pro lezení.“, se zkrátka nedá odolat. Tak uvidíme co je na tom pravdy.





„Cesta má všechno, co moderní cesta mít má: Nástup slabou půlhodinku po pěkné pěšince pod stěnu, pilíř a plotny nabízející super lezení, cesta končí přímo na vrcholu, bezproblémový sestup . Zkrátka paráda!“, praví se dále v popisu cesty. Až na tu slabou půlhodinku pod kopec je to do puntíku pravda.



Už u nástupu je vidět, že cesta si bude vybírat ty nejkrásnější kousky stěny a blýskající se borháky dávají tušit, že friendy, stopery a ostatní železo bereme s sebou zbytečně. Pro jistotu ho ale cvakáme na sedáky a začínáme stoupat podél prvního z mnoha vodou vymletých žlábků, kterými dnes budeme stoupat. Už první délky nás naplňují euforií z lezení a shodujeme se, že chvála v popisu cesty je skutečně namístě.







Po pěti délkách lezení přecházíme pod „Weissen Platte“ – bílou plotnu snad o velikosti fotbalového hřiště, protkanou bezpočtem žlábků vymletých vodou a hledáme další směr. Postupujeme lehce podél nich a hledáme nějaký borhák, skobu a nebo jinou známku toho, že jsme tady správně. Konečně! O kousek výš nade mnou je vidět štandovací borhák a tak se u něj zabydlujeme. Ještě dalších jeden a půl délky pokračujeme podél žlábků a pomalu se dostáváme pod závěrečnou část stěny. Čtyři délky lezení v plotnách té nejlepší kvality.



Obtížnost poněkud přitvrzuje, ale při kvalitě jištění, která tu je ani nemáme pocit, že lezeme horskou cestu. Spíše si připadáme jako na velkých skalkách. Ne, to není stěžování! To v žádném případě! Je to prostě nádhera! Krásné lezení, pohodové jištění, pevná skála a sluníčko, kterého je snad až příliš…







Posledních pár metrů a rozhlížíme se z vrcholku. Dolinu máme jako na dlani. Rozhlížíme se a vybíráme vrcholek, na který bychom mohli vylézt zítra. Že by na mohutný Knallstein (2 232 m) na který vedou zejména jeho východní stěnou zajímavé cesty? Nebo že bychom vyrazili na Östliche Knallsteinplatte (1 800 m), jejíž severní, hladkou rajbasovou stěnou vedou hned čtyři cesty, které prověří, jak jsme na tom s rovnováhou? Či vyrazíme na Kircherl (1 700 m), malý, ale výrazný vrcholek nedaleko nad chatou, v jejíž kompaktní západní stěně vede pěti délková „sedma“ „Hüttenzauber“? Na definitivní rozhodování bude ale dost času u večeře a tak se vydáváme pomalu na sestup.







Ale jak se říká: „Člověk míní a počasí mění!“. Ještě před setměním je jasné, že ze zítřejšího lezení nic nebude. Začíná bouřka a divoký večírek přírodních živlů končí až v dopoledních hodinách následujícího dne. Využíváme chvilky, kdy přestává pršet, balíme a mažeme rychle dolů. Stihli jsme to jen tak tak. Docházíme k autu ještě za sucha a vaříme dokonce i kafe, na které jsme se oba tak těšili. Vypít si ho ale musíme už v autě. Začíná zase pršet a vypadá to na dlouho.
Kdy vlastně pršet přestalo, ani nevíme. Po dvou dnech to vzdáváme a vydáváme se na cestu zpátky domů.



A jestli se ještě někdy vydáme do doliny Nesselbergkar? Zatím nevím. Snad. Možná. Ale určitě to bude až tehdy, kdy už si nebudeme pamatovat, jak hrozný kopec je to k chatě Stefan Schatzlhütte…

Popis cesty najdete v databázi cest .