Princip naděje

„Bürser Platte mě fascinovala vždycky“, říká Beat Kammerlander. „Určitým způsobem je jedinečná, protože nalézt na hladké stěně cestu takové obtížnosti (10/10+ a možná E9-E10), kterou lze odjistit mobilními jistícími prostředky a tedy vylézt ve stylu "clean", to abys pohledal. Touto stěnou se táhne asi prvních 25 metrů tenká spára, potom následuje klíčové místo a spára pokračuje dalších šest až sedm metrů šikmo nahoru. Lezení je to opravdu zvláštní, protože se leze po extrémě malých chytech a stupech. Když se to zkouší moc často, zničíte si boty a krvácí vám prsty. Lezení je tady taková malá bitva.“



První setkání s Bürser Platte zažil lezec, narozený v nedaleké Bludenzi, před deseti lety. Již v roce 1997, jen pár dní po té co jeho přítel Marco Wasiner dodělal prvovýstup spodní půlky i s klíčovým místem, vylezl Beat prodloužení cesty v horním desátém stupni.



„ Zajímavé je, že po mém RP přelezu cesty se nikdo nepokusil o její opakování. Potom jsem se zase začal tou stěnou zabývat. A najednou jsem cítil nutkání cestu přelézt clean, tedy odstranit všechny nýty a nést si všechno své jištění s sebou, tedy dávat jištění z lezecké pozice. To se mi zdálo jako jediná možná cesta. Ale zároveň se mi to také zdálo nemožné. Ale právě to dělá každý projekt zajímavým.“



Celé léto trénuje Beat Kammerlander svojí psýchu i fyzičku, aby se připravil na svůj projekt „Prinzip Hoffnung“. Přitom je výzvou vlastně jenom jištění. „Byl to celkem dlouhý vývojový proces“, vypráví rodák z Vorarlbergu. „Trvalo mi více než tři čtvrtě roku, než jsem byl psychicky tak daleko, že jsem to mohl zkusit. Ministopery, které lze ve stěně použít, vydrží něco mezi 150 a 300 kilogramy. Při pádu z výšky 10 až 15 metrů na ně působí mnohem větší síla. Takže od začátku víte, že většina toho jištění by při pádu nedržela. Klíčové místo například nelze vůbec odjistit. A právě to způsobuje ten psychický blok. Tady pomáhá jen přesné rozplánování. Věděl jsem na milimetr přesně, kam patří jaký vklíněnec. Mimoto mě velice dlouho trvalo vyřešení klíčového místa. A pak se objevil nápad použít k jištění ještě druhé lano. Toto lano držela osoba, které věřím, která by v nejhorším případě musela odskočit, aby dobrala. Tímto řešením jsem překonal strach.“



V zimě 2008/2009 odstartoval Beat svůj pokus. „Bürser Platte je typický zimní projekt“, říká. „Člověk potřebuje teploty mezi nulou a deseti stupni, jinak jsou prsty moc měkké a guma na lezečkách by na miniaturních stupech nedržela.“



Projekt se mu nedaří hned na první pokus. Kammerlander párkrát padá v klíčovém místě a musí zas a znovu vyndávat vklíněnce a začínat znovu. V den úspěšného přelezu mu zbývá už jen 20 minut slunečního světla. Vlastně si chce dát už jenom „tréninkový pokus“, ale potom se mu podaří něco nemožného. „Při přelezu jsem měl neustále pocit, že padám“, vzpomíná Beat Kammerlander. „Byl jsem tak překvapen, že jako kapka, která visí ze stropu, pořád zůstávám na stěně přilepen. Cítíš, že teď spadneš, ale prostě lezeš dál. Tato vůle, kterou cítíš celým tělem, je to co ti potom zůstane v paměti a posílí tě do budoucna. Když lezu takovou cestu, necítím se jako padesátník.“





Beat Kammerlander považuje svoji cestu „Prinzip Hoffnung“ (E9-E10) za jeden ze svých největších lezeckých výkonů. „Vedle prvovýstupů „Silbergeier“, „Unendliche Geschichte“, nebo „Mordillo“ (free solo za 10-), má „Prinzip Hoffnung“ v mém vývoji stejnou hodnotu“, říká. Významné a motivující projekty jsou pro mě příběhy, při kterých je nutný vývojový proces tvého já, na jehož konci stojí cesta samotná. A přesně to byl tento případ.



Video ke stažení ve vysoké kvalitě je ke stažení v sekci download (by courtesy of Beat Kammerlander/ adidas)