Dülfer na Fleischbank

Fleischbank - stěna v níž se píší dějiny horolezectví, foto: Jan Polák

Tu jednu v její levé části našel dvacetiletý Hans Dülfer v roce 1912 a s použitím dvou traverzů v laně ji prostoupil – s konopným lanem a bez gumy lepičky a jiných cajků, které umožňují aby si cesty, kdysi vyhrazené pro nejelitovatější elitu, dnes mohli vylézt i artrózou sužovaní adepti na penzi. Jako naše trojčlenná, v celkovém součtu stošedesátičtyřletá parta.

Taktická příprava, foto: Petr Jandík

Motorem této akce byl jednoznačně Jiří, matematik a programátor. Jiří se do Dülferovy cesty na Fleischbank zamiloval již před několika lety, měl ji jako pozadí plochy na monitoru a když mu teď zdárně proudí v těle druhá lezecká míza, nebyl k zastavení. Ani zprávy o oleštěnosti těch kterých pasáží mu nevzaly chuť. Druhý do party je náš ošetřující zubní lékař Petr. Je mladší, a kazí nám půměr. Zato je ale silný, do kopce i s kopce chodí skoro dvakrát tak rychleji, než já, třetí a nejstarší z naší partičky.

První délka, foto: Jiří Binder

Ve středu Jiří v práci řekl, že záchrana firmy může tři dny počkat, Petr dostal doma opušťák, i mně řekla žena „máš narozeniny, jeď si“, a 7. srpna ráno stoupáme pomalu po ocelovým lanem zajištěné cestě Steinerne Rinne k oranžově natřené anténě nouzové signalizace, v jejíž výšce začíná celé to dobrodružství, naplnit Jirkovu touhu a oslavit moje sedmapadesátiny. Cesta začíná dvěma délkami traverzu na ukloněných plotnách. Oproti původnímu předpokladu se nejde rajbasem plotnami, ale spíš po jejich spodním okraji. Trojkové traverzy táhne Petr a končí na štandu v koutě, kde už se začíná nabírat expozice. Další dvě délky jsou na mně. Doprava na hranu, spárkou, co trochu vyhazuje, traverz do kouta a štand v jeskyňce. Přes převis v další délce mi to moc nejde. Vymlouvám se, že mi ti mí dva společníci překážejí v rozkročení, beru za borhák a zbytek délky už je čtyřka, stejně jako další délka, kde přechází do čela Jirka.

3. délka, foto: Petr Jandík

Vychází na něj i šestá délka, nejdříve poněkud oleštěné spárky a pak první traverz, který tehdy Dülfer udělal v tahu lana. Jirka mizí za hranou plotny. Nevidíme na něj, jen slova nepříliš slučitelná s představou tichého a slušného doktora matematiky, padající shora, doprovázená občas neartikulovanými zvuky naznačují, že to tam nemá lehké. Když vyrážíme za ním, vidíme, že trénink na Srbsku se hodí. Spárky opravdu pěkně kloužou a nadává na ně i další dvojice Čechů, která nás začala dohánět.

6. délka, foto: Jiří Binder

Stojím na začátku traverzu a koukám, jak to tam Jiří promotal, když místo sestupu na štand, který není z travezu vidět, to vzal nějaké čtyři metry nahoru ke spárce, patřící k sedmičkové cestě, tam dal jištění a pak sestoupil pět metrů na štand, který uviděl až potom. Pro druholezce, který má už tak jako tak v sestupném traverzu pozici horší, než prvolezec, pěkné zpestření nakonec. Nedivím se, že se tam Petrovi nechce a mně taky ne. Petr odlézá do další délky na hranu a za roh, Jiří se mezitím lítostivě smiřuje s tím, že své dva historické vklíněnce, ke kterým má léty vybudovaný těsný vztah, bude muset zanechat nahoře.

7. délka, foto: Petr Jandík

Na štandu nás dohání dvojka, co lezla za námi. Jejich prvolezec nemá s traverzem žádné zvláštní potíže, Když je u mně, povídá: „No co ty tady?“ a ke svému spolulezci „To bys nevěřil, jakej je tady Geriavit tým!“. Já si teda nemohu vzpomenout, kdo to je. Petr něco huláká za hranou a můj spolusedící na štandu povídá: „Hele podle dikce, není to zubař Petr?“. Celou další délku mně vrtá hlavou, kdo jsou ti kluci, že nás tak dobře znají. K Petrovi chodí se zuby spousta horolezců, tak že by to byl někdo z pacientů? Na dalším štandu se podařilo společným úsilím sklerózu prorazit. Vždyť to jsou kluci z našeho oddílu, jeden z nich je i s celou rodinou Petrovým pacientem. Aha, tak máme vyřešeno a mohu nastoupit do druhého traverzu již s klidnou müslí.

9. délka 2. traverz, foto: Jiří Binder

Druhý traverz, ozdobený cedulí Dülferstraße, je o fous lehčí než první a délka za ním je úplně lehká. Dobírám kluky na štandu pod asi nejtěžší, jedenáctou délkou, ve které nás má čekat abgeschmierte Platte, tedy hodně oleštěná plotna, kterou ale zatím není vidět. Kolmými spárkami k ní vyráží Jirka, který je na řadě. Několik neartikulovaných zvuků zeshora říká, že je plotýnka opravdu těžká. Taky pak Jirka hlásí, že volně to nebylo. I já s Petrem využíváme dobrodiní lepeného borháku a překonáváme stěnku s jeho pomocí jako A0.

10. délka, foto: Petr Jandík

V další, dvanácté délce, se Jirka opět trochu zapráskl. Místo sestupu doleva na začátek výstupových spár, které jsou ve skutečnosti spíše komíny, pokračoval spárou žábovkou, až to už nešlo dál a musel slézt. Tentokrát se to obešlo beze ztrát na materiálu, jen s trochou nadávání. Výstupové spáry, psané jako VI- nebo V, A0, jsou závěrečným bonbónkem. Jsou vytlačující a pro volné lezení vyžadují klidné hledání stupů a chytů. Petr raději nasazuje styl A0, který mi přijde namáhavější, ale on na to tu fyzičku má.

12. délka, foto: Petr Jandík

Druhá délka výstupových spár je komín, který se směrem nahoru zužuje a musí se z něj vylézt doleva na balkónek a z něj ještě přes jeden převisek. Petr statečně bojuje opět vyčerpávajícím stylem A0 a navíc mu ještě táhne lano tak, že se musí vracet a vypínat některé expresky. Ověřuji svou hypotézu, že pokud se ten komín leze venkem na rozpor, není zdaleka tak obtížný, ale v zužujícím se místě se i já chytám za skobu. Traverzík, převisek a je dobojováno a doslaveno. Už jen dvě trojkové délky na hřeben, další délka po něm a jsme u luxusního nerezového kříže, který by, nemít zrezavělý jeden nýtek dole, vypadal jakoby ho tam dali včera.

14. délka, zavírající se komín, foto: Petr Jandík

Má i pěknou schránku na vrcholovou knihu, ale na rozdíl od jiných kopců v Rakousích je tato zašroubovaná a zavařená, zřejmě aby horolezci nerušili jejím otevíráním boží majestát. Prostě na Fleischbanku, tak významném vrcholu významného pohoří, vrcholová kniha není.

Na vrcholu, foto: Petr Jandík

Nádherný den se sklání západu. Lezli jsme to celé 8 hodin, normální čas je kolem pěti. Ale i tak je celý Geriavit Pharmaton tým spokojen, až na Petra, kterého už strašně tlačí boty. Slaňujeme na jihozápad žlábkem, po cestičkách přecházíme do Christascharte, pak kousek nahoru do stěny Hintere Karlspitze, ukloněným svahem ke slaňákům a za dvě hodiny jsme dole pod stěnou.

Část stěny s Dülferovou cestou, foto: Petr Jandík

Vidina piva ve Stripsenjochhausu pohání náš sestup, ale co kolena neujdou, mysl neurychlí a nakonec vysíláme Petra napřed aby objednal pivo, než zavřou. Když se už skoro za tmy dopajdám do chaty, sedí tam s Jirkou a má už čtvrtý kousek. Přidávám se k oběma. U stolu pod fotografií Fleischbanku se ty narozeniny jeví jako zdárně oslavené, zvláště když to se zavírací dobou na Stripsenjochu neberou v sobotu zase tak vážně.

S půllitrem Weissbier jsme na tom i přes bolavé nohy a záda líp, než chudák Dülfer, který padl v první světové válce, poté co stačil dát horolezectvu kromě padesáti prvovýstupů i svou techniku slaňování a lezení na sokolíka.

Psáno pro časopis Everest, vyšlo v čísle podzim 2009

Popis cesty najdete v databázi