V potu tváře

Složení: 86% Silné zážitky (pečlivě tříděné selektované a zpracované), 12% krásná literatura (Julius Komárek: Neznámá Makedonie, 1946), 2% pravé vědecké poznatky o ženách. Barviva: Fikce, Falsifikace a Fantasmagorie. Antioxidant: Ropák, zahušťovadlo: Palič, stabilizátory: Dušan a Ruda, který se tak vůbec nejmenuje, konzervant: Markéta

cestovatelé komfortního typu, foto: Markéta Syllová

  „… ten kraj měl a má i dnes ještě něco navíc, něco co ovšem není pro každého. Je to cestovatelská romantika a možnost prožíti rozmanitá dobrodružství, jež ještě před nedávnem mohla skončiti všelijak. Rozhodně to není kraj pro cestovatele komfortního typu…Kdo ovšem umí jezdit na koni, zacházet s puškou a spát pod hvězdami, ten bude mít z tohoto kraje ten pravý požitek. „

Jedeme do Makedonie. Na skialpy. Já a čtyři muži, z toho tři prakticky ženatí a jeden ženatý teoreticky. K tomu, aby rozmanitá dobrodružství neskončila všelijak, mi má prý sloužit rozum a čich. Na rozum bych při zvýšené balkánské konzumaci příliš nevsázela, ale na čich bude spolehnutí, ačkoliv chlapi přísahají, že si berou jen samé meríno.

První požitek z kraje odhalujeme bezpodmínečně po příjezdu. Je jím pivo Skopsko. Je mi záhadou, jak 60 l batoh pojme stejné množství piva a navrch ještě láhev whiskey. O tom, že se někde musí ukrývat skialpinistické vybavení na 3 dny a žrádlu pro hrocha ani nemluvě. Na prvním kempsajtu musíme přejmenovat akci na Jerky Grass Camp 2012 - na pohoří Šar Planina útočí plnou silou jaro a kopce jsou už posety fleky trávy, kamení a jalovce. První den ještě sundávám lyže u každého fleku, postupně ale zjišťuji, že na lyžích lze překonat i lezeckou cestu obtížnosti III nebo standardní fotbalové hřiště, a že do jalovce se člověk s lyžemi na nohou boří o poznání méně nežli chodec.

Tiťák 

„Pohlížejíce na zelená úbočí a pruhy věčného sněhu, bylo nám celkem lhostejno, zda nám bude zima nebo ne. V našem věku romantika dovede zastřít všechny tělesné strasti a byli jsme šťastni, že jsme dosáhli cíle.“ 

Výlet na Titův vrch z Popovy Šapky by byla moc pěkná akce na prodloužený víkend. Škoda, že na to máme jeden den. Breakfast at Ballentine´s mě odbourala, a tak se z výstupu brzy stává typický zadnicový výlet, tj. za celou dobu vidím jen 4 chlapské zadnice a většinou ani to ne. Pozdě odpoledne máme za sebou příšerné množství skialpových kilometrů, nespočetné průstupy jalovcem a vyfoukaným suťovo-travnatým hřebenem. Stojím na kopci, který je stejně vysoký jako Titův vrch, vypadá stejně jako Titův vrch, ale není to Titův vrch. Nad obzorem ve svém halucinogenním stavu způsobeném bezbřehou únavou vidím vznášet se jakýsi makedonský pytel! V pět odpoledne už pánská část výpravy mává z vybydlené rozhledny na tom správném vrcholu, zatímco já se sluním v jeskyni a vzdávám hold Ropákovi, který ráno duchapřítomně zabránil tomu, abych zapomněla čelovku ve stanu. Tímto musím změnit své přísloví „vždycky, když jedu s Kolouchem na skialpy tak zatmím“ na „vždycky když jedu na skialpy tak zatmím“. 
  

Tiťák ze stanoviště U velkého pytle. Skialpinisté v levém dolním rohu, foto: Markéta Syllová

Dácií napříč Makedonií 

Ve městě Tetovo na nás mluví albánsky. Z mešity se ozývá kvílení. Nevíme, jakou to má souvislost s tím, že v žádném obchodě neprodávají základní potravinu. Nakonec v zastrčeném krámku vybílíme ledničku tak, že v ní nezbude ani jedno Skopsko. Kodrcáme se tmou po rozbitých silnicích, sjíždíme u každé benzínky, vždy zacouváme k lednici, zjistíme, že tam zas není to, co hledáme a valíme dál. Za rozverného pokřiku „Trabantem napříč Afrikou, to umí každej!“ zdolává Dacie jednu serpentinu za druhou. Trochu nás zpomalují jen přejezdy potoků, hluboké louže a menší high bally povalující se uprostřed cesty. Najednou před námi stojí džíp, uvnitř se svítí a štěká tam pes. „Ty vole, tam je lavina jako kráva.“ Ruda už hledá v kufru lopatu, když zasahuje předseda komise tradičního skialpinismu s rychlým a přesným výpočtem týkajícím se kubíků sněhu v lavině a času potřebného k jejich odstranění za pomoci 4 mužů a jedné ženy. V džípu je rozsvíceno, ale nikdo tam není. Také pes, jak se ukázalo, štěká z punkové nahrávky v našem autorádiu. 

Bistro Tri Brezi. Dům duchů osamělý uprostřed úzkého temného údolí. Při našem druhém průjezdu kolem se jak na povel v oknech rozsvítilo a podivný děda nás usazuje ve vymrzlé místnosti se čtyřmi stoly. Skopsko střídá Skopsko, návrh střídá návrh. Lavina zastavila naší spanilou jízdu pod nejvyšší horu široko daleko jménem Golem Korab. Někdo chce jet do Řecka, někdo do obce na Ž, jen Dušan nasazuje srdceryvně smutný výraz a nehodlá se smířit s myšlenkou, že místo na Golem Korab pojedeme jenom kolem Korabu. A tu vytahuji pohotově z kabelky motivační Knihu Neznámá Makedonie od přírodovědce Julia Komárka z roku 1946 a hbitě listuji až k následujícímu úryvku, který je dokonce podtržen: 

„Když nyní doma na Korab vzpomínám, vidím, že celý tento kraj je nejromantičtější končinou krásné Makedonie, bohužel však zároveň končinou nejodlehlejší. Bývá to tak, že krásné kraje se obyčejně samy chrání, aby nebyly zprofanovány. I s Korabem tomu bude dlouho tak a nebojím se, že by jím v dohledné době vedly automobilové cesty a zdobily jej hotely s houfy turistů. Kdo chce krásu Korábu vidět, musí si jí v potu zasloužit.“

Poslední věta vrací družstvu krev do žil, mapy Řecka jdou definitivně ze stolu, na kterém houstne les prázdných třetinek. Když nás děda vykáže z mrazírny na mráz, pokračujeme v tlachání o hrdinském dobývání tak dlouho, až někteří nevědí, jak se dostali do spacáku. O tom, proč ráno visí na plotě černé spodní kalhotky bohužel také nemohu podat žádné další informace. 

Když to srovnám s výletem na Golem Korab

„Říkejte mi Lopraaaajz“ ozývá se od řidiče a Dacie se vlní mezi propastí na levoboku a skalní stěnou na pravoboku. Šplháme, dokud nezapadneme do bahna. Ve vsi Nistrovo jsou 4 baráky, jedna mešita, jeden kostel, mnoho ovcí, kachen, hus, psů, nějaká ta kráva a osel. Naše následné počínání sledují všechny děti ze zápraží a dospělí zpoza záclon. Mátožné vyhazování věcí z tašek a jejich ukládání do batohu, poté zase odstraňování věcí z batohu a jejich ukládání do tašek, prokládané občerstvováním za zpěvu punkových písní, je korunováno ozdobením batohů lyžemi s botami ve vázání. Jako prapory na špičkách lyží vlají sušící se spodky nebo ponožky.  

Heviskiing v pohoří Korab, foto: Markéta Syllová

„Psycholožka Gloria Leonová při studiu chování při expedicích zjistila, že ženy mají tendence brát na na sebe větší zátěž, protože nechtějí vzbudit dojem, že na úkoly nestačí.“ (časopis Respekt) 

Ačkoliv se usilovně snažím vzbudit dojem, že na to nestačím, není mi to nic platné. Vysoukám 30 kg na záda a vydávám se během vpřed, rychle, než definitivně zkolabuje můj křehký tělesný aparát. Tato náročná disciplína se prý nazývá Heviskiing a brzy bude mít v ČHS vlastní sekci. Sníh vidíme, hory taky vidíme, Korab tušíme. Dvě hodiny lezeme bahnem, listím a potokem (optimisti v sandálkách) než dorazíme na promoklou, už více méně souvislou kejdu. Po několika průstupech jalovcem jsme na hřebeni. Kdybych měla čas, nejspíš bych se i kochala. Proč ale na lidupustý hřeben vylézá z lesa v soutěsce stopa sněžnic? A proč ty sněžnice mají pět drápů? Když jsem byla malá, vždycky jsem si přála vidět medvěda, do té doby než jsem ho skutečně spatřila. Teď si přeju, abych i přes puchýře velikosti mexického dolaru, dokázala udržet chlapy kromě dohledu také na doslech. U salaše z posledních sil (já, pozná se to podle hysterických zdánlivě bezdůvodných záchvatů smíchu) lopatami budujeme důmyslné stanoviště s tunýlky a mostky a se setměním upadám do kómatu. 
  

Na Korab je cesta….roubená je lavinama, foto: Markéta Syllová

Samotný výlet na Golem Korab je proti všemu předešlému i následujícímu dění vycházkou mateřské školky. Zaznamenáníhodné je už to, že opouštíme stany střízliví. Jdeme více méně po nakloněné rovině, nad námi sem tam nějaký ten svah straší základovou lavinou, ve skalisku bečí neviděný živočich a okolo poletují krkavci. Moc dobře se mi nejde, mám obavy, že za horou se zase objeví další hora a za ní další, když najednou narážím čelně do sloupku s nápisem „Кораб“. Na sloupku je prostřeno - jednohubky se salámem a sýrem, naporcovaný čokoládový zákusek a nechybí….Skopsko! CK Punk is not Dead boduje! Dokonce dnes ani nezatmíme.

Finální sestup je také zábavná kapitola – k potoku přijíždím ve chvíli, kdy se Ropák s lyží v ruce napřahuje jak Železný, aby jí nakonec zapíchl přímo do proudu. Při její záchraně má pocit, že mu trochu teče do bot. Zase jalovce, tráva a křoviny, a už jsme v Žužnje, záhadné vybydlené vsi, ze které je to už do Nistrova slabých pár hodin s lyžemi na chrbátě. 

Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě?, foto: Markéta Syllová

Bylo nebylo

Makedonské noci mají nádech neskutečna. Tím nechci říci, že bych si snad něco nepamatovala. Jen občas pochybuji o tom, zda se skutečně děje to co vidím. Třeba měsíčním svitem zalitého Ropáka, jak ve spodkách krouží kolem auta plného občerstvených Makedonců, kteří svými nepřetržitými pokusy o nastartování rušili náš spánek. Nejdřív pokřikem „out out“ vyhazuje ze zadních sedadel dvě mladistvé blondýny, pak určí směr auta a za chvíli zase ukládá hlavu na prázdnou lahev od Skopska. Dodám ještě, že tam kde auto opustilo cestu a spadlo na odpočívadlo jsme měli původně ustláno, než jsme se ukryli před deštěm, který nakonec vůbec nenastal. 

Nakonec i na Řecko došlo! V den, kdy jsem si přála vydražit fungl nové Garmonty na Aukru, Legendy prodat na bazaru ve Skopji, Naxem přetáhnout jeho konstruktéra po hlavě, sondu použít jako tyčku na popínavý klematis a věnovat se profesionálně háčkování, jsme se vysápali na nějaký předvrchol v Peristeri nedaleko řecké hranice. Poznalo se to kromě rozložitých borovic s obrovskými voňavými šiškami také nadměrnou teplotou sněhu a vzduchu. Všechny tyto disciplíny jsme přežili bez újmy na zdraví: sesuv s tunou mokré břečky, zapadávání po pás v hustníku a salto mortale. Na závěr jsem ještě zacouvala na detailní inspekci větvoví jedné z těch krásně smolných borovic. Inu jak praví pan Komárek, k hovadům je bůh milosrdný. 

A pro toho, kdo dočetl až na konec ještě poslední moudro z krásné literatury: „… a až člověk trochu pozapomene malá nepohodlí a rok se sejde s rokem, pocítí zas touhu vrátit se tam. “

Fotovýtažky ze zážitkového koncentrátu: 

není nad vhodnou outdoorovou obuv, foto: Ropák

hřeben se stopami velké šelmy (nemyslím Ropáka), foto: Markéta Syllová

Čtenářská anketa: jaký je váš nejoblíbenější druh laviny?, foto: Markéta Syllová

Zřejmě dobrá svačinářka, foto: Markéta Syllová

100% složení ve výhružné úpravě, foto: Markéta Syllová

Hic sunt leones – Albáncovo, foto: Markéta Syllová

Ano, občas jsme jeli i dolů, foto: Markéta Syllová

Sjezd z Řecka, foto: Markéta Syllová