Preambule
Tento vzorový text, který zpracovala Rakouská společnost pro alpskou a výškovou medicínu a Lékařská komise Mezinárodní horolezecké federace (UIAA), upravuje vzájemná práva a povinnosti mezi lékařem trekingového zájezdu nebo expedice (dále lékařem výpravy) na jedná straně a pořadatelem akce, vedoucím a účastníky zájezdu nebo expedice (dále výpravy) na straně druhé.
1
Pan/Paní MUDr.________________ je podle příslušných zákonů oprávněn(a) vykonávat samostatnou lékařskou praxi a zavazuje se zajistit zdravotní péči o výpravu (zde uvést pořadatele, cíl a termín konání akce) za níže uvedených podmínek. Má potřebné znalosti z všeobecného lékařství, sportovní, horské (výškové) a tropické medicíny, jakož i odpovídající lékařské vybavení.
2
Činnost lékaře výpravy zahrnuje odbornou sportovně medicínskou preventivní a léčebnou péči o všechny účastníky velehorského podniku, a to před tímto podnikem a během něho. V daných podmínkách nese lékař za tuto péči veškerou myslitelnou odpovědnost.
Lékař výpravy je poradcem pořadatele, vedoucího akce a rádcem všech účastníků ve veškerých zdravotnických a výškově taktických otázkách a při rozdílných názorech je uznáván za nejvyšší rozhodující instanci.
Vedoucí podniku podporuje lékaře výpravy ve všech doporučeních a opatřeních, které lékař považuje za potřebné a staví je bez výjimky na první místo.
Ve vlastním zájmu, i v zájmu bezpečnosti celé skupiny, dbá během výpravy každý účastník co nejpečlivěji zásad hygieny a správné živostosprávy s cílem udržet si optimální výkonnost. Ve zvláštní míře platí povinnost vyhnout se jakémukoli riziku ohrožení vlastního zdravotního stavu pro lékaře výpravy.
Všichni účastníci výslovně souhlasí, že veškeré zdravotnické problémy patří výlučně do kompetence lékaře výpravy a zavazují se, že se ve vlastním zájmu a v zájmu všech ostatních účastníků budou řídit jeho opatřeními za účelem prevence zdravotních rizik a v případech onemocnění nebo zranění.
3
Při výpravě do velehor přísluší lékaři kompetence v následujících zdravotních aspektech:
a) Přípravná fáze:
- Posouzení pochodové cesty, plánu výstupu, místní lékařské a záchranářské infrastruktury a aktuální situace z hlediska tropické medicíny.
- Zhodnocení zdravotního stavu a fyzické zdatnosti každého účastníka včetně provedení nebo doporučení sportovně medicínského zátěžového vyšetření, rozhodování o případných omezeních resp. profylaktických opatřeních.
- Vypracování závazného očkovacího plánu a specifických preventivních směrnic pro pobyt v tropech pro každého účastníka.
- Vypracování a sledování individuálních tréninkových plánů.
- Vypracování individuálních aklimatizačních plánů v rámci poradenské činnosti v otázkách horské a výškové medicíny.
- Sestavení lékařského vybavení (léky, obvazový materiál, nástroje, laboratorní přístroje, kyslík pro nouzové stavy atd.) podle charakteru podniku. Toto lékařské vybavení však nezahrnuje osobní cestovní lékárničky účastníků, o které se starají sami účastníci.
- Rozhodování o počtu, velikosti a typu fungujících a v chladu testovaných kyslíkových láhví pro léčebné účely, jakož i jiných přístrojích pro nouzové stavy (např. hyperbarické komory apod.), přísluší výlučně lékaři výpravy a obstarává je pořadatel.
b) Během výpravy:
- Dozor nad hygienou, zejména v tropech, zdravotním stavem a výkonností každého účastníka a taktikou výstupu do výšky. Za případná poučení je odpovědný lékař a vedoucí. Všichni účastníci se jimi řídí, a to i v případě, že by se jednotlivci nebo všichni účastníci museli z medicínského důvodu vzdát cíle cesty, museli změnit program, nebo dokonce předčasně ukončit výpravu.
- O konkrétním způsobu lékařského zabezpečení účastníků, nosičů a případně místního obyvatelstva rozhoduje lékař dle svého uvážení. Vedoucí a účastníci jsou mu přitom nápomocni. U větších výprav k tomu patří mj. také zřízení a vybavení vlastního ambulantního stanu v základním táboře, přidělení vlastní vysílačky, pravidelné provádění kontrolních vyšetření v základním táboře (denní kontroly váhy a množství moče, klidového tepu, případně laboratorního vyšetření krve a oční vyšetření). Podle pokynů lékaře jsou vybavovány výškové tábory lékárnami, kyslíkem, kyslíkovými a dalšími přístroji pro případ nouze, a to co nejdříve po vybudování táborů.
- Péče o zraněnou nebo nemocnou osobu má vždy absolutní přednost před jakoukoli horolezeckou činností.
- Každý účastník se zavazuje sdělit lékaři ihned a v plném rozsahu své veškeré zdravotní potíže.
- Pro případ závažného onemocnění nebo zranění a nutného transportu se vedoucí a účastníci zavazují ve smyslu zákonné povinnosti o poskytnutí první pomoci k neomezené podpoře při záchraně podle rozhodnutí lékaře, a to i v případě, že by to znamenalo přerušení výpravy.
- Při expedici se lékař zavazuje, že se zúčastní výstupů resp. výstupu na vrchol pouze v případech, kdy do výšky vystupují všichni účastníci anebo jestliže jsou všichni ostatní účastníci a nosiči zcela zdrávi. V případě onemocnění nebo zranění má přiměřená odborná péče o zraněného nebo nemocného pro lékaře absolutní přednost před jeho osobními horolezeckými cíly. Dle možností se zásadně zdržuje v blízkosti pacienta. Jestliže je více pacientů na více místech, rozhoduje lékař o místě svého pobytu dle aktuální závažnosti jednotlivých případů.
- Účastníci expedice berou na vědomí, že lékař může na přechodnou dobu opustit výpravu , jestliže těžké onemocnění nebo zranění nutně vyžaduje jeho přítomnost při pozemním nebo leteckém transportu do nejbližší nemocnice. Za onemocnění nebo zranění, ke kterým dojde během jeho nepřítomnosti na výpravě, nepřebírá žádnou odpovědnost. Je třeba se postarat o co nejrychlejší návrat lékaře k výpravě, pokud možno vrtulníkem.
4
Každý účastník výpravy se zavazuje, že před začátkem výpravy včas oznámí lékaři výpravy všechny své zdravotní potíže a poskytne souhlas, aby mu ostatní zdravotníci (ošetřující lékař, odborní lékaři, lékař výpravy, které se v minulosti zúčastnil) poskytli zdravotní dokumentaci resp. informace o jeho zdravotním stavu. Se všemi údaji týkající se účastníků bude zacházeno přísně důvěrně ve smyslu povinné mlčenlivosti.
5
Každý účastník bere na vědomí, že mu při cestách do velehor mimo Evropu nelze zaručit takový standard lékařské péče, jaký má v domácích podmínkách, z důvodu rozdílné často dokonce chybějící místní sítě zdravotnických zařízení. Týká se to zvláště možností transportu a nemocničního léčení. Na tyto okolnosti lékař výpravy zpravidla nemá žádný vliv.
6
Každý účastník se postará sám o dostatečné vybavení osobní lékárničkou na cestu a na túry, zejména o dostačné množství svých osobních léků, které musí užívat (nař. k léčení vysokého tlaku, zažívacích poruch, antiastmatik, léků proti kinetózám apod.).
Každý účastník uzavírá vlastní dostatečné pojištění, které zahrnuje náklady případné záchranné akce, přičemž se všichni účastníci pokud možno pojišťují u jedné pojišťovny. Lékař výpravy obdrží před odjezdem kopie pojistných smluv všech účastníků, aby se v případě potřeby mohl spojit s příslušnými ohlašovnami pojistných událostí.
Každý účastník je pro lékaře výpravy soukromým pacientem. Uzavře proto soukromé nemocenské pojištění pro zahraničí, aby mu mohly být vyúčtovány veškeré výkony a náklady poskytnuté lékařem výpravy, dle platných tarifů výkonů pro soukromou lékařskou praxi.
Datum: Podpisy:
 
 AKLIMATIZACE A HORSKÁ NEMOC
 PŘÍPRAVA PŘED VÝPRAVOU A PRAVIDLA AKLIMATIZACE
  Každým rokem stoupá návštěvnost Alp a mimoevropských velehor a provází ji zvýšený výskyt onemocnění a život ohrožujících stavů způsobených špatným přizpůsobením k výškám. Projevy nedostatečné aklimatizace se souhrnně označují jako akutní horská nemoc (AHN), která se nejčastěji vyskytuje ve výšce 3000-6000 m. V Alpách bývá jen zřídka dramatickou událostí, neboť je zpravidla možný rychlý transport postiženého do nížiny, kam ostatně horolezec zpravidla sestoupí dříve, než dojde k rozvoji závažných forem AHN. Výjimkou mohou být túry, při kterých se horolezci pohybují několik dní po sobě ve výšce kolem 4000 m. Dokazují to případy vysokohorského otoku plic při přenocování v nejvyšších alpských chatách. Vliv výškového nedostatku kyslíku (hypoxie) se projevuje různými formami AHN, tj. výškovými otoky plic, mozku, podkožních tkání obličeje a končetin a krvácením do sítnice. Hypoxie se podílí i na dalších zdravotních poruchách: žilních zánětech a trombózách s emboliemi, omrzlinách a vyčerpání. O úspěchu výstupů do vysokých výšek rozhoduje mj. zdravotnická osvěta před odjezdem do velehor a případná lékařská péče v průběhu výpravy. V přípravném období je třeba se preventivně zaměřit na zdravotní stav účastníků a vyloučit poruchy, které omezují transportní mechanismy pro kyslík (dýchání, oběh, látková přeměna) a vyžadují zvláštní pozornost, případně jsou nutná profylaktická a léčebná opatření. Účelem sportovně-medicínského vyšetření zaměřeného na stanovení vhodnosti pobytu a tělesné zátěže ve výšce je:
1. podrobně zhodnotit individuální tělesný vývoj, zdravotní stav a zdatnost, případně vyloučit onemocnění,
2. analyzovat předchozí pobyty ve výšce, zejména pokud se při nich vyskytly aklimatizační poruchy. V těchto případech navrhnout individuální taktiku výstupu a zvážit preventivní podávání některých léků (např. acetazolamidu).
 Vytrvalostní trénink před pobytem ve velehorách je třeba zahájit nejméně rok před výpravou. Ideální je soustavný celoroční trénink. Pokud se začne s tréninkem až několik týdnů před odjezdem, nelze zpravidla nedosáhnout bezprostředního zlepšení výkonnosti.
 V nadmořské výšce nad 3000 m nerozhoduje zdatnost, nýbrž aklimatizace. K výstupu na vrchol Mt. Everestu není třeba být maratoncem, stačí k tomu zdatnost charakterizovaná hodnotou maximální spotřeby kyslíku 50 ml/min.kg i méně. Každý, kdo splňuje uvedená kritéria a bude se řídit následujícími pravidly výškové taktiky ("pravidel hry"), se může s úspěchem zúčastnit trekinkových akcí a velehorských expedic, při kterých nemusí onemocnět, natož zemřít!
 Prahovou výškou, od které se musí organismus přizpůsobovat hypoxii a ve které vznikají výškou způsobené poruchy, je 3000-3500 m. Přizpůsobování probíhá vždy stupňovitě, po etapách: po úspěšné aklimatizaci na dosaženou výšku po dosažení vyšší nadmořské výšku se člověk musí nové výšce opět znovu přizpůsobovat. Nejdůležitějším faktorem aktuální výška, ve které člověk přespává. Konkrétně se doporučuje:
- Přespávat pokud možno co nejníže.
- Na každých 500 m překonané výšky mají připadnout dvě přenocování ve stejné výšce.
- V průběhu jednoho týdne nepřespávat v táboře vyšším než o 1000 m.
- Po této době nevystupovat během jednoho dne výše než maximálně o 1500 m.
- Spát v poloze s mírně zvýšenou horní polovinou těla. - Vyvarovat se pokud možno jakékoli zbytečné zvýšené námaze, zejména je-li spojena s dýcháním proti odporu, např. nošení těžkých břemen.
 Doba potřebná pro aklimatizaci je individuálně odlišná a navíc závisí na rychlosti výstupu, dosažené absolutní výšce, překonaném relativním výškovém rozdílu a zdravotním stavu jednotlivce (nikoli však jeho zdatnosti).
 Ve výživě má největší význam dostatečný přísun tekutin: pít co nečastěji a co nejvíce, zejména po skončení denní etapy. Elektrolytové (iontové) nápoje nejsou absolutně nezbytné. Strava musí obsahovat dostatek sacharidů, má být chutná, málo kořeněná, lehce stravitelná a má respektovat domácí zvyky. Nejdůležitější základní potraviny (rýži, brambory aj.) lze obstarat na místě. Pocit žízně ve velkých výškách přichází vždy pozdě, i při značných ztrát tekutin. Ani intenzita pocení není měřítkem skutečné potřeby tekutin. Nejvíce vody totiž tělo ztrácí zvlhčováním vdechovaného řídkého a suchého velehorského vzduchu při zvýšené plicní ventilaci, a to až 6 litrů za 24 hodin. I při důsledném příjmu tekutin trpí v extrémní výšce každý horolezec nedostatkem tekutin, který je třeba minimalizovat zýšeným příjmem při každé možné příležitosti.
 Fyzická zátěž ve fázi počínající aklimatizace po příchodu do výšky nesmí být provázena dušností. Po příchodu do výšky se organismus nachází v kritické fázi adaptace, která předchází vlastní aklimatizaci. Mobilizace přizpůsobovacích mechanismů (stresová reakce) je provázena zrychlením tepové frekvence v klidu. Ve výškách nad 5300 m dochází k onemocnění AHN a výškovému otoku plic a mozku (nejtěžším formám AHN) vždy v tomto období. O úspěšně ukončeném přizpůsobení se dané výšce svědčí hyperventilace v klidu i při zátěži bez provázejícího pocitu dušnosti, zvýšená tvorba moče a návrat ranní klidové tepové frekvence k individuální výchozí hodnotě. Průběh aklimatizace neurychlí žádný lék!
 TAKTIKA VÝSTUPŮ NAD 5300 M
 Z fyziologického hlediska není sice dlouhodobý pobyt ve výškách nad 5300-5500 m možný, přesto si lze po určitou dobu zachovat výkonnost ještě dalších 3500 m. Aklimatizovaní horolezci se do 6000 m cítí zpravidla dobře a jsou schopni velkých fyzických výkonů. Nad 7000 m však rychle dochází k únavě, letargii a i pouhá chůze se stává utrpením. V extrémních výškách dochází již jen ke krátkodobé adaptaci a k aklimatizaci nedojde.
 Pravidla adaptace v extrémních velehorských výškách.
- Základním předpokladem je spolehlivá aklimatizace v základním táboře (ZT), případně během pochodu k hoře. Po příchodu je třeba několikadenního odpočinku bez nadměrné fyzické zátěže.
- Výše se vystupuje po etapách: za den nejvýše o 1000 m nad tábor, ve kterém se přespalo a ihned se sestupuje do nižšího tábora, zpočátku až do ZT a
- teprve po třetím výstupu ze ZT lze přespat v prvním výškovém táboře.
- Nejpozději po dvou dnech pobytu ve výškovém táboře se doporučují tři dni odpočinku v ZT.
- Výstup na vrchol je vhodný až po vybudování nejvyššího tábora pro přespání nejvíce 1000 m pod vrcholem. Ze ZT se pak vystupuje zásadně v jedné etapě, co nejrychleji, bez zbytečných pobytů v jednotlivých výškových táborech.
- Při špatném počasí nesetrvávat ve výškovém táboře a nečekat na zlepšení počasí, jestliže je možné bezpečně sestoupit. Hrozí progresívní zhoršování zdravotního stavu a výkonnosti (život ohrožující deteriorace) a ve výšce se nelze zotavit.
- I při banálních, jinak nezávažných onemocněních (infekce dýchacích cest, místní záněty aj.) je třeba ihned sestoupit, neboť v extrémních výškách znamenají i tyto stavy přímé ohrožení života.
- Každý výstup na vrchol je vždy zvláště rizikovým obdobím! Po dosažení vrcholu za každých okolností sestoupit co nejníže, v každém případě pod poslední výškový tábor, ve kterém se přenocovalo před výstupem na vrchol. Podle toho je třeba plánovat i hodinu zahájení výstupu na vrchol z posledního tábora. Plánovat bivak při sestupu je taktickou chybou.
 Vysokohorský otok plic a mozku  - těžké formy AHN - se často vyskytují až při sestupu. Častost jejich výskytu lze těžko stanovit, lze na ně usuzovat z četných tragických nehod, smrtí v nouzových bivacích a "nevysvětlitelných" smrtelných pádů. Podceňuje se totiž riziko nehod nepřímo způsobených vlivem hypoxie. Kdo neonemocní přímo akutní horskou nemocí, může být v důsledku hypoxie postižen sníženou kritičností a poruchou koordinačních schopností, tedy hlavních předpokladů úspěšného a bezpečného horolezkého výkonu. Při horolezectví ve vysokých horách umírá 9 krát více lidí na úrazy než na AHN, ale rozhodující je vliv hypoxie.
 V extrémních výškách lze nezřídka pozorovat typické psychické poruchy: deprese, ochablost vůle, poruchy paměti a koncentrace, halucinace (přítomnost "třetí osoby") apod. Jsou způsobeny hypoxií a nemusí být podmíněny vznikem AHN nebo výškového otoku mozku.
 Jedním z rozhodujících předpokladů horolezeckého úspěchu v extrémních výškách je důsledné dodržování pitného režimu: co nejčastější přísun co největšího množství tekutin. Množství moče musí vždy převyšovat 1 l/24 h. Velký přísun tekutin je nejdůležitější v prevenci omrznutí a trombóz. Také vydatný odpočinek v ZT mezi výstupy do výškových táborů má rozhodující význam pro úpravu vodní bilance, neboť doplnění deficitu tekutin v organismu vyžaduje zpravidla několik dní, i přes pití velkých množství tekutin. Nový výstup do výšky bez předchozí rehydratace nejenže odpočátku zpochybňuje úspěšné dosažení vrcholu, ale především enormně zvyšuje riziko život ohrožujících poruch (trombóz, embolií a omrzlin).
 Každý průměrně trénovaný vytrvalostní sportovec s dostatečnou alpskou zkušeností se může při dodržení výše uvedených pravidel zúčastnit trekinku a velehorských expedic bez rizika zdravotních problémů. Pokud se však vyskytnou, jsou zapříčiněny nedodržením taktiky výstupu a sportovec si je zavinil sám.
 

(AHN- při předchozích pobytech ve výšce se akutní horská nemoc nevyskytla, AHN+ při předchozích pobytech ve výšce se akutní horská nemoc vyskytla)
(Richalet J.-P., Ch. Rathat: Pathologie et altitude. Mason, Paris 1990, s. 140)
  

 ZÁSADY NEODKLADNÉHO LÉČENÍ AKUTNÍ HORSKÉ NEMOCI (AHN)
 A VÝŠKOVÉHO PLICNÍHO OTOKU (VPO). Prof. Dr. ÖLZ, CURYCH
Lehká akutní horská nemoc (AHN)
Příznaky: středně těžká bolest hlavy, únava, nevolnost, nechutenství, nespavost atp.
1. Přerušení výstupu do výšky a odpočinek
2. Acylpyrin, Paralen (acetaminophen)
3. Acetazolamid (Diamox) 250-500 mg jednou denně
Těžká akutní horská nemoc (výškový otok mozku, VOM)
Příznaky: těžká bolest hlavy neustupující po acylpyrinu, zvracení, závratě, ataxie (neschopnost chůze pro poruchy rovnováhy)
1.  Sestup, transport, kyslík
2a. Dexamethazon 8 mg v tabletách nebo do žíly a pokračovat     každých 6 hodin 4 mg, anebo
2b. Prednison 50-100 mg ústy nebo nitrožilně a pokračovat každých     8-12 hodin 50 mg.
3.  Uložení do přetlakového vaku
Opatření ad 2. a ad 3. lze kombinovat
Výškový plicní otok (VPO).
Příznaky: dušnost, chropy při dýchání modravé zbarvení kůže a sliznic, zrychlení dechu
1. Sestup, transport, kyslík
2. Nifedipin 10-20 mg ústy + 20 mg retardované formy nifedipinu    a pokračovat 20 mg retardované formy každých 6 hodin.
3. Uložení do přetlakového vaku
Opatření ad 2. a ad 3. lze kombinovat
Stavy nouze při současném výskytu příznaků otoku mozku a plic:
1. Sestup, transport, kyslík
2. Dexamethazon nebo prednison (viz výše)
   + Nifedipin (viz výše)
   + Acetazolamid 500 mg.
3. Uložení do přetlakového vaku
Opatření ad 2. a ad 3. lze kombinovat
Tento metodický návod bude doplněn o instrukce k zacházení s přetlakovým vakem (přenosnou hyperbarickou komorou).

LÉKAŘSKÉ ZABEZPEČENÍ ZÁJEZDŮ A EXPEDIC DO VELEHOR
Návrh vzorové smlouvy upravující vztahy lékaře, vedoucího a účastníků trekinkových zájezdů a expedic do velehor.
 Motivem k vypracování tohoto návrhu byla především skutečnost, že zájezdy a expedice doprovázejí velmi často v této oblasti nezkušení a neinformovaní lékaři, kteří jsou fascinováni možností zúčastnit se takové akce, aniž by tušili, co je může očekávat. Smlouva může zamezit nebo omezit nedorozumění a případné spory při mimořádných událostech. Vyskytly se již i takové extrémy, kdy vedoucí výpravy prohlásil "Kdo jde se mnou, měl by být připraven i zemřít", nebo lékař, který musel doprovázet nemocného do civilizace byl obviňován za úmrtí, ke kterému došlo na výpravě během jeho nepřítomnosti.
 Text návrhu není dogma, je třeba jej používat s ohledem na právní normy platné v daném státu. Návrh byl otištěn v Bulletinu Lékařské komise Českého horolezeckého svazu "květen 1992".

TRÉNINK VE VÝŠCE V TEORII A PRAXI
Závěry semináře v Alpinzentrum Rudolfshütte 20.-22.9.1991
 Seminář uspořádal Österreichischer Alpenverein ve spolupráci s Rakouskou společností horské a výškové medicíny (ÖGfGHM) za přítomnosti odborníků z Lipska, kteří pracovali v tréninkovém středisku s podtlakovou halou v Kienbaumu (NDR). Celý text většiny přednášek je v ročence ÖGfGHM 1992 (září 1992).
 Volba výšky
 Z fyziologických důvodů lze pro trénink doporučit polohy od 1700 do 2500 m. V těchto výškách lze v zásadě pokračovat v tréninku započatém v nížině, je však nutné respektovat změněné doby přestávek, odpočinku a regenerace v nejširším smyslu.
 Další změna výšky vyžaduje změnu zátěže, lékařskou kontrolu a výkonnostní diagnostiku.
 Výška, ve které se trénuje, nemusí být totožná s výškou pobytu, maximální rozdíl však nemá přesahovat 1000 m.
 Trvání tréninku ve výšce.
 Tato doba závisí na předchozí přípravě v nížině, zvolené výšce a podmínkách, ve kterých proběhne readaptace na obvyklou tréninkovou výšku.
 Po 2-3 dnech ve výškách 1700-2500 m lze pozorovat funkční změny v organismu, morfologické změny lze očekávat po minimálně 15 dnech, maximálně však 30 dnech, za předpokladu odpovídající regenerace.
 Nejlepších výsledků lze dosáhnout pakováním výškového tréninku 2-3 krát během roku.
 Principy stavby tréninku.
 K prokazatelným změnám v organismu vede jen aktivní zátěž ve výšce. V prvních 2-3 dnech se začíná s obvyklým tréninkem, pak lze zátěž zvyšovat. Podíl nespecifického tréninku má být v počáteční fázi relativně vysoký (asi 30-50% celkového objemu). Dále se tréninku plánuje tak, aby se udržela specifická trénovanost a stereotypy, při neustálém kompromisu mezi objemem a intenzitou zátěže. Vždy je nutné prodloužit přestávky a dobu zotavení.
 Trénink má trvat nejméně 3 h denně, lépe však 4-5 h, přičemž je výhodnější rozdělení na více tréninkových jednotek.
 Nespecifické tréninkové prostředky jsou účinné pro rozvoj všeobecných schopností (vytrvalosti, síly a koordinace) jestliže se intenzita zátěže co nejvíce přibližuje intenzitě specifických výkonů v daném sportu.
 Trénink ve výšce vyžaduje pečlivou každodenní kontrolu se zaměřením na příjem tekutin, výživu, spánek, fyzioterapii a duševní kompenzaci.
 Nové přizpůsobení podmínkám v nížině.
 Po návratu do nížiny trvá labilní fáze 3-5 dní. Transformace ve výšce vyvolaných buněčných změn trvá až 20 dní, zčásti i déle. V této době je na místě normální trénink s vyloučením vysokých objemů, intenzit a speciálních silových tréninkových jednotek. Není vhodné omezovat trénink koordinačních schopností a rychlosti týkajících se specifické trénovanosti. Závody jsou však v této době nevhodné.
 Ukazuje se, že po uplynutí 12-20 dní lze počítat se subjektivním přírůstkem výkonnosti.
(Dr. Michael Philadelphy)

STAVEBNICOVÁ LÉKÁRNIČKA PRO PRVNÍ POMOC V HORÁCH. Dr. Wiget.
 Horolezci, horští vůdcové a lékaři v horách se mohou snadno dostat do situace, kdy je rychlá pomoc a záchrana nedostupná. Lékárnička má obsahovat prostředky, se kterými umí zachránce zacházet resp. její sestavení je závislé na kvalifikaci osoby, která první pomoc poskytuje.
 Obecné požadavky jsou:
- minimální rozměry a hmotnost
- vyloučení prostředků, které lze snadno improvizovat (obvazy,   dlahy)
- u léků: osvědčené preparáty, široká terapeutická bezpečnost,   stabilní galenická forma, žádná narkotika, podrobný návod   k použití.
 Injekční preparáty jsou zařazeny do modulu pro horské vůdce z následujících důvodů:
- může použít náhodně přítomný lékař
- v některých zemích mohou vůdcové po výcviku aplikovat nitrosva  lové a nitrožilní injekce
- oba léky (methylprednisolon a tramadol) se dobře vstřebávají   ústní sliznicí a jejich účinek nastupuje velice rychle.

ZÁSADY PRO ZNEHYBŇOVÁNÍ ZRANĚNÝCH OSOB V HORÁCH Dr. Rammelmair.
 Metodou volby pro znehybnění zraněných v horách je přes některé nevýhody vakuová matrace, ve které je zraněný transportován až do nemocnice.

NOVÉ POZNATKY V LAVINOVÉ MEDICÍNĚ (Dr. Brugger a Dr. Falk).
(Wien. Klin. Wochenschr., 104, 1992, č.6, s.167-173)
 Analýza 332 případů osob zasypaných lavinou ve Švýcarsku v období 1981-1989 ukázala nový pohled na křivku úmrtnosti. Období po zasypání lze rozdělit do čtyř fází:
1. Fáze přežití: do 15 minut po zasypání. Naděje na přežití činí 93%, tzn. že přežívají téměř všichni, pokud se nejedná o smrtelné úrazy a první pomoc je poskytnuta včas.
2. Fáze asfyxie (dušení): od 15. do 45. minuty po zasypání. Křivka přežití strmě klesá na pouhých 25% zasypaných osob. Zasypaní bez vzduchové dutiny ve sněhu se udusí.
3. Fáze latence: od 45. minuty se zasypaný nachází v "období relativního bezpečí" za předpokladu, že může dýchat (dutina ve sněhu, volný hrudník). Od 90. minuty dochází k prvním úmrtím v důsledku podchlazení.
4. Fáze záchrany: od vyproštění do přijetí do nemocnice je zvýšené riziko náhlé smrti, neboť dochází k rychlejším ztrátám tělesného tepla.
 Ukazuje se, že šance na přežití jsou do 15. minuty vyšší (v r. 1975 udával Schild 65%), později však podstatně nižší (25%), než se původně předpokládalo (50%). Další zdokonalování organizace záchrany při lavinových neštěstích stěží zlepší vyhlídky zasypaných. Jedině zlepšení vzájemné pomoci okamžitě na místě nehody a vyproštění do 15 minut může zlepšit prognózu a skutečně tato pomoc má úspěšnost 71% ve srovnání se 13% při organizované akci. Má však své hranice, neboť i zkušená osoba potřebuje na přístrojovou lokalizaci zasypaného 3-5 minut a na vyhrabání lavinovou lopatou z hloubky 1 metru dalších 15 minut.
Úplné zasypání lavinou zůstává i nadále smrtelně nebezpečnou situací s 54% úmrtností a jedinou cestu ukazuje prevence lavinových nehod!
 Poučení pro praxi:
1. Záchrana v prvních 15 minutách znamená více než 90% naději na přežití.
2. Pravděpodobnost přežití dramaticky klesá od 15. do 45. minuty.
3. Zasypané osoby je nutné v prvních 15 minutách intenzívně hledat, teprve potom začít organizovat záchrannou akci.
4. Školení lyžařů a hor

 POKROKY V HORSKÉ MEDICÍNĚ
 nejnovější poznatky o akutní horské nemoci
(Club Alpino Italiano a Lékařská komise UIAA, 25.9.1992 Belluno)
Onemocnění v horách u dětí a mládeže
(Dr. Pasquali Fivizzano [I]} a Dr. Posani Milán})
 Energetický metabolismus ve výšce 3700 a 880 m u 7-14 letých dětí žijících v La Pazu studovali Fellman (1986) a u 10-18 letých Bedu a spol. (1991) . U prvních skupiny se hladina laktátu při maximálním anaerobním zatížení v obou výškách nelišila, u starších byla ve výšce nižší.
 Scoggin (1977) popsal tzv. návratovou formu vysokohorského plicního otoku (VPO) u dětí (prům. věk 12 let) trvale žijících v Coloradu ve výšce 3100 m. K VPO u nich došlo po návratu z 1-2 týdenního pobytu v nížině. Dušnost byla přítomna v 66%, zvracení v 28%, bolest hlavy v 28%, zrychlení srdeční a dechové frekvence v 97 resp. ve 100%. Na RTG snímku plic byl patrný alveolární a intersticiální edém (infiltráty).
 Kromě akutní horské nemoci (AHN) může u dětí ve výškách vzniknout poměrně nedávno popsaná forma AHN: subakutní infantilní horská nemoc. Lze ji pozorovat již ve 3100 m po 4-7 měsících pobytu. Projevuje se dušností, kašlem, nespavostí, cyanózou, otoky v obličeji. Dochází ke zvětšení srdce, množství červených krvinek se nezvyšuje. Truncus pulmonalis a plicních arterioly jsou dilatované a muskularizované (Sui 1988).
 Kromě výšky působí na dětský organismus nepříznivě i chlad, neboť do 1 roku věku jsou jeho termoregulační schopnosti nezralé, navíc do 2 let věku se děti pohybují relativně méně, tudíž produkují méně tepla a hůře udrží tepelnou rovnováhu. Větší plocha tělesného povrchu než u dospělých (při malé výšce a hmotnosti) má za následek větší ztráty tepla.
 Nízká vlhkost vzduchu dráždí sliznici průdušnice a průdušek, a také nepříznivě ovlivňuje reologické vlastnosti slizničního hlenu. Vysoká intenzita slunečního záření může postihnout oční spojivky, rohovku a popálit kůži.
 Prevence nehod při horské turistice zahrnuje dokonalou přípravu túry, znalost terénu, vyloučení rizik, dostatečné oblečení a dohled nad oblečením zejména při ochlazení, materiální vybavení, dostatek průvodců (vůdců), péči o stravování a pitný režim. Veřejnost je však zpravidla velmi málo informována (Pasquali, Central Committe for Young People Hiking).
 V diskusi poukázáno na skutečnost, že o vlivu výšky a horolezectví na nedospělý organismus existuje dosti málo studií, zejména to platí pro věk pod 5 let. Lze uvažovat o prospěšnosti existence (resp. persistence) fetálního hemoglobinu. Všeobecně se doporučuje, i když se zdá, že to není vědecky podloženo, že v tomto věku nemají děti překračovat výšku 2000 m (Berghold). Na druhé straně je známo, že fétus "žije ve výšce 7000 m" a novorozenec by mohl být do jisté míry adaptován (Morandeira). Prof. Morandeira poukázal na rozdílnou patologii u dětí z civilizovaných zemí (resp. návštěvníků hor) a dětské populace obývající Himaláje, Peru apod. Podle Gippenreitera jsou lidském životě dvě zvláště riziková období: vysoké stáří a věk do 1 roku, a proto nedoporučuje pobyt v horách. Děti čínských emigrantů v Tibetu onemocní infantilní subakutní horskou nemocí a ve Lhase umírají za 3-4 týdny. V r. 1991 byla prováděna společná rusko-francouzská pozorování u dětí na Elbrusu (referováno v listopadu 1991 na kongresu v Barceloně).
 V Indii byly ve výškách kolem 5000 m u dětí pozorovány psychické poruchy a zhoršení fyzického výkonu.
 Závěrem konstatováno, že většina autorů malým dětem pobyt ve výškách nedoporučuje, i když podklady pro toto doporučení nebyly předloženy. Prof. Morandeira je zastáncem pobytu dětí v horách. Celý problém vyžaduje interdisciplinární přístup, zejména pak přítomnost dětských lékařů, a mělo by mu být věnováno celé symposium. Téhož dne ustanovila Lékařská komise UIAA zvláštní pracovní skupinu. Všichni členové komise dostanou seznam jednotlivých problémů a budou v této věci kontaktovat další odborníky.
Zkušenosti v úrazové zábraně a bezpečnostní doporučení pro děti a mládež v horách
(Dr. Stein, president komise mládeže UIAA, Kelheim [D])
 Ačkoli je Dr. Stein inženýrem chemie, zasvěcen probral fyziologické charakteristiky dětského organismus. Výchova dětí pro pobyt v horách je dostatečně propracována ("education by experience", "learning by doing something"), je dostatek cvičitelů a i průmysl začal věnovat náležitou pozornost dětem. Ne vždy se však dostatečně respektují fyziologické zvláštnosti dětí. Je třeba neustále sledovat jejich chování, během túry se totiž často objevuje náhlá únava, náhlý pokles výkonnosti a riziko úrazu či nehody se zvyšuje. Někde dosud přetrvává "již můj otec říkal, abych moc nepil, protože se pak budu více potit". Otázkou je i optimální výběr tekutin. O tom je nutné informovat ty, kteří s dětmi do hor chodí.
 Sportovní lezení a soutěže jsou zvláštním problémem. Účasti na soutěžích (již od 16 let) předchází často nekontrolovaný tvrdý trénink bez kvalifikovaných rádců. Pro tento věk jsou nutné zvláštní tréninkové plány, jinak hrozí přetížení pohybového ústrojí. Je nutný přísně individuální přístup vzhledem ke stupni adaptace šlach, vazů a svalů (a analogicky by to mělo být i s aklimatizací a zákazem resp. výškovým limitem pro děti). Naprosto odsouzeníhodné je podávání anabolik dětem jejich rodiči!
Příčiny vzniku a léčení akutní horské nemoci a vysokohorského plicního otoku (Dr. Ölz, Curych)
 Pof. Ölz uvedl svou přednášku obrázkem, jak ze čtyř horolezců na vrcholu Mont Blanku se dva radují, jeden se v plicním otoku "drží za srdce" a jeden, trpící těžkou horskou nemocí resp. otokem mozku, "šílí".
 V patofyziologii akutní horské nemoci (AHN) a vysokohorského plicního otoku (VPO) se uplatňuje především hypoxie, relativní hypoventilace, periodické dýchání ve spánku, zvýšená hladina aldosteronu, retence sodíku a vody, plicní hypertenze a vazokonstrikce, narušení výstelky plicních vlásečnic a další faktory.
 Ke vzniku AHN je jen zapotřebí vystupovat dostatečně rychle dostatečně vysoko (fast enough, high enough), i když nezanedbatelnou úlohu hraje individuální vnímavost k AHN. Ta je 5.6 krát vyšší pro osoby, které již dříve onemocněly VPO. Z 16 osob s pozitivní anamnézou onemocnělo 12, z 38 osob s negativní anamnézou onemocnělo jen 8 (p<0.001).
 Hackett uvádí, že sycení tepenné krve kyslíkem (SaO2) ve spánku může při AHN klesnout pod 20% (?). Reeves a spol. pozorovali v barokomoře v simulované výšce 4150 m vyšší a stále se prohlubující pokles SaO2 u osob vnímavých k AHN SaO2. U kontrolních osob SaO2 po počátečním poklesu opět stoupala. PCO2 byl u vnímavějších vyšší.
 Zadržování tekutin v organismu se mj. projevuje otoky v obličeji kolem očí. Po rychlém výstupu ze 110 m n.m. do Capana Margherita během 24 hodin je ve srovnání s osobami, které ve výšce neonemocní, u vnímavých osob vyšší klidová hladina aldosteronu, při fyzické zátěži je vzestup ještě výraznější, Tvorba moči je nižší. Odpověď atriálního natriuretického peptidu (ANP) je příliš slabým mechanismem, než aby převládal.
 Hypoxickou plicní vazokonstrikci a hypertenzi lze zjistit dopplerovskou echokardiografií. Ve spánku a zvláště během periodického dýchání nebyl tlak v plicnici dosud měřen (?).
 Při laváži bronchů u nemocných s VPO se zjišťuje 261±243x104 buněk/ml (u kontrol 1.1±0.5), koncentrace bílkoviny 673±235 mg% (11.7±2.3), tzn. že "plazma teče z krve přímo do plicních sklípků". Další nálezy shrnuje tabulka
 prům.hodnoty zdraví mírná AHN těžká AHN otok plic
 SaO2 [%] 83 78.4 75.6 62.6 ***
 PaO2 [mmHg] 45.8 40.7 31.7 ***
 PaCO2 [mmHg] 23.5 24.3 23.4 24.6
 AaDO2 [mmHg] 6.2 9.3 11.4 18.6 **
 Chlad působí při vzniku VPO synergicky s hypoxií, ale nejsou dosud solidní data. Diskutuje se úloha volných radikálů.
Akutní horská nemoc - prevence a léčení (Dr. Maggiorini, Curych)
 V profalyxi AHN se nejlépe osvědčil acetazolamid, který prokazatelně zvyšuje plicní ventilaci, snižuje periodické dýchání i retenci sodíku a vody. Saturace tepenné krve kyslíkem (SaO2) se udržuje kolem 90%. Almitrin je podstatně méně účinný a SaO2 kolísá kolem 70-80%. Greene a spol. (1981) zjistili při výpravě na Kilimandžáro, že skóre AHN činilo po acetazolamidu 4.8 oproti 14.3 po podání placeba, při výstupu na Mount Kenya 2.5 resp. 1.9.
 Dexamethazon příznivě ovlivňuje hypoxickou mozkovou dysfunkci (?), zvyšuje průtok krve mozkem (?), zlepšuje integritu vlásečnic a snižuje výskyt AHN i otoku mozku. Zlepšuje se skóre příznaků AHN. Průměr vlásečnic na sítnici se od 2. dne již dále nezvyšuje. Zvyšuje se SaO2. Účinná je dávka 4 mg, nikoli nižší (Chest, 1989, 95:568-573).
 Nifedipin snižuje AaDO2, plicní hypertenzi a výskyt otoku plic. Osvědčil se v dávce 10 mg pod jazyk.
 Při použití přenosné přetlakové komory se při tlaku 193 mbar udrží SaO2 kolem 90% a skóre AHN činilo pouze 1.5.
 Jako prevence AHN je nejlepší řádná aklimatizace. Profylakticky lze použít acetazolamid v dávce 250-500 mg denně, s podáváním se začíná 24 hodin před výstupem. Nifedipin se začíná podávat také 24 hodin před výstupem v dávce 3x20 mg.
 Léčení těžké AHN (bez VPO): dexamethazon 8 mg nitrožilně, pak 4 mg každých 6 hodin. Léčení VPO: dexamethazon jako výše + nifedipin 10-20 mg pod jazyk, pak 20 mg/6 h.
 Morphin se v léčení VPO dnes již nikde nedoporučuje, zkušenosti jsou negativní, tlumí ventilaci. Diskutuje se otázka predikce onemocnění AHN, nejsou zatím naprosto jasné údaje a "nejlepší je vyzkoušet si to prakticky". Při vzniku AHN je velmi důležitá doba pobytu ve výšce: pokud se po výstupu ihned sestoupí bez přenocování ve výšce, k onemocnění nedochází.
Problematika horské nemoci a používání ruských kyslíkových přístrojů (Dr. Gippenreiter, Moskva)
 Nový model lehkého kyslíkového přístroje pro použití ve velehorských výškách vychází z dobrých zkušeností při výstupu na Everest v r. 1982 (provoz přístrojů byl naprosto bez závad). Výhody výstupu s kyslíkem (bez ohledu na diskuse o sportovní hodnotě výstupu, dle názoru autora): zvýšení bezpečnosti, zvýšení výkonu tj. rychlosti výstupu tj. zkrácení pobytu ve výšce, normalizace spánku a fyziologických funkcí, přináší větší radost z lezení, psychologický efekt, potlačení agresivity. Nevýhody a rizika: mj. při dýchání kyslíku chybí odhad výkonnosti a možností v případě, že kyslík dojde.
 Hmotnostní údaje v gramech: maska (45O), regulační ventil pro průtok 0.5-4.0 l/min (370), naplněná 2 litrová láhev (2350 - Fiberglas, 850 - Kevlar). Při tlaku 280 kg/cm2 750 l odpovídá 1 kg kyslíku, při 210 kg/cm2 580 l odpovídá 0.78 kg. Cena US$ 2000,-. Velmi důležitý je zvlhčovač vdechovaného kyslíku.

LITERATURA
 Atlas horské medicíny
(A Colour Atlas of Mountain Medicine. Eds. F. Dubas, J. Vallotton. Wolfe Publishing Ltd., London 1991. ISBN 0 7234 0965 X. 223 stran, 267 obrázků a grafů, 170 citací. Cena neuvedena)
 Předmluvu encyklopedického díla pojednávajícího komplexním způsobem o všech oblastech horské medicíny napsal president Mezinárodní společnosti pro horskou medicínu John B. West. V posledních letech došlo k nebývalému vzestupu návštěvnosti hor. Tento jev měl a má zvláštní společenský význam, přispěl a přispívá k lepším mezinárodním vztahům, neboť nikoli bezdůvodně se často říká: "ačkoli hory země oddělují, jejich obyvatele spojují"(*). Úvodní kapitoly se zabývají historií výzkumu v tomto oboru (J.B.West) a dnešním stavem záchrany v horách (B.Bagnoud, B.Durrer, R.Henzelin, F.Dubas). Problematika horské medicíny je velice závažná, neboť hory si diktují své vlastní zákony. Každá neznalost, špatný úsudek a lidské selhání může bezprostředně vést ke katastrofě. Přes 80% obsahu pak tvoří dvě témata: chorobné stavy způsobené klimatickými faktory horského prostředí a traumatologie horských sportů.
 Přehled účinků výškové hypoxie na lidský organismus zpracoval P.Cerretelli. Pokles maximálního aerobního výkonu při akutní hypoxii je primárně způsoben sníženou saturací krve kyslíkem, při chronické hypoxii atrofickými změnami ve svalech. Tvorba laktátu se stoupající výškou klesá. Pro výkon horolezce ve výšce má největší význam vytrvalostní síla dolních končetin a výkonnost oběhového a dýchacího systému (maximální spotřeba kyslíku, anaerobní práh). Doporučuje se trénink nejméně třikrát týdně po dobu 20 minut a déle na úrovni 70-80% VO2max (Messner denně běhal déle než 20 minut do kopce),na druhé straně mnoho úspěšných špičkových (zejména polských) horolezců se nezabývalo žádným tréninkem, nýbrž lezením (O.Ölz). Kapitoly o výživě a spánku napsal P.Cerretelli. Benzodiazepiny (diazepam) spánek prodlužují, avšak činí ho povrchnějším a snižují SaO2. Příznivý účinek má acetazolamid, avšak ten působí acidózu, a tak může snížit výkon.
 Akutní horská nemoc je syndromem mnoha příznaků (bolest hlavy, nechutenství, nespavost), které se mohou progresívně zhoršovat, přecházet ve zvracení, ataxii a plicní či mozkový otok. Většina horolezců se může vyvarovat závažnějších forem horské nemoci, jestliže od nadmořské výšky 2500-3000 m dodržuje pravidlo o maximální rychlosti výstupu 300 výškových metrů denně . Zdá se, že nejvýznamnějším faktorem vnímavosti k horské nemoci je ventilační odpověď na hypoxii: čím je nižší, tím vyšší riziko onemocnění (O.Ölz). Výkonnost hodnocená podle maximální dosažené výšky na expedici má těsný vztah k VO2max. Expozici velké výšky lze rozdělit do čtyř fází: latence (do 6 h), aklimatizace (6 h až 7 dní), ukončená aklimatizace a po 21. dnu degradace. Pro aklimatizaci platí nechodit příliš vysoko příliš rychle, vystoupit dostatečně vysoko, aby došlo k aklimatizaci a nezůstávat příliš vysoko příliš dlouho. Dobrá reakce dechového systému na hypoxii chrání před vznikem těžké horské nemoci v prvních dnech aklimatizace a vysoká VO2max dovolí lepší a bezpečnější výkon v extrémních výškách (J.P.Richalet). Ve výšce se mohou vyskytnout lokalizované periferní otoky, polycytémie, trombembolické příhody, vysokohorský otok plic (O.Ölz) a mozku, jakož i výšková retinopatie s rozšířenými cévami a krvácením do sítnice (C.Clarke). Časté jsou duševní a nervové poruchy (Z.Ryn).
 Dalšími výraznými klimatickými faktory je sluneční záření (P.Lomax a spol.) a především chlad, způsobující omrzliny (B.Marsigny, J.Foray, W.J.Mills Jr.). Nejlepší léčebné výsledky lze dosáhnout rychlým rozehříváním ve vodě teplé 32-41 °C se současným komplexním léčením (vazodilatační látky, kyslík v přetlaku, profylaxe infekce, chirurgické metody atd.). Celkový vliv chladu může způsobit podchlazení (B.C.Paton), dochází k němu také při zasypání lavinou (A.P.Fischer a spol.) či po pádu do ledovcové trhliny (F.Dubas a J.Pfenninger).
 Led a sníh charakterizují vysoké hory. G.Vianin popsal své zážitky při několikasetmetrovém pádu v lavině, A. Roch analyzoval příčiny vzniku lavin a kapitolu o prevenci a záchraně při lavinové nehodě a pádu do trhliny sepsal F.Dubas a spol. První část knihy uzavírá problematika zasažení bleskem (O.Baptiste).
 Traumatologie horských sportů se zabývá úrazy při horské turistice a trekinku, zejména stavy přetížení na dolních končetinách (A.Lanzetta a R.Seratoni), poraněními svalů (A.Rostan a C.Gobelet), pestrou paletou úrazů při sjezdovém lyžování (J.M.Figueras a spol.) a jejich léčením (H.Bezes a spol. aj.). Dříve neznámá rizika přinesly nové lyžařské sporty (monoskiing a snowsurfing, M.-H.Binet).
 Část věnovaná horolezecké traumatologii se zabývá především biomechanikou pádu do lana a jeho důsledky (H.Mägdefrau), úrazy hlavy a páteře (J.de Preux), v dalších kapitolách úrazy při sportovním lezení (A.Rane a C.Lealová) a zásadami tréninku s ohledem na minimalizaci rizika zranění při současném moderním volném lezení (L.Radlinger). Specifická hlediska záchrany v jeskyních popsal O.Moeschler.
 U.Wiget navrhl stavebnicový systém lékárny pro horolezce, horské vůdce a horolezecké lékaře. Problematiku paraglidingu zpracoval S.Oggier.
 V závěru knihy nastiňují její hlavní autoři další perspektivy horské medicíny. Generaci horolezců-objevitelů z přelomu století vystřídala generace horolezců-atletů a závodníků. Lyžaři i horolezci se dnes pohybují na hranici lidských možností. Technika zlepšila výstroj a výzbroj, z hlediska prevence úrazů a nehod více zaostává péče o lidský faktor. Mezinárodní společnost horské medicíny, Lékařská komise UIAA, Mezinárodní komise pro záchranu v horách (IKAR) i jiné organizace se snaží co nejvíce rozšířit zásady bezpečného pobytu a pohybu v horách, znalosti o onemocněních a léčení a první pomoci. Současný vývoj v horském záchranářství zahrnuje elektronickou detekci zasypaných osob, zahřívací přístroj pro podchlazené, přenosnou hyperbarickou komoru pro léčení horské nemoci, monitorovací lékařské přístroje (oximetrie, přenosné ventilátory, minikardioskopy, epitympanický teploměr pro měření vnitřní tělesné teploty podchlazených osob). Dokonalé vyřešení záchrany při lavinové nehodě však zůstane dlouho v nedohlednu.
 Autoři vyjadřují přesvědčení, že jedině preventivní opatření mohou snížit neustále se zvyšující počet úmrtí a úrazů v horách. Především je zapotřebí neustále informovat veřejnost, zejména o předpovědi počasí a sněhových podmínkách, starat se o preventivní uvolňování lavin, trénink záchranných týmů, značení a udržování sjezdovek a všechny myslitelné prostředky, které mohou zlepšit bezpečnost lidí v horách.
(*) Není nezajímavé, že při rozhovoru s presidentem Světové horolezecké federace Dr. Segantinim o situaci v Československu a o československém a českém a slovenském horolezectví při schůzi Lékařské komise UIAA v září 1992 v Bellunu jsme došli k závěru, že horolezci mají zpravidla více rozumu a porozumění než kdokoli jiný a vypadalo by to jinak, tedy lépe, kdyby politiku řídili oni (I.R).
 PATOLOGIE A VÝŠKA
Jean-Paul Richalet, Christian Rathat: Pathologie et altitude, Masson, Paris 1990. 210 s. ISBN: 2-225-82225-5.
 Po dvou rozsáhlých publikacích týkajících se horské fyziologie a patologie vydaných v roce 1989 (Donald Heath, David Reid Williams: High-Altitude Medicine and Pathology, Butterworth & Co. (Publishers) Ltd., London 1989, 352 s. a Michael P. Ward, James S. Milledge a John B. West: High Altitude Medicine and Physiology, Chapman and Hall Ltd., London 1989, 515 s.) vyšla ve francouzské ediční řadě "medicína sportu" zdánlivě skromná knížka mladší generace špičkových lékařů a fyziologů věnujících se celým svým životem problematice fyziologie a patologie velehorských výšek. Na pouhých 150 stranách shromáždili autoři obrovské množství nejnovějších informací, podložených nejen moderní vědeckou rešerší s více než 700 citacemi, ale i četnými vlastními laboratorními i terénními experimenty (s přílohami a rejstříkem na dalších 60 stranách).
 Úvodní kapitola o historii poznávání horské nemocí a jejích prvních obětí včetně líčení, jak tomu bylo na Vallotově observatoři na Mont Blanku ve výši 4350 m, nepostrádá smyslu pro humor. Fyziologické změny způsobené výškou mají za následek pokles maximální spotřeby kyslíku na vrcholu Mont Blanku na 70%, a na Mt. Everestu na 20-30% výchozí hodnoty. Limitujícím faktorem transportu kyslíku ve výšce se stává difúze přes alveolokapilární membránu. Pokles maximální srdeční frekvence pravděpodobně souvisí s desenzibilizací srdečních beta-adrenergních receptorů. Další oddíly této kapitoly se zabývají buněčným metabolismem, limitujícími faktory svalové práce, nervovým a smyslovým systémem.
 Horská nemoc je projevem maladaptace organismu na výšku a autoři rozlišují následující formy:
- benigní horská nemoc
- lokalizované výškové otoky
- komplikovanou horskou nemoc
 - výškový otok plic
 - výškový otok mozku
- hemoragické a trombembolické projevy.
 Po rozboru 21 epidemiologických studií popsali exponenciální závislost výskytu horské nemoci na výšce: ve 3000 m se vyskytuje přibližně u 20%, v 5000 m u 80% příchozích. Základem léčení akutní horské nemoci je sestup, z léků (ty však sestup nenahradí) se jako nejúčinnější ukázala kombinace dexamethazonu a acetazolamidu. Léková profylaxe se však úzce dotýká etiky sportovního výkonu.
 Výškový otok plic je často diagnostikován pozdě. Patofyziologickými faktory jsou plicní vazokonstrikce, retence tekutin, porucha permeability alveolokapilární membrány. Lze rozlišit perakutní formu smrtící během několika minut, chronickou (nejčastější), současný otok mozku (jeho příznaky předcházejí respiračním potížím), otok plic při návratu stálých obyvatel výšek po krátkodobém (7-15 denním pobytu) v nižší nadmořské poloze a případy otoku plic ve středních výškách (kolem 2000 m). V léčení je nejdůležitější sestup, případně přenosná přetlaková komora, kyslík, z léků lze v nouzi podat diskutovaný furosemid, vhodný je dexamethazon a velmi slibný nifedipin.
 Hypoxie a hypokapnie má pravděpodobně za následek zvýšení průtoku krve mozkem, vazogenní extracelulární otok, trombotické změny, intersticiální otok, i otok intracelulární z poruchy kapilární permeability. Dojde-li při otoku mozku k bezvědomí, dosahuje úmrtnost 60%. Léčení spočívá v sestupu, použití přetlakového vaku, podávání kyslíku a dexamethazonu.
 Hlavním vyvolávajícím faktorem tromboembolických příhod je často se vyskytující dehydratace (zvýšení ztráty tekutin a jejich nízký přísun), může dojít k plicním embolii, mozkové ischémii i trombózám mozkových žil. Patofyziologie krvácení do sítnice není uspokojivě vysvětlena.
 Celá kapitola (24 stran!) je věnována všeobecné patologii resp. nemocem, které se přirozeně mohou vyskytnout kdekoli, avšak v horách mohou mít zvláštní význam či průběh. Zdravotní stav určuje také omezení pro pobyt v horách a horské sporty.
 Poslední neméně obsáhlé kapitoly se zabývají lékařským vyšetřením před pobytem ve výšce a praktickými radami pro úspěšnou aklimatizaci. Autoři ověřili vyzkoušeli speciální vyšetření kardiovaskulárních a respiračních funkcí v simulované hypoxii v klidu i při zátěži, které jim umožňuje odhadnout míru rizika vzniku horské nemoci u jednotlivce a poskytnout mu konkrétní doporučení.