ZDRAVOTNÍ PROBLEMATIKA SPELEOALPINISMU (Dr.KALA)

Nekontrolovaný resp. neorganizovaný nárůst zájemců o jeskyňářství, stejně jako v potápění a horolezectví, vede ke zvýšenému počtu nehod. Do jeskyní se dostávají i laici bez jakýchkoli zkušeností práce s lanem. Rizika prostředí: expozice výšce, úzká místa, voda, tma, bláto. Jedinou organizací, která je schopná zorganizovat případnou záchrannou akci je amatérská á Záchranná služba České speleologické společnosti. Trvání akce, transport zraněného, trvá hodiny. V moravském krasu se dvacetičlenná záchranná skupina dostane na místo nehody za 60 minut od nahlášení. (Rukopis přednášky k datu uzávěrky nedodán.)

TRAUMA A PODCHLAZENÍ - NEODKLADNÁ PÉČE NA MÍSTĚ NEHODY (Dr.ŠVANCARA)
 S klesající tělesnou teplotou (TT) se dramaticky zvyšuje úmrtnost těžce zraněných (při 37 st.C 7%, 36.9-32 40%, 30-31.9 100% úmrtnost). U mozkolebečních poraněních chybí stadium excitace, ve kterém se látková přeměna zvyšuje na úroveň 300% klidové spotřeby kyslíku (VO2). Při TT 27 stC klesne VO2 na 33%, při 24 stC 25%. Důležité je myslet na podchlazení při dopravních nehodách, kdy pokles TT pokračuje i během transport: po 2.5 hodinách od nehody má zraněný na operačním sálu TT 31 st.C.
 Účinnost zahřívacích metod (hodnoceno rychlostí vzestupu TT ve st.C za hodinu): spontánní zahřívání 2, Hiblerovy zábaly 4, laváž žaludku 3.8, infúze 0.4, požití 250 m tekutiny teplé 60 st.C 0.3, inhalační zahřívání 0.34, mimotělní krevní oběh 18!
 Hiblerovy zábaly je nutno aplikovat na postranní části hrudníku, aby nebránily nepřímé srdeční masáži, účinnost zábalů je dána vlhkem, nelze používat samotné ohřívací balíčky bez namočení.
 Přednáška aktualizující metodický dopis Omrzliny a podchlazení v horolezectví (Praha 1982) vyjde jako samostatné číslo Bulletinu. K vážnému zamyšlení nutí úvodní slovo autora sdělení:
"Ohlédnutí místo úvodu...:
 Během doby co tvořím textovou část přednášky ze 7. Pelikánova semináře se mi znovu a znovu vrací neurčitý pocit neuspokojení, se kterým jsem odjížděl po přednášce.
 Přestože patříte v problematice podchlazení bezesporu k nejinformovanější části české medicínské veřejnosti (díky letitému úsilí Dr. Ivana Rotmana), nepřesvědčila mne diskuse po přednášce o tom, že jste pochopili celou naléhavost praktické části problematiky podchlazení.
 A přitom, pokud se ve vašich zásahových vozech neobjeví první chladný den termoska s horkou vodou, prostěradlo, dvě deky navíc a alufólie, a ve vašem batohu termobalíček a improvizace obdobného vybavení, pak jsem mluvil zbytečně.
 Snad to bylo na vás rychlé a nyní v klidu svých pracoven promyslíte naléhavost sdělení a praktické dopady jak pro vaši praxi, tak pro vaše pracovní postupy i vaše vybavení.
 Velmi bych si to přál. (autor sdělení)"

VOLNÁ SDĚLENÍ A DISKUSE O AKTUÁLNÍCH PROBLÉMECH

Současná problematika lékařského zabezpečení expedic
Určitá živelnost si žádá soustavnou a co nejširší informovanost o zdravovědě, opakovanou publikaci aktualizovaných informací v bulletinech, metodických listech, v časopisech (Dr.Pelikánová).
Lékaři, kteří zajišťují expedice, předávají bohužel, ku škodě ostatních kolegů své poznatky jen výjimečně. Na druhé straně, dle Ing.Jiřího Nováka, jsou závažné medicínské problémy na expedicích spíše ojedinělé (?). MUDr.Břeský se zúčastnil úspěšné česko-španělské výpravy na Shisha Pangmu v r. 1995, nikdo nebyl vážněji nemocen, na Cho Oyu se vyskytl srdeční infarkt, česko-italská výprava neměla kromě případu těžší bronchitidy vážnější zdravotní potíže. Dr.Jelen řešil na Pumori vážný výškový plicní otok, ke kterému došlo již v základním táboře.
Používání přetlakových vaků pro velehorské výšky.
 Princip použití hyperbarického (přetlakového) nafukovacího záchranného pytle pro nejtěžší adaptační poruchy (VPO a VMO) je překvapivě jednoduchý a velmi účinný. Nemocný je uložen do vaku, který se vzduchotěsně uzavře a ruční pumpičkou se zvýší tlak na výšku odpovídající až 2200 m. Slabinou může být relativně velká hmotnost (podle modelu 4-15 kg), nepohodlná manipulace a především velké nebezpečí poškození materiálu ve velkém chladu. Nemocného je totiž třeba v hyperbarickém vaku také transportovat, neboť samotný vak sestup nenahradí.
 V současné době je nejlepší model firmy CERTEC, Sourcieux Le Mines, F-69210 L ARBRESLE. Jde o odolný hyperbarický vak z polyamidu o délce 2,2 m a průměru 65 cm, vážící i s hustilkou 4,2 kg. Lze v něm dosáhnout tlaku 200 mb, tj. 2000 m. Umožňuje nezbytné sledování pacienta a podávání kyslíku i v průběhu transportu.
 Lze zaznamenat zájem o tento prostředek, v průběhu posledních dvou let podány informace o výrobcích, v případě pokusů o vlastní konstrukci doporučeno konsultovat Ústav leteckého lékařství Praha. Dr.Herrmann doporučuje brát vak do výšek nad 6000 m.
Poškození pohybového ústrojí u sportovních a soutěžních lezců.
Dr.Pelikánová upozornila na častý výskyt, zejména u mladších osob, v souvislosti s instalací umělých lezeckých stěn ve školách. Doporučeno upozornit na již vydané publikace, zejména "Hurá do skal, jak lézt, trénovat a zůstat zdravý (W.Güllich, I.Rotman, J.Růžička, vydavatelství Montana, Křídlovická 18, 603 00 Brno v roce 1993), publikovat aktualizovaná doporučení. Ještě závažnější se jeví problém bezpečnosti při této činnosti (dodržování provozních řádů).
 

A.   ŘÁD ÚRAZOVÉ ZÁBRANY V TĚLESNÉ VÝCHOVĚ, SPORTU, TURISTICE
     A V HOROLEZECTVÍ                   
 I. Pojem úrazu a úrazové zábrany
 II. Provádění úrazové zábrany
 III. Povinnosti jednotlivců při provádění úrazové zábrany
 1. Cvičenci a sportovci                       2. Cvičitelé, instruktoři a trenéři          3. Rozhodčí jsou povinní:
 4. Tělovýchovní zdravotníci                  5. Vedoucí akce (ředitelé závodu apod.)       6. Zdravotníci pověření zdravotnickým zajištěním akce
 IV. Úkoly organizací zajišťujících tělovýchovnou, sportovní,
 turistickou činnost a horolezeckou činnost
 1. Výbor organizace                          2. Člen výboru pověřený péčí o úrazovou zábranu:               V. Úkoly výborů sportovních svazů tělovýchovných,turistických
 a horolezeckých organizací
 VI. Smrtelné úrazy a náhlá úmrtí
 VII. Zásady organizace první pomoci
B. BEZPEČNOSTNÍ ZÁSADY V HOROLEZECTVÍ
 I. ORGANIZAČNÍ ZÁSADY
 II. PŘÍČINY A MECHANISMY ÚRAZY V HOROLEZECTVÍ
 III. POUŽÍVÁNÍ BEZPEČNOSTNÍCH PROSTŘEDKŮ V HOROLEZECTVÍ
 
 IV. ZÁSADY BEZPEČNÉHO POHYBU A JIŠTĚNÍ V HOROLEZECKÝCH TERÉNECH
 1. Základní pravidla bezpečného lezení                         2. Bezpečný postup ve sněhu, firnu a v ledu          3. Pravidla bezpečného jištění                                 4. Slaňování                                                   5. Aklimatizace
 V. SVÉPOMOC PŘI NEHODĚ
 1. Činnost po pádu:
 2. Lavinová nehoda
 3. Pátrání po nezvěstných
 4. Úrazy a onemocnění
 VI. PŘEDCHÁZENÍ NEHODÁM
C. HLÁŠENÍ ÚRAZŮ V HOROLEZECTVÍ
SOUČASNÉ NÁZORY NA PODÁVÁNÍ KYSLÍKU VE VELEHORSKÝCH VÝŠKÁCH
(I. Rotman, J. Říhová, Společnost horské medicíny)
 *****
 LÉČBA KYSLÍKEM V KLINICKÉ PRAXI
 14. Kadlecův den České společnosti J.Ev.Purkyně
 a Společnosti fyziologie a patologie dýchání 15.11.1996 v Praze.
Na konferenci odeznělo 15 sdělení o významu kyslíku v léčebné praxi. Některá historická data o užití kyslíku v léčbě: 1771 - Scheele - zahřátím uhličitanu stříbrného získal kyslík, 1779 - Presley poukázal na možnosti využití kyslíku v léčbě, 1800 - Thomas Beds v Anglii podával kyslík ambulantně, 1950 - Barach z USA, Cotes, Gilzon z Anglie užili stlačený kyslík v láhvích ambulantně. Ještě v roce 1970 nebylo známo, jaké přiměřené dávky kyslíku při dlouhodobé léčbě je třeba podávat. Oxygenoterapie není vždy stejně účinná, záleží na příčině nedostatky kyslíku (hypoxie) v buňkách, druhým problémem je toxicita kyslíku (tvorba reaktivních radikálových skupin (ROS),... nakonec rozvoj stárnutí, aterogeneze, kancerogeneze, Vízek). Jak při snížené, tak i při zvýšené koncentraci kyslíku ve tkáních, je tvorba ROS zvýšena a vzniká oxidační tkáňové poškození (Herget). Za dobře ověřené indikace dlouhodobého podávání kyslíku se považuje mj. pobyt ve vysokých nadmořských výškách (Novák a Feitová).
Krátkodobé preventivní či léčebné alternativní podávání kyslíku (a kyslíková vícekroková léčba podle prof. von Ardenna) je v rozporu se současnými poznatky o kyslíku v lidském organismu. V současné době jde pouze o komerční záležitost.
Ve sportu nemá podávání kyslíku žádný praktický význam, není zařazen mezi dopingové prostředky, neboť organismus nemá možnost si kyslík "uložit" do zásoby pro následující fyzický výkon. Pouze dýchání kyslíku v průběhu výkonu trvajícím 5 minut a déle zvýší výkon, maximálně však o 10% Jiná je ovšem situace ve vyšších nadmořských výškách (Kučera a Máček). Tomuto problému byl věnován následující příspěvek Lékařské komise ČHS a Společnosti horské medicíny ke konferenci.
 *****
Ve velehorských výškách má kyslík zcela zvláštní postavení, neboť jeho nedostatek jednak limituje tělesný výkon, jednak je prvotní příčinou onemocnění akutní horskou nemocí.
Hlavním fyziologickým problémem při příchodu člověka do velehorských výšek je působení sníženého barometrického tlaku. Složení vzduchu se se stoupající výškou nemění - až do výšky 80 až 110 km je jeho složení přibližně stejné, tj. přibližně 21% kyslíku (O2), 78% dusíku a 1% ostatních, především inertních plynů a oxidu uhličitého (CO2). Procenta vyjadřují podíl na barometrickém tlaku: při hladině moře činí tlak vzduchu 101,1 kPa, dílčí (parciální) tlak kyslíku (PO2) 21, 2 kPa. V důsledku rozpínání plynů při snižujícím se tlaku obsahuje jeden litr vzduchu stále méně molekul kyslíku (vzduch řídne), PO2 ve vdechovaném vzduchu se snižuje. Tento stav nedostatku kyslíku se nazývá hypoxie.
 Cesta kyslíku z atmosférického vzduchu do buněk, kde probíhá látková přeměna (metabolismus) zajišťující tvorbu energie pro životní pochody, probíhá z velké části v podstatě fyzikálními mechanismy:
a) Plicní ventilace: dýcháním se O2 dostává do plicních sklípků.
b) Difúze v plicích: O2 přestupuje ze sklípků do krve a váže se na krevní barvivo červených krvinek (hemoglobin).
c) Krevní oběh dopraví O2 navázaný na hemoglobinu do tkání.
d) Difúze O2 z krve do buněk tkání, ve kterých probíhá metabolismus. Hlavní hnací silou transportního mechanismu O2 je tlakový spád (rozdíl tlaku, gradient), znázorněný tzv. kyslíkovou kaskádou. Kyslík "teče" z místa vyššího tlaku kyslíku do míst s nižším PO2. Se vzrůstající výškou se rozdíly PO2 zmenšují a fyziologickými, kompenzačními, aklimatizačními a adaptačními reakcemi se lidský organismus snaží minimalizovat zmenšování gradientu PO2 v jednotlivých úsecích transportního systému pro kyslík. Ačkoli ve výšce 6700 m klesne PO2 ve vdechovaném vzduchu o 2/3, sníží se PO2 ve smíšené žilní krvi jen asi o polovinu, resp. pokles tlakového gradientu kyslíku není tak strmý. Prostřední křivka ukazuje poměry u přizpůsobených stálých obyvatel výšky 4500 m.
 
 Vztah klesajícího tlaku vzduchu se stoupající výškou není přímo úměrný, neboť horní vrstvy atmosféry stlačují vrstvy nižší a tlak ve vrstvách blízko povrchu země klesá rychleji. Tlak vzduchu v určité výšce je navíc závislý na zeměpisné šířce, se zvyšující se vzdáleností od rovníku tlak vzduchu klesá. Ač se to zdá paradoxním, je nad rovníkem ve stratosféře nahromaděno velké množství chladného vzduchu, a tak je zde tlak vzduchu vyšší. Stupnice "standardní atmosféry" používaná v letectví stanovila pro vrchol Mount Everestu (8848 m) barometrický tlak 236 mmHg; jelikož však tato hora leží na 28. stupni severní šířky, kolísá tlak na jejím vrcholu od 243 mmHg v zimě do 255 mmHg v červenci a v srpnu.
Výkon v extrémní výšce je neobyčejně závislý na barometrickém tlaku. Důvodem je skutečnost, že plíce pracují velmi nízko na disociační křivce kyslíku, v oblasti, kde je křivka velmi strmá. Pokles barometrického tlaku o 3 mmHg (méně než dvojnásobek denní standardní odchylky) způsobí snížení maximální spotřeby kyslíku o více než 5%. Znamená to, že dokonce denní kolísání barometrického tlaku způsobené počasím může ovlivnit fyzický výkon.
Fyziologické aklimatizační a adaptační reakce minimalizují pokles gradientu parciálního tlaku v kyslíkové kaskádě - jeho pokles není tak strmý. Ačkoli u horolezce ve výšce 6700 m klesne inspirační parciální tlak kyslíku o dvě třetiny, sníží se PO2 ve smíšené žilní krvi jen asi o polovinu.
Zdá se, že rozhodujícím limitujícím faktorem je omezení plicní difúze pro kyslík při nízkých gradientech kyslíkové kaskády: zatímco za normálních podmínek stoupne PO2 v plicní kapiláře ze 40 na 100 torr za 0.2 sekundy, na vrcholu Everestu z 20 na 25 torr za 0.7 sekundy.
Člověk trvale obývá výšky nejvýše do 5300 m, většinou však výšky daleko nižší. Naprostá většina obyvatelstva světa žila a žije ve výškách pod 3000 m.
Horníci ve vysokohorských dolech na síru v chilských Andách (Aucanquilcha) pracují ve výšce až 5950 m. V této výšce byl naměřen barometrický tlak 373 mmHg, parciální tlak kyslíku ve vdechovanému vzduchu činí pouze 68 mmHg a v plicních sklípcích jen 42 mmHg. Horníci žijí ve výšce v 5340 m a každý den vystupují do dolů. Většinou to jsou dobře aklimatizovaní Bolivijci (z Aminchy ve 4200 m). Poslední pozorování profesora Westa referují o tom, že 4 správci přebývají trvale, po neurčenou dobu, ve výšce 5950 m, jeden z nich již po dva roky nepřetržitě. Každou neděli sestupuje s ostatními ke svým příbuzným ve výšce 4200 m, aby se zahrál fotbal.
Extrémním výškám, tj. nad 5300 m se již nelze přizpůsobit, tyto výšky lze snášet bez zřetelného snížení výkonnosti a bez poruch zdravotního stavu jen po omezenou dobu, která je tím kratší, čím je výška větší
Pokles VO2max s výškou.
Za měřítko zdatnosti, schopnosti podávat dlouhodobý fyzický výkon, se považuje maximální spotřeba kyslíku (VO2max). Měří se v litrech za minutu. Označuje výkonnost celého transportního systému organismu pro kyslík, tj. schopnost dýchacího a oběhového systému zásobit pracující svaly kyslíkem ze vzduchu.
 Ve věku 35 let se VO2max v průměrné populaci mužů pohybuje kolem 3 l/min., průměrné hodnoty u sportujících mužů jsou 4,2 a u žen 4,1 l/min. Se stoupající nadmořskou výškou VO2max klesá.
 
Hodnota PO2 činí v 5500 m polovinu a na vrcholu Mount Everestu v 8848 m jen třetinu hodnoty (49,5 mmHg) naměřené při hladině moře (159,2 mmHg).
Výkon sportovce v extrémní výšce (ani rychlost aklimatizace resp. náchylnost ke vzniku akutní horské nemoci) není limitována hodnotou VO2max, nýbrž aklimatizací, avšak maximální spotřeba kyslíku VO2max je přímo úměrná výšce, kterou horolezec na expedici je zpravidla schopen dosáhnout, avšak až po aklimatizaci.
Pokles VO2max s výškou je exponenciální. Ve výšce 2500 m je VO2max snížena asi o 6-8%, ve 4200 m již o 25%, a to i u aklimatizovaných. Od 5400-6000 m není horolezec schopen udržet svou běžnou navyklou rychlost výstupu, při které se jeho energetický výdej pohybuje v rozmezí 50-75% VO2max. Přechází k přerušovanému způsobu výstupu s přestávkami, během kterých se částečně splácí kyslíkový dluh.
Dalším limitujícím faktorem výkonu ve velehorském prostředí je dehydratace způsobená zvýšeným dýcháním suchého a chladného vzduchu a nedostatečným přísunem tekutin. Při střední zátěži v 5500 m činí ztráty vody dýcháním 200 ml/h.
Roku 1855 se lékař a horolezec Clinton Dent poprvé veřejně zmínil o zlezení Mount Everestu. Došel k závěru, cituji, že "v žádném případě nechci tvrdit, že je moudré vystoupit na Mount Everest, avšak velmi pevně věřím, že takový výstup je v lidských silách..."
Skotský fyziolog Alexander Kellas v roce 1919 podrobně analyzoval fyziologii horolezce v blízkosti vrcholu Everestu. Svou studii uzavřel slovy "vrcholu Mount Everestu může dosáhnout člověk vynikající tělesné a duševní konstituce, výborně trénovaný, bez pomůcek (tj. doplňkového kyslíku) pokud fyzikální obtíže hory nejsou příliš velké".
Roku 1922 Finch jako první použil při výstupu umělý kyslík, vyzkoušel jeho blahodárné účinky: "několik minut po prvém nadechnutí pocítil, jak se do jeho končetin vrací teplo a život". Prohlásil, že mu kyslík zachránil život při přenocování ve výšce 7770 m.
Norton v roce 1924 dosáhl bez kyslíku výšky 8580 m, bylo referováno o extrémní dušnosti v této výšce, "na jeden krok bylo zapotřebí 7-10 dechů".
Spisovatel a fotograf Frank Smythe se zúčastnil se všech 3 hlavních výprav Everestu ve 30. letech. Pokusil se o sólovýstup, dosáhl 8560 m bez doplňkového kyslíku, později popsal své výškové halucinace.
Hillary a Tensing dosáhli v roce 1953 vrchol Everestu. Byl to mezník ve fyziologii extrémních výšek, ale skutečnost, že bylo použito umělého kyslíku, neodpověděla na otázku, zda je Everest dosažitelný bez umělých prostředků. Na vrcholu si Hillary sejmul kyslíkovou masku a po necelých 10 minutách cítil projevy nedostatku kyslíku, které okamžitě odezněly, jakmile si opět masku nasadil. I to bylo pro mnohé lékaře překvapením, neboť předpokládali při pobytu na vrcholu bez kyslíku ztrátu vědomí.
Spiroergometrická měření maximální spotřeby kyslíku ve výšce do 7440 m při himalájské vědecké expedici v letech 1960 až 1961 ukázaly, že se ve výšce vrcholu Everestu se bude VO2max pohybovat velmi blízko bazálním požadavkům resp. klidové spotřeby, takže se zdálo velmi problematické, zda člověk může vystoupit na vrchol bez dýchání doplňkového kyslíku.
 
Sporná otázka, zda parciální tlak kyslíku vrcholu Everestu umožní výstup bez umělého kyslíku byla 8.5.1978 s konečnou platností a kladně zodpovězena Reinholdem Messnerem a Petrem Habelerem. Popis výkonu však svědčil o tom, že jejich reservy byly minimální. Posledních 100 výškových metrů trvalo déle než jednu hodinu. Na vrcholu pozorovali, že jejich pozornost a koncentrace dramaticky poklesla a pozbyli schopnost logického myšlení. Přemohl je nebezpečný pocit euforie. Habeler líčí: "Cítil jsem se lehký a uvolněný, věřil jsem, že se mi nic nemůže stát". Po pocitu triumfu se cítil vyčerpán, přepadl jej pocit strachu ze smrti či těžkého poškození mozku a rychle sestupoval. Dlouho jej děsily noční můry a poruchy paměti.
Posledních 300 výškových metrů od výstupu Nortona a Somervella v r. 1924 trvalo tedy 54 let.
Maximální spotřeba kyslíku u aklimatizovaných osob dosáhne na vrcholu Mount Everestu při inspiračním parciálním tlaku kyslíku 43 mmHg (5.7 kPa) jen něco málo přes 1 l/min, tj. spotřeba kyslíku, kterou vyžaduje pomalá chůze v nížině. Člověk na nejvyšším místě na zemi je zcela jasně na hranici hypoxické tolerance.
Otázka, zda v extrémních výškách používat doplňkový kyslík nebo ne, provokovala už od samého začátku. Pionýři 20. let byli rozděleni, někteří to považovali za šizení, jiní za přirozený výdobytek nadcházejícího technologického věku. Jejich vybavení bylo tak neohrabané a nespolehlivé, že se často prokázalo být spíše překážkou než pomocí, avšak v době prvních výstupů v 50. a 60. letech se kyslíkový přístroj začal považovat za předpoklad úspěchu. Nová generace horolezců v 70. letech však znovu připomněla staré argumenty: pouze čisté, přirozené výstupy jsou skutečně platné, tvrdili někteří. V čele těchto nových zastánců vystoupila tyrolská dvojice Rheinhold Messner a Peter Habeler, která začala zlézat ostatní 8000 vysoké štíty bez kyslíkového vybavení. Když se 8.5.1978 oba vydali ke svému úspěšnému pokusu o výstup na vrchol, byl Habeler přesvědčen, že mohou zemřít.
Je fascinující, že Everest je přesně ve správné výšce. Kdyby byl o 300 metrů nižší, byl by zdolán už v roce 1924. Kdyby byl o 300 m vyšší, stal by se inženýrským problémem (Peter Lloyd, 1984).
Mezi květnem 1953 a prosincem 1992 byl Everest zdolán 485 krát 428 lidmi, od roku 1921 se uskutečnilo 280 výprav. Jen jedna třetina byla úspěšná. Celkem při 51 výstupech prohlásili horolezci že vůbec nepoužili doplňkový kyslík, ani ve spánku. Pět z nich při sestupu zahynulo. Za 70 let došlo ke 115 úmrtím ve výšce základního tábora a výše, ve 42 případech se jednalo o Nepálce resp. Šerpy. K 51 nehodám došlo v lavinách, 28 krát se jednalo o pád horolezce a 13 krát o podchlazení a vyčerpání.
Výškou způsobené nedostatečné sycení tkání organismu kyslíkem v těchto výškách odpovídá poměrům a kritickému zdravotnímu stavu u nemocných osob v nížině s těžkým selháváním činnosti srdce a plic na hranici života a smrti. Z lékařského hlediska jsou výstupy do extrémních výšek bez kyslíku nefyziologické a zcela prokazatelně poškozují zdraví. Lze prokázat i dlouhotrvající charakter mozkových poruch. Po třech měsících po expedici se sice psychické funkce začínají zlepšovat, ale ještě po 12 měsících nedochází k úplné úzdravě. Přetrvávají některé duševní poruchy, vázne jemné pohybová koordinace a šikovnost, je snížena výbavnost a zpomaleno psaní.
 
Mnoho lékařů zastává názor, že pro riziko poškození mozku je třeba zabránit profesionálnímu boxu. Je možné, že současný moderní způsob výstupů do extrémních výšek bez dýchání umělého kyslíku spadá do stejné kategorie (West). Je mnoho nevysvětlitelných úmrtí horolezců v extrémních výškách. Při výstupech bez kyslíku prakticky nelze dosáhnout přijatelné míry bezpečnosti resp. rizika. Jestliže si expedice nevezme kyslík ani pro lékařské účely, je otázka účelnosti lékaře na této expedici zpochybňována.
Jedině dýchání umělého kyslíku může ve velké výšce účinně zvýšit sycení krve kyslíkem. Používané přístroje dávají zpravidla směs, která odpovídá výšce 5500-6000 m a průtok kyslíku se reguluje zpravidla v rozsahu 0,5-4 l/min. Na výšku kolem 5500  m se lze aklimatizovat a udržet si dobrou výkonnost. Tím se nejen ušetří kyslík, ale sníží se riziko selhání při selhání nebo ztrátě kyslíkového aparátu.
Nedostatkem kyslíku trpí všechny tělesné orgány a nejvíce buňky mozkové kůry, které jsou nejcitlivější a při nedostatku kyslíku nejsnáze a nejrychleji dochází k jejich poškození. Polský psychiatr Zdislav Ryn, účastník několika himalájských expedic se po mnoho let zabýval vlivem výškového nedostatku kyslíku na mozkové funkce. Z 80 sledovaných polských horolezců vystoupilo do výšek nad 7000 m 24 mužů, z nichž u 35% došlo v těchto výškách k výrazným poruchám duševní činnosti, i poruchám orientace a vědomí. Pocity duševního vyčerpání, zpomalené myšlení, pokles kritičnosti při posuzování nebezpečí, nechuť provádět i nejjednodušší činnosti a řada dalších závažných poruch ovlivňujících rozhodujícím způsobem stav a jednání horolezců v extrémních výškách.
Horolezci během dne usínali, vyskytly se i stavy bezvědomí trvající až 12 minut s následným dlouhotrvajícím obdobím nesouvislého myšlení a nesrozumitelné řeči. Dva horolezci nebyly schopní stoje a chůze, čtyři dostali přechodnou obrnu končetin, prokazatelnou ještě měsíce po skončení výpravy. Stavy zmatenosti s halucinacemi prodělali dva horolezci.
Horolezecká literatura o výstupech na osmitisícovky je ostatně plná popisů těchto poruch duševní činnosti v extrémní výšce, které účastníci výprav prodělali, prožili a vyprávějí, pokud je přežili (např. Oelz a nekonečná řada dalších).
Ke snížení rizikovosti výstupu do extrémních výšek doporučují někteří od 7000 m používat kyslík při spaní a od 7500-8000 m i při výstupu.
Jiní autoři nepovažují časté dýchání malých množství kyslíku za prospěšné, neboť narušuje proces aklimatizace na výšku.
Velehorská hypoxie je sice základní příčinou vzniku akutní horské nemoci, nejde však o přímý vztah. Tudíž ani úloha kyslíku v léčení není tak jednoznačná, jak by se zdálo a jeho léčebný účinek není tak překvapivý, jak by se očekávalo. Platí zásada, že samotný kyslík nenahradí sestup, tj. návrat do výšky s vyšším barometrickým tlakem. Podávání kyslíku je potřebné jen u těžké akutní horské nemoci, především při výškovém otoku plic, maskou zpočátku 6-l0 l/min do ústupu cyanózy, pak 2-4 l/min.
V posledních letech se často s úspěchem používá přenosná přetlaková komora. Nemocný je uložen do vaku, který se vzduchotěsně uzavře a ruční pumpičkou se zvýší tlak na výšku odpovídající až 2200 m. Nemocného je třeba v hyperbarickém vaku také transportovat, neboť samotný vak sestup nenahradí.
 
Zda kyslíkové přístroje při výstupech do extrémních výšek používat či nikoli si musí každý rozhodnout sám. Avšak jako nejrozumnější přístup se zdají být slova jednoho ze špičkových horolezců Chrise Boningtona po obtížném výstupu jihozápadní stěnou Everestu v roce 1975: "Everest jsem zdolali i přes použití doplňkového kyslík a nikoli díky jemu". O deset let později, v roce 1985 stál ve svých 51 letech opět na vrcholu, tehdy jako nejstarší horolezec, který vrcholu dosáhl. O devět dnů později vystoupil na vrchol 55 letý Američan Dick Bass.