Příjemné pády - vzpomínka na Standu a Frantu
Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>, Zdroj: Petr Jandík, Vydáno dne: 01. 11. 2008
Vzpomínka na Frantu Bauera a Standu Šilhána.
Znovuvydáno na počest a památku zemřelých kamarádů
Vlastně za to může Papouš. Byl zvědavý, co vylezla bankovní expedice na Sinaji a tak jsem se zahrabal do starých oddílových zpravodajů a našel tam pár docela zajímavých článků. Tenhle je z roku 1981 a abyste se do tohohle období mohli snadněji přenést, dejte si někde vedle počítače sošku Lenina, na zeď rudej hadr se zářivě žlutým nápisem "Závěry XVI sjezdu KSČ splníme" nebo případně "Sovětský svaz, náš vzor" a představujte si: Hudymu je právě 17 let a kromě toho, že přelézá žlebská céčka, před nedávnem udělal svůj první shyb. Na Hradě sedí Husák. Chartisté jsou pronásledováni a zavíráni, nebo je alespoň vyhazují z práce. Na Hlasu Ameriky o tom mluví Ivan Medek. Svobodnou Evropu nechytíte, protože je rušená. Jediná lana v obchodech jsou z Juty, závod Bolatice. Nevydrží ani jeden normovaný pád, ale dají se natopořit až dva metry do výšky. Karabiny se dají koupit v Drážďanech. Prodají vám jen tři najednou, když máte kliku, že je vůbec mají.
Lezeckých bot je dostatek, kostkované důchodcovské bačkory se prodávají v každém obuvnictví. Kupují se o tři čísla menší. Před použitím se špičky opatlají Alkaprénem, žebříčková přezka se vyhodí a nahradí tkaničkou a pata se zašije, aby nepadaly.
Sedáky se šijou doma z bezpečnostních pásů. S cestovním pasem se nedá jet jinam, než do NDR, Bulharska, Maďarska a Rumunska, a tak se každý pátek večer táhnou celnicí ve Hřensku kolony nejrůznějších vozidel, naložených otrhanými individui, táhnoucími přes zastávku v hospodě do bivaků v Saském Švýcarsku, jediném běžně dostupném lezeckém terénu mezinárodního významu.
Východoněmecká marka stojí 3 koruny, nejdražší jídlo v hospodě 5 marek. Leckdo během pátečního večera projede jídelní lístek tam a zpátky. V hospodě ve Schmilce berou i koruny a Čechům nosí už rovnou půllitry.
Také život v bivacích vesele pulzuje. Prcas a jeho parta se občas tiše rozhlédne... a přiveze škodovkou soudek až do bivaku, který se tak stává spíš pivakem. Je veselo. Ráno ovšem z pochopitelných důvodů u mnohých lezení odpadá, jen Prcas je fit a leze jakoby nic, protože jen on dokáže již po léta skvěle skloubit špičkové lezení se špičkovým alkoholismem a neopakovatelným bavičstvím.
První a jedinou hvězdou východoněmecké obory je Bernd Arnold, kterému běží v patách smečka Čechů. Jen co udělá cestu, do několika dnů mu jí přelézají naši nejlepší – Honza Ďoubal, Standa Šilhán, Hudy, Péťa Čermák, Prcas, a další, no a taky Venca Vodička zvaný Vasr, který je ještě českým občanem. Ručička práskoměru má v Sasku zarážku na IXc.
Falkenstein, Buntschillernde Seifenblase IXc. Pokus o přelez pouhý den po dokončení cesty Berndem Arnoldem. Nahoře Honza Ďoubal, uprostřed v červeném Franta Bauer. Ten třetí je patrně Václav Vodička zvaný Wasr.
Tak, jestli si to všechno už dobře představujete, můžete se začíst do následujícího článku.
František BAUER
Příjemné pády - ANGENEHME STÜRZE
Na kraji jednoho údolí v Brandu v NDR stojí Polenztalwächter, strážce údolí. Jednou jsme se Standou a Zdenkem v blízkosti této věže popolézali. Pospíchali jsme, protože Standa nám chtěl ještě ukázat tuto věž, do jejíž stěny se spolu s Honzou Ďoubalem a Vencou Vodičkou zapsali náročným prvovýstupem. Přicházíme k ní téměř za šera. Z údolní strany je to věž, jakých je v pískovcových oblastech nespočetně. Ovšem druhou stranu tvoří stěna, která jakoby ani k Polenztalwächteru nepatřila a čtyři kruhy trčící z její hladké a kolmé desky vypadají až neskutečně .
Již historie této cesty je přinejmenším zajímavá. Tyto čtyři kruhy sem natloukl lezec, jehož není nutné příliš představovat: Bernd Arnold. Od čtvrtého kruhu však byly obtíže tak velké, že se ani Arnold nemohl dostat dále. Tento bezesporu skvělý lezec působí i v českých pískovcových oblastech. Zde však z nepochopitelných důvodů dodělal několik cest rozdělaných jinými lezci. Vše vyvrcholilo tím, že Arnold dodělal také v Labáku cestu, kterou měli rozdělanou bratŕi Weingartlové se Šilhánem. Vede na Presidenta a jmenuje se Big Wall /8c/. Tím samým způsobem byly dodělány Angenehme Stürze (9c) na Polenztalwächteru trojící Vodička, Šilhán a Ďoubal, když se podařilo po mnoha pokusech úsek od čtvrtého kruhu překonat skokem. Věc měla ještě dohru, když Arnold podal protest, že tento úsek není možné překonat.
Následovalo rozhodnutí, že cesta musí být přelezena před vrcholovou komisí a bylo stanoveno přibližné datum. Jelikož však Venca Vodička a Honza Ďoubal byli nemocí a zraněním takříkaje vyřazeni z boje, navrhl Standa, který sám také ještě nebyl po nedávném zranění zcela fit, abychom to zkusili spolu.
A tak stojíme jednoho chladného rána pod stěnou a zase zažíváme ten vzrušující a zároveň stísňující pocit, zmocňující se nás před každým těžkým výstupem. Po chvíli přicházejí členové komise; měl přijít í Arnold, ale zřejmě nevěřil, že v tomto počasí polezeme. První délku vyvádí s převahou Standa a hned mne dobírá. Jsem trochu nervózní, nejsem zvyklý na tolik lidí pod stěnou. Za chvíli jsem u Standy a rázem ze mne všechna nervozita padá. Jsme v tom. Okamžik váhám, jestli mám lézt bez zastavení dále, ale pak si přece jen sedám do kruhu.
Druhá délka činila tenkrát klukům trochu potíže. Začínám lézt; je to styl, který mi vyhovuje. Celkem v pohodě dolézám ke druhému kruhu.
Stejně tak Standa. Máme zřejmě dobrou formu, přestože je trochu zima a chvílemi drobně sněží. Nás však chrání před vločkami podvrcholový převis. Ke třetímu kruhu je opět nádherné lezení po drobných římsách a chytech. Jsme jen dva, přesto si ale věříme. Od tohoto kruhu se totiž má sasky stavět a na to je nás málo. Pouze Arnold tento úsek ke čtvrtému kruhu měl jednou údajně přelézt volně. Prohlížím si tyto asi čtyři metry lezení a zdá se mi, že už vím jak na to.
Zkouším nalézt. Půjde to, ale je to ďábelská lezba po nehtových chytech a nepatrných stupech. Překonávám první dva klíčové metry a dolézám až ke kruhu. Ještě trochu nervů s čistým dolezem ke kruhu a sedám si. Oddechuji a již vidím chyt, ze kterého se skáče do nepříznivě nasměrovaného
sokolíku asi 1, 5 metru vpravo. Vracím se do posledních chytů a nalézám do místa, ze kterého se skáče.
Bohužel hned prvním pokusem se mi podaří mírně navlhlý chyt usápnout. Naštěstí je těsně vedle kruhu dírka na jeden prst, v mém případě malíček, který v ní působí jako hexentrik. Z ní dávám několik pokusů. Sokolík je ostrý, poměrně dobrý chyt. Nejhorší je překonat setrvačnost, vlivem které jsem vždy ze sokolíku vytržen. Asi po sedmi skocích, více nebo méně zdařilých, se mi to už pranic nelíbí. Na prstech pravé ruky mám již strženou kůži, jak je sokolík ostrý. Už chci říct, že toho nechám když slyším Stana, jak mi skoro šeptem říká: "Fany, ty to určitě skočíš! " Chce se mi tomu věřit, a tak odpovídám, že ještě pět pokusů a kašlu na to. Vrcholová komise je již spokojená, dokázali jsme, že je z čeho skákat a že je možné po určitém množství pokusů úsek překonat. Jak tu už tak dlouho vegetuji, všímám si drobných výčnělků, po kterých to chci nyní zkusit. Hned druhý pokus je úspěšný. Dolézám až na l5 centimetrů od sokolíka a zbytek "dojíždím“. Hned vedle něj jsou hodiny, kterých se marně pokouším ofačovanou rukou chytit. Nezbývá, než použít tenký list ještě více vpravo. Modlím se, aby to vydržel a už se na něj věším. Vzápětí si to i s chytem rázuji do doliny. U kruhu odstraňuji přebytečnou část obvazu a jdu opět na to. Nyní se mi již podaří chytit se hodin a konečně přelézám do spáry, která již lehce pouští na vrchol. Bohužel nebylo tolik síly, abych hodiny Stenovi provázal, takže má jen jediný pokus, poněvadž po skoku se už ke kruhu nevrátí. Skok se mu napoprvé nepovede, takže se dostává rovnou do spáry a za chvíli si tiskneme ruce na vrcholu.
Druhý výstup, navíc bez stavění, je za námi.
Standa Šilhán o pár let později, již jako trenér II. třídy (skoro). Spokojený po přelezení cesty Bílým pásem od Franty Bauera na Opálovou vežu v Tatrách.
Tak to byl výlet do časů normalizace. Je to přes dvacet let. Některé věci se moc nemění, jiné dost podstatně. Jestli se někdy ocitnete v Hrádku u Rokycan, vzpomeňte si na Frantu a zkuste ho navštívit. Má blízko místního kostelíka suterénní garsonku půl krát dva metry bez topení, ale s mramorovou deskou. Po prvním zimním přelezu nejtěžší cesty na Pic Badile středem severní stěny šli s Honzou Ďoubalem na zkráceném laně po hřebeni. Franta se propadl převějí do stěny a protože neměl lano správně zafixované na úvazku, utáhly se mu smyčky kolem krku.
Franta Bauer v zimě 1980 na Bradavici v TatráchČlánek byl původně uveřejněn na serveru Lezec.cz, odkud jsem ho přemístil sem. Na lezci po něm zůstala bohatá diskuse.