Cima Bos, Alvera
Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>, Zdroj: Petr Jandík, Vydáno dne: 12. 08. 2011
Alverova hrana na Cimu Bos je pohodová a pěkná cesta. Cima Bos je ten kopec mezi věžemi Falzarego a Tofanou di Rozes. Alvera vede nejprve plotnami podstavce, potom výrazným koutem do lehčího terénu k závěrečnému poškádlení v převislém komíně.
Cima Bos, Alverova hrana
Zdá se, že jsme se z Cesty draků již poněkud vzpamatovali. Na nějakou větší túru je sice již pozdě, ale něco kratšího by tu přesto bylo. Alvera na Cimu Bos má sice 12 délek, ale pět z toho jsou trojky a míň, a dvě čtyřky. Nástup necelé půl hodiny, lezení tři a půl, sestup hodinu. To si můžeme dovolit i když dnes nejsme ranní ptáčata. Od parkoviště u baru Da Ra Nona u silnice z Cortiny do Passo Falzarego šlapeme po pohodlné cestě pod stěnu. Tam už jsou dva Italové, kteří zrovna dolézají na první štand. První délka je za IV- a tak posílám Evu dopředu. Vedla si celkem dobře, až na to, že údaj schématu "stanoviště u kosodřeviny" si vyložila jako "stanoviště za kosodřevinu". Dolézám a nevěřím svým očím. Smyčkami ovázaný kdejaký kořínek a přitom o metr a půl dál je osiřelý lepený kruh. Ach ty ženy.... Přenášíme štand k němu a jdu do pětkové plotny. Je moc pěkná, pevná, s dírkami a slušně zajištěná. Taková vychutnávačka. Dobírám na štandu v hodinách u odumřelého stromu, ale místo očekávané Evy se z plotny vynořuje sveřepá baba s batohem. Neodpoví na pozdrav, do převisku nade mnou loupne frenda a valí dál, jako by byla placená od ulezených metrů. Teprve za ní se vynoří Eva. Posílám ji do trojkového komína a zatímco ji jistím, vynořuje se zespoda mladík v botaskách (respektive jejich zdejším ekvivalentu, aby bylo jasno), kterého táhne ta mezitím zaštandovavší raketová baba. Je trochu komunikativnější a tak se ptám, jestli zapomněl lezečky a kolik výškových metrů musí ještě dneska nalézt. Eva je konečně na stanovišti a raketová baba už o štand výš.
Lezu za nimi ten celkem pohodový a pěkný pětmínuskový kout. Nemám rád předbíhání, ani paralelní lezení více dvojek, a tak na štandu v jeskyni čekám, až ten hoch odleze. Z jeskyně se leze do převislého komína a je z něj docela zajímavý pohled zpátky. Nechám si poslat Olympuse a fotím Evu. Vidíte ten bombovej uzel z lanovice? To je paráda. Vždycky mi udělá radost použití pískařských triků na vápně.
Vracím foťák po laně zpátky a Eva fotí mne. Konečně budou nějaké fotky z lezení. Za komínkem je kout a spára, která je ke konci už převislá a musí se trošku zabrat. To je těch V+.
V následující trojce Eva neví kudy a štanduje na hrotech v komíně. Nevadí, valím lehkou pěknou plotnou ke hraně a opravuji směr. Třetí ze třech trojkových délek za sebou vede po hraně a rampě. Není tu kde bloudit a tak ji Eva leze bez problémů. 
Jsou tu závěrečné dvě pětkové délky. První je plotna s převisem, méně odjištěná ale pěkná a vede do jeskyně se stěnovou knihou. Kniha má formát A4 a ten futrál je snad protiatomový. Každopádně ale není péče o knihy silnou stránkou místních lezců, protože ji náš předchůdce položil víkem dolů, takže do ní teklo. A že když teče, tak to tady ve spádnici kotle stojí za to. Kniha je celá provlhlá. Koukám, že z dnešních lezců se zapisujeme první. U raketové baby to nepřekvapuje. Když neumí pozdravit, těžko se bude zabývat knihou.
Převisek z jeskyně je asi takový, že z komína vidíte, kam máte dolézt, ale nejste-li zrovna had, nedostanete se tam. Průlez má tak deset centimetrů. Takže se musí ven, kde tomu komínu pro změnu chybí dolní půlka. Chudák Eva, až to poleze s baťohem. Nebo možná spíš chudák já, až ji budu muset vytáhnout? Dobrá rada nad zlato, jak se říká. Mám jednu takovou, a sice ať si ten batoh pověsí pod sebe na karabinu. Nakonec se to s trochou visení v laně povedlo a závěrečný dvojkový komín nás vede na vrchol. No, vrchol. On to vlastně vrchol není. Shora viděno, je Cima Bos vlastně jen okrajový hrbol horské louky a klidně tu můžete dolézt do stáda ovcí. To má i své kladné stránky, například že sestup není tak z kopce a po tvrdým a to moje kolena dost potřebujou. Cestou uvažuju o tom, jak těžká může ve skutečnosti být devítidélková šestmínuska, jako je Drago a lehká dvanáctidélková pětpluska jako je Alvera a o síle působení psychiky v horách.
Docházíme ke staré vojenské cestě do sedla Col dei Bos a z něj po cestě pod nástup a na parkoviště. Začíná pršet a protože se chceme osprchovat a taky nabít kameru, míříme do kempu pár kilometrů pod Passo Falzarego na druhou stranu. Protivná baba správkyně nás pouští dovnitř výměnou za pasy a v dešti stavíme stan. Je tady spousta Čechů a je fajn, že mi rozumí, když jdu jednu partu spolupražáků o půlnoci požádat, jestli by ztlumila líčení hrdinských zážitků, protože bych přece jen radši spal.
Popis cesty je zde
Článek vyšel poprvé v roce 2005.