Pallavicini na Grossglockner v zimě

Autor: Petr Koreček <petrko (zavináč) gmail.com>, Zdroj: Jakub Nepustil, Vydáno dne: 06. 01. 2001

Horolezectví nepatří v Prachaticích mezi nejmasovější sporty, s ohledem na přírodní podmínky zde nemá ani tento sport příliš silnou tradici. Přesto tu existuje početný horolezecký oddíl a prachatickým horolezcům se v nedávné minulosti podařilo mnoho zajímavých výstupů.

Jedním z nich byl zimní výstup proslulým Pallaviciniho žlabem na nejvyšší horu Rakouska - Grossglockner dvojicí Jiří Přibyl - Jakub Nepustil ve spolupráci s pražským horolezcem Miroslavem Michlíkem.

Zimní horolezecké výstupy patří mezi nejkrásnější i nejnáročnější, obtížnost technická se ještě zvyšuje náročnými klimatickými podmínkami a proto jsou zimní výstupy mocnou výzvou, které nelze odolat. Rovněž v roce 2003 máme v plánu nějaké zajímavé zimní lezení. Vzhledem k nepřízni počasí, zejména velkému lavinovému nebezpečí byl termín neustále odkládán a proto rozhodnutí o termínu 17. -18. února padlo bleskově. Ještě v úterý 13. 2. byl vyhlášen nejvyšší stupeň lavinového nebezpečí, ve čtvrtek již klesl stupeň za tří na dvě a prognóza na víkend předpovídala stupeň 1. Ve středu padlo rozhodnutí o odjezdu a ve čtvrtek večer jsme tedy s kolegy - prachatickým Jiřím Přibylem a pražáky Miroslavem Michlíkem a Petrem Hejzlarem - mohli vyrazit směr Grossglockner. Směr byl jasný, pouze konkrétní výstup byl záležitostí delších úvah. Definitivní rozhodnutí záleží vždy na okamžitých klimatických podmínkách a ty je možné posoudit až na místě. Z příjemného rozpoložení ze shlédnutí milého představení v prachatickém divadle mne okamžitě po nasednutí do auta vytrhl kamarády domluvený cíl - Pallaviciniho žlab. Tato výstupová cesta patří mezi klasické alpské výstupy, objektivním nebezpečím i technickými obtížemi mezi velice náročné, o čemž svědčí již desítky obětí. No nic, představoval jsem si něco jednoduššího a proto doufám, že se rozhodnutí na místě ještě změní.
V časných ranních hodinách jsme na místě, v Heiligenblutu, na začátku známé Grossglockener Hochalpenstasse, která je však v zimních měsících neprůjezdná. Na krátkou chvíli do spacáků vedle auta dospat poslední hodinky do rozednění. Zde, v nadmořské výšce kolem 1800m je i v noci pouhých pár stupňů pod nulou, jasné nebe slibuje pěkné počasí. Ráno nastává jeden z nejnepříjemnějších okamžiků každé cesty - balení.
Je nutné rozhodnout, co vzít s sebou a učinit kompromis mezi tím, co si člověk vzít chce a tím, co unese. Zejména ve složce potravin je výsledek tohoto kompromisu krutý, v následujících "doufejme čtyřech dnech" asi příliš neztučníme. V každém případě je nutné vzít spací pytel, žďárák, vařič, lano, úvaz, cepíny, karabiny a expresky, smyčky, skalní skoby, nějaké friendy a ledovcové vývrtky, slaňovací osmu, přilbu, čelovou lampu, lyže s "tuleními" pásy, mapu a buzolu, oblečení dle libosti a nějaké zbytečnosti jako třeba fotoaparát. Po zkušenosti ze záchranné operace ze zimního Matterhornu si všichni bereme také naplno nabité mobilní telefony - to jsou dnes vymoženosti. Východiskem našeho výstupu bude známá letní vyhlídka na Grossglockner - Franz-Josefs-Höhe. V těchto dnech nás však od ní dělí několik kilometrů neprůjezdné silnice a asi 600m převýšení. Nalepit na lyže stoupací "tulení" pásy a je možné vyrazit. Každý si volí tempo dle vlastních možností a nálady, není třeba nikam spěchat. S ohledem na pálící slunko je však dobré dorazit na místo co nejdříve, v odpoledních hodinách po jižních svazích, které přístupová cesta přetíná, začínají sjíždět mohutné laviny a těm je přeci jenom lepší se vyhnout. Díky pálícímu slunci, stoupání i objemným batohům vypadáme jako v nejlepší fázi povedené sauny. Na Franz- Josefs-Höhe je pusto a prázdno, v létě rozsáhlá patrová parkoviště a výhledové terasy plné turistů, dnes vše opuštěno a zabedněno. Počasí skvělé, nebe bez mráčku, zatím nic nenaznačuje tomu, že by se bylo možné na něco vymluvit a zvolit jinou, jednodušší cestu. Pouze Petrovi se to daří, problémy s otokem nohy jsou důvodem, proč od další cesty upouští. V poklidu vaříme, klábosíme a se západem slunce hurá na kutě. Každý si vybírá místo podle svého gusta, místa je dost. Výsledkem mého balicího kompromisu bylo i vyřazení karimatky a proto i přes esteticky velice zdařilý záhrab v závěji musím bohužel konstatovat, že teplo vypadá rozhodně jinak. V jiné situaci je ovšem Jirka, který má na starosti budíček o čtvrté, a díky novému spacáku se mu daří ho úspěšně zaspat. O to rychleji je nutno posnídat a s rozedněním vyrazit.

Naším cílem je malý bivak na hřebeni Grossglockneru ve výšce 3250m n.m., výchozí místo k výstupu Pallaviciniho žlabem. Pokud by bylo počasí jako včera, mohl by být výstup v odpoledních hodinách po strmých lavinových svazích zpestřen neplánovanou událostí. V poslední době jich bylo v Alpách několik a ani moc se nám nechce proslavit se na stánkách černé kroniky. Proto je spěch na místě. Od Franz - Josefs - Hohe sestupujeme přibližně o 200m na ledovec, nasazujeme lyže, navazujeme na lano (přeci jenom smrtelný pád Šilhana do 50m hluboké trhliny v ledovci nám připomíná základní poučení pro chůzi přes zavátý ledovec) a hurá kupředu, nyní již jen ve třech. Již brzy dopoledne se zatahuje, začíná sněžit. To by ovšem mohlo být docela dobrým důvodem, proč od výstupu upustit a věnovat se jiné bohulibé činnosti, například v některém hostinci v údolí. Aby se neřeklo, stále míříme směrem k bivaku, o nic nejde, přespíme a vrátit se můžeme zítra (pokud nebude sněhu příliš). Sněhový svahem kličkujeme mezi séraky, Jirkovi, který z vlastní iniciativy většinou prošlapává stopu v hlubokém sněhu se daří lehce prozkoumat jednu z mnoha trhlin. Na mně vychází poslední délka pod bivakovací boudou, lehký hřeben a několik metrů skalnatého hrotu. Brnkačka. Ovšem pouze do chvíle, než se dostanu pod skálu. Očekávám, že pro dosažení bivaku bude ve skále nějaké zajištění, kromě jedné skoby na úpatí se mi však nedaří najít nic dalšího. Zdá se mi, že přes převislý hrot to nebude těžké, na horní hraně se zdají být dobré chyty. Bohužel, mýlit se je lidské. Docela dobře se mi daří dostat na hranu převisu, tím to ovšem končí. Rukavice dolů, prsty na zmrzlé skále rychle ztrácí cit. Na hraně převisu se mi daří najít dobrý stup pro levou nohu, což je štěstí, protože se mi vzápětí ulamuje tutový spodní chyt pro pravou ruku pod převisem. Už je to tady, asi se bude opakovat záchranná operace jako v loňském roce na Matterhornu, tentokrát to ovšem pro změnu nebude Míra, který stojí pode mnou, ale já. No takové snesení vrtulníčkem a pobyt v útulném zdravotnickém zařízení v péči milého lékařského personálu také není k zahození. Jen aby stačila pojistka. Mírovi loni stačilo asi 250.000,- korun českých a navíc si odnesl několik kvalitních šroubů v noze, tak kvalitních, že si je tam stále hýčká. Jen nevím, zda by to po asi 10m pádu na skalní plotnu skončilo jen u jedné zlomené nohy. Tak se raději snažím, levou rukou beru tenkou škrabku, jen pár milimetrů pro tři prsty. K dobré levé noze stavím pravou, teď už tam ovšem nevidím tak škrábu mačkou jen tak po paměti. Pravá ruka nic, levá nic moc, levá noha bude muset opustit jediný slušný stup, takže na pravou nohu se budu muset spolehnout. Pomaličku přesouvám těžiště, hlavně aby se neulomila tenká škrabka pod prsty levé ruky, levou nohu přesouvám nad hranu, hroty mačky levé nohy se zapřít za tenkou hranku a pomaličku se vysunout nad převis na hladkou šikmou plotnu. Ještě není vyhráno, marně hledám chyt na pravou ruku, to co se zdálo být zespodu dobrým chytem, je pouhou oblinou na kulaté hraně. Takže zmrzlou rukou jen na tření, ještě zapřít levou nohou, natáhnout se co to dá - a je tam! Pořádný chyt na hraně. Jak málo stačí někdy k lidskému štěstí, kousek hrany na zmrzlém šutru. Ještě pár lehkých kroků a mohu se postavit, dojdu k bivakovací boudě a dělám jištění. Dobírám kluky, kteří po shlédnutí mých prostocviků raději volí jinou cestu po krátkém traverzu, jak se ukazuje, tu správnou. No nemusí se všechno povést hned napoprvé. Bivakovací bouda je úžasná - asi 1,5m x 2,5m, tak 2 m na výšku, lany ke skále ukotvená oplechovaná bedna, dvě palandy nad sebou a ještě zbyde kousek místa pro vaření a složení věcí. A hlavně že nefouká a malinký prostor se brzy tak zadýchá, že odtají i rampouchy na stěnách a stropě.

Grossglockner, Pallaviccini. zima, Nástup do Pallaviciniho, foto: Jakub Nepustil Je časné odpoledne, odpočíváme, zahříváme se a pomalu vaříme. Jeden chod stíhá druhý - polévka, čaj, polévka. S pomalý rozpouštěním sněhu na benzínovém vařiči je to hostina na několik hodin. Venku stále sněží, vypadá to, že nejen že nebudeme moci lézt žlab plný nově nafoukaného sněhu, ale že budeme mít i problémy dostat se dolů. V nejhorším počkáme do jara, bohužel jídla máme jen tak na tři dni. Tak to asi trošku zhubneme, nakonec občas se trochu postit je prý zdravé. Trošku zdřímneme, večer začíná hostina nanovo, v každém případě se připravit na ranní cestu, ať nahoru, nebo dolů. Večer Jirka vykoukne z bivaku a hlásí konec sněžení, úplné jasno. Rozhodnutí o zítřejší cestě leží na nejzkušenějším Mírovi, který se může pochlubit stovkami výstupů, mimo jiné zimním přelezení severní stěny Eigeru, prvovýstupy na Kavkaze a mnoha dalšími. Zatím nic není rozhodnuto, záleží na ránu, nicméně nějak nejsou slyšet žádné vtípky. Budíček dáváme na třetí hodinu, tentokrát nezaspíme. Rozhodnutí padá na výstup, pouze v případě příliš mnoha sněhu ve žlabu bychom se vrátili. Uvařit čaj, naplnit lahve, něco málo sníst (kupodivu nikomu moc nechutná, já do sebe nacpu půl plátku sýra), vše zabalit, obléknout, nasadit úvazky, helmy, do rukou cepíny, ještě v bivaku navázat na lano a můžeme vyrazit. Je před pátou, na nebi jiskří hvězdy, ve tmě je spíše tušit masiv Glockneru. Pouze blikání tří bludiček čelových lamp dává na vědomí, že do tohoto království tmy, ticha, mrazu, ledu a kamení troufale vkročili tři vetřelci. Rozhodně ne páni přírody, spíše nesmělí diváci ve srovnání s majestátní přírodou okolo. Tisícimetrové žlaby, skalní žebra, desítky metrů vysoké ledové séraky, matné obrysy hor na obzoru, ledovec v tisícimetrové hlubině pod nohami. Nikdo nemluví, mlčky šlapeme hlubokým sněhem směrem k začátku žlabu. Každému se v hlavě honí nejrůznější myšlenky, na rodinu, kamarády, na to, co tu vlastě pohledává. Proč jenom nejsem doma, v tuto chvíli ještě v bezpečí příjemně vyhřáté postele? Prostě magoři, logické vysvětlení chybí. Pallaviciniho žlab končí několik metrů pod vrcholem Grossglockneru, v sedle mezi malou a velkou Zvonicí. Nezačíná však na ledovci na úpatí, ale ve výšce 3200m, asi 1000m nad ledovcem, od kterého je oddělen stametrovými prahy. Výška lezeného žlabu je asi 600 metrů sněhu a ledu, poslední dvě lanové délky kombinované skály a ledu. Úžasná expozice je dána právě začátkem žlabu vysoko nad ledovcem, v místě nástupu vidíme pevnou zem pod nohami v hlubině tisíce metrů, v případě pádu má tedy člověk dost času si ještě ledacos zařídit. Velké objektivní nebezpečí spočívá v lavinách či případném padajícím kamení ze závěru žlabu. Paradoxně je bezpečnější zimní lezení, v létě může být příčinou pádu kamení turista, který vystupuje na vrchol klasickou "normálkou". V zimě je normální výstup přeci jenom obtížnější a turistů, měřících hloubku žlabu vrženým kamenem je podstatně méně. Do čela naší trojice se propracoval Jirka a bez jakýchkoli kompromisů prošlapává stopu přímo k začátku žlabu. Dno zpočátku mírně svažitého kotle se postupně zvedá, za chvíli se při traverzu téměř dotýkáme ramenem stěny. Sníh je docela pevný, na strmém svahu se nový sníh příliš neudrží. Na začátku žlabu chvilku váháme, z dálky je vše jasné, ve skutečnosti je stěna obrovská a orientace není jednoznačná. Zavrhujeme další traverz pod mohutné séraky a nezbývá jiná cesta, než vzhůru. Vzhledem k tomu, že cesta je dlouhá a je nutno postupovat rychle, celý žlab až do závěrečné partie lezeme bez jakéhokoli jištění. Nejbezpečnější by bylo odvázání z lana a lezení sólo, v případě navázání na lano šance na zachycení pádu je minimální a chybu jednoho by pravděpodobně odskákali i ostatní dva. Nicméně zůstáváme na laně a věříme jeden druhému. Kostky jsou vrženy, jde se na věc. Jeden stup - tak 30 centimetrů, jeden stup, jeden zásek cepínem. 600 metrů - kromě závěrečné lezecké partie, asi 2000 stupů, 2000 záseků. A žádná chyba. Ideální tvrdý sníh střídá místy tvrdý vodní led pod tenkou vrstvou prachového sněhu. V ledu drží pouze několik centimetrů hrotu cepínu, celá váha těla je zavěšena pouze na předních hrotech maček, pěkná dřina, nohy bolí, odpočinout nelze. Zpočátku metry rychle přibývají, s postupem času a s narůstající únavou se postup zpomaluje a zdá se nekonečný. Závěr žlabu se vůbec nepřibližuje, krok, zásek, krok, zásek. Po několika vystřídání se na čele naší trojky se již definitivně usazuje Jirka. Po několika hodinách lezení se konečně dostáváme do závěru žlabu, do strmého vodního ledu Jirka osazuje první vývrtky.

Konečně alespoň částečná jistota pochybného zajištění. Jirka dolézá ke skále a nachází osazený jisticí kruh. U "štandu" se všichni dobíráme, chybí nám pár metrů. Kromě narůstající únavy se začíná horšit počasí, do žlabu celý den nezasvítí slunce, což je dobře, nyní však začíná foukat silný vítr, který žene jemný prachový sníh. Silným vichrem se ideální teplota při přepočítání větromrazovým koeficientem snižuje na desítky stupňů pod nulou. Vichrem hnaný sníh zalepuje oči, pro odstranění rampouchů z obočí a řas musí člověk sundat rukavice a led rozehřát. Rukavice mezi tím zmrzne na kost, je těžké ji znovu obléct. A rampouchy jsou za pár vteřin znova. Jirka s jistotou natahuje poslední délky, já zůstávám na konci, sbírám jištění. V rukavici nejsem schopen otevřít karabiny, rukavice musí dolů. V holé ruce se okamžitě lepí ledový kov na ruku. Lezu předposlední délku, mrazem úplně ztrácím cit v prstech. Na dalším "štandu" si chci ruce zahřát a vzít náhradní suché rukavice. Nepodaří se mi však rozepnout bundu, abych si ruce na chvilku ohřál a zmrzlými prsty nejsem schopen vytáhnout náhradní rukavice schované v rukávech bundy. Elegantně vymyšleno, náhradní rukavice na gumě v rukávech bundy, v současných podmínách k ničemu. Jako konzerva bez otvíráku. Inu, ne vše se vždy daří. Nezbývá než nasoukat ruce zpět do jako kámen tvrdých rukavic a bouchat do skály, aby se ruce trochu prokrvily. Jediná délka, pár minutek a mám omrzlé konečky prstů. Není to však tak zlé, dolézáme poslední délku a při tom se pořádně zahřeju. Jsme na konci žlabu, v sedle mezi malým a velkým Glocknerem.

Rychle na 3770m vysoký vrcholek , jsem tu sice již počtvrté, ale vrcholovou fotečku si nemůžeme nechat ujít. Jenom rozmrazit foťák, oškrabat led a je to. Odměnou je nám úžasný výhled, zde na slunci je přeci jenom docela teplo a kromě silného větru je nádherné počasí s výhledem desítek, možná sta kilometrů po zasněžených vrcholcích Alp. Něco sezobnout, pití v láhvi je bohužel zmrzlé na kost. Teď jenom bezpečně seběhnout po normální výstupové trase na "Winterraum" (zimní místnost) na chatě Erzh.-Johann. Winterraum je vybaven pro zimní pobyt, jsou zde palandy, kamna, zásoba dřeva dopravená v létě. Chata je prázdná, jediné co nám kalí radost je silný vichr, který nedovoluje uvnitř v kamnech zatopit. Po dokonalém zakouření a vyuzení toho raději necháváme. Tak si alespoň uvařit na vařiči, zalézt do zmrzlého spacáku, ráno nás čeká lehký sestup k lyžím, sjezd po ledovci, zpět na opuštěnou vyhlídku Franz-Josefs-Hohe a na lyžích až k autu. Vítr je i ráno docela slušný, při poryvech je nutno se pořádně zapřít, ale udržet na nohou se dá. Naštěstí je pěkně mrazivo a jediné laviny které potkáváme cestou jsou ty, které sjely včera nebo předevčírem. Odpoledne jsme u auta, večer doma. Krásný víkend, a co přístě?

Poprvé vyšlo 1. 1. 2006