Asterix a Obelix
Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>,
Zdroj: Petr Jandík, Vydáno dne: 27. 07. 2012
Galové na Torsäule
Kdo by neznal ty udatné Galy, kteří zatápěli Římanům
díky kouzelnému nápoji od svého kouzelníka. Nebo si to pletu s Gumídky a
jejich hopsinkovou šťávou? Nevím, jisté ale je, že těmhle komiksovým
postavičkám je věnovaná část jihozápadní stěny Torsäule.
První byla cesta
„Idefix“ a hned vedle je „Asterix und Obelix auf dem Weg nach Rom“, VII-. No a
tuhle jsme si usmysleli vyzkoušet náš třetí den v Hochkönigu.
Upozornění: Jestli chcete mít Asterixe na OS, dál nečtěte! Jinak můžete mít už jen flash!
První problém byl najít v mlze nástup. Nýtů je tu
všude dost, protože v tomhle úseku stěny vede sedm cest. Hledáme nápis
A.u.O. podle schématu, ale nic takového tu není. Nastupuje dedukce. Tahle cesta
je nejnovější a proto musí mít taky nejnovější nýty. Nacházíme jeden zlatý a u
něj hodiny. To bude ono i bez nápisu.
Tak jak dlouho se budeš ještě obouvat, ty langsáme?, foto: Petr Jandík
Honza je
netrpělivý jak závodní kůň před startem.
Než se obuju, Honza netrpělivák na sebe věší všechen
matroš a tím určuje, že poslední, klíčová délka bude moje. Takže vlastně zase
spravedlivé střídání. První délka je celkem nezajímavá, snad jen tím, že Honza
štanduje o něco vedle u stanovište od cesty Idefix. Nevadí. Těch pět metrů
navíc nás nezabije. Druhá délka jsou pěkné pětkové plotny a mlha s dohledem
tak třicet metrů se stará o tajemnou atmosféru. Blbé je jen, že nevíme, jestli
není za kopcem bouřka a co se z té mlhy vyvrbí.
Relativně lehké, ale pěkné rajbásky charakterizují tretí délku. Mlha decentně skrývá lahůdky, které má pro nás stěna nachystané., foto: Petr Jandík
Třetí délka je lehčí, zato
od čtvrté to začíná houstnout. Převislou stěnkou se navalit do strmé plotny a
spárou, která slouží jako chyt i stup, dolézt na polici ke štandu. Dolez je
trochu jedovatý za VI-. Ve
vymydlené poličce poněkud chybí chyty.
Dolez čtvté délky vyžaduje vyšlapat nohama až k ruce a přesáhnout přes hluché místo až do police., foto: Petr Jandík
Do tajemné atmosféry mlh dobře zapadá i bezhlavý lezec stoupající dobrodružství vstříc., foto: Petr Jandík
Honza odlézá do mlhy, v níž je
tušit převis nahoře, vstříc místům V+ a VI-. Dolézám za ním a lehké to zrovna
není. Ve srovnání s tím, co vidíme od štandu dál, je to ale procházka
růžovou zahradou.
Koukám na rajbuňkovou plotnu, kde kromě drobných vlnek
není nic než nýt tři metry od štandu, a moc nechápu co tam budu dělat. A to je
ten travers psaný jen za VI+. Jak asi vypadá to VII-?
Kamarád Luboš měl takovou zásadu: „Vole zkus to.“
Vzpomínám na něj a jdu to zkusit. Za pidichyt se stavím na poslední viditelný
stup a cvakám nýt. Koukám dál a připadá mi, že ten chyt a stup byl v téhle
stěně asi poslední. Pokouším se postavit na ty mikroskopické vlnky
v rajbasu. Stojí se sice špatně, ale stojí. Když jsem se chystal postavit
se do toho rajbasu i druhou nohou, začalo drobně pršet. To je v pytli. To
máme teď slaňovat z předposlední délky? Rozhodli jsme se počkat, co se
z toho vyvine. Čtyři délky vždycky nějak slaníme a ve stěně netvoříme
hromosvod pro blesky, kdyby přišla bouřka.
Sedíme u štandu asi půl hodiny. Postupně přestává kapat a
rajbas schne. Hluboký nádech a jdu se tam podívat znovu. Stojím u nýtu na
posledním stupu a držím poslední chyt. V rajbasu se stojí špatně, ale
vlastně všude stejně špatně. A tak se autosugescí snažím sám sebe přesvědčit, že
je vlastně jedno, kde stojím, a po malých
krůčcích se šinu dva a půl metru rajbasem k dalšímu nýtu. Ještě že tu
nejsou mravenci, Mám dojem, že kdyby do mne některý strčil, poletím. Třesoucí
se levá ruka se natahuje do díry v naději na chyt. Sakra. Díra je kulatá.
Ještě to chce krůček na tření a dá se cvaknout druhý nýt. Uff, hluboká úleva.
Teď následuje pětkový úsek. Metr doleva, dva metry nahoru, metr doprava a nýt.
Tak a tady se začíná doopravdy.
Přímo nahoru to nejde. Plotna je zcela hladká a skoro
kolmá. Dva metry vpravo je jakási díra a z ní vychází nepatrný vodní
žlábek. Travers k ní jde jen do půlky, pak končí stupy. Chyty ovšem ani
nezačaly. Natahuju se do vodního žlábku, ale nic tam není. Jen spoďák na půl
článku prstu a za to se bez stupů nezvednu. Stojím tam jak trvdý Y.
Nezbývá, než zkusit si stoupnout pod tu díru. Pokud
neujedou kecky, mohl bych do ní dosáhnout. Když ujedou, bude následovat menší
depilační kůra, protože kámen tu je jak šmirgl a poslední nýt dva metry vlevo a
metr dole. Stojím na jakémsi ničem a pomalinku se natahuju do díry. Konečky
prstů nahmatávám třesoucí se rukou na jejím levém okraji chyt na poslední články
třech prstů
pravé ruky. Za tohle to budu muset vyrvat bez nohou. Není čas na přemýšlení,
jinak dojde magi.
Hrabu nohama, zabírám pravačkou a levou překříženou hledám v díře další
chyt. Díra je hladká, teprve na konci vpravo začíná trochu brát. Jdu tam oběma
rukama, vyhazuju nohu a naklápím se na ni z posledních sil. Sláva, stojím v
díře.
Další nýt se na mne směje z mlhy o půl metru výš než dosáhnu a ten, co mám
cvaklý, je o další dva metry dál pode mnou.
Klíčové místo. Kyselá díra má chyt jen zcela vlevo a úplně vpravo. Obtíže končí až na úplném konci plotny., foto: Petr Jandík
Hlavně se uklidnit a orazit. Zdomácnět. Nezmatkovat. Stojí
se tu celkem dobře a mám čas. Rozhlížím se a objevuji mikroskopický stup vlevo.
Pak taky oblý chyt kousek výš. Veleopatrně se stavím_ a cvakám. Paráda. Ještě
trochu boje a stojím jakž takž slušně na tom oblém chytu. Nýt mám někde u pasu.
Nade mnou je opět o něco strmější rajbák. Teda, jakési malé hnidy by tu možná
byly, ale ve žlábku, kterým stéká voda a je tam trochu mechu, takže se
použít nedá. Zase tu dlouho stojím a začínají mne už dost bolet lýtka. Musím
dál, nebo sednout. Metr stranou vedle toho mokrého pruhu je stoupek. Nejsou
k němu chyty, ale musím to prostě zkusit. Śponuju se, rvu za nepatrné
vlnky. Celé tělo se třese a balancuje na hranici pádu, ale po centimetrech se
navahuju na levou nohu a daří se mi na ní stát. Pravou nohou se opírám jen na
tření. Na ruce není nic. Teď se musím natáhnout k dalšímu nýtu a cvaknout,
Zase třes, ale daří se i přes silný tah lana. Teď bych potřeboval zvednout
pravou nohu a opřít ji do takového náznaku stupu. Zatínám prsty do mělkých
vlnek a sunu nohu vzhůru. Bere mne slušná klepatura. Už už to vypadá, že budu
muset lapnout nýt, když se přece jen daří dosunout nohu na stup. Ještě jeden
krok na hranici mých možností a chytám jednoprstovou dírku na levou ruku, pak
druhou jednoprstovku na pravou ruku. Dva rychlé kroky a mám sokolík. Cvakám
nýt. Posekáno! Odtud je to už jen IV+. Lano díky několika traverzům strašně
táhne, ale to už mne nezastaví. Několik opatrných kroků v málo zajištěné
čtyřkové plotně a jsem u závěrečného štandu. Wow! Paráda! VII- nakonec padlo na
on sight.
Závěr poslední délky. V dolině jsou krásně vidět krasové propasti, v zimě tvořící pasti na lyžaře., foto: Petr Jandík
Honza dolézá a pózuje mi v plotně kvůli focení. Tak
tohle si půjdu zapsat nahoru do knihy, i když se tady slaňuje hned přes
sousedního Idefixe a na vrchol se chodit nemusí.
Slańujeme a jdeme sbalit stan. Snad to stihneme, než
přijde bouřka. Ještě za sucha docházíme na Mittenfeldalm, za mírného deštíku
k Arthurhausu. Za bouřky a vydatného deště si dáváme gáblík v hotelu na terase
pod deštníkem
a za dalšího deště spěcháme do Bischofshofenu koupit průvodce na Hochkönig a
pokud možno i na Hengstpass, který nám doporučili naši známí rakušáci
z prvního dne. To je zase ale jiná kapitola. Necháváme za sebou již opět
v mracích zahalenou skupinu Hochkönigu a jsme počasí vděčni, že nám dovolilo
absolvovat tři nádherné cesty. Jen teda nevím, jak se mi po tomhle skvělém
vápně bude chtít na Srbsko.
Poslední pohled na Torsäule. Sbalit stan a hajdy pryč., foto: Petr Jandík
Poprvé vyšlo 8. 3. 2008