Peruánská kráska Ranrapalca

Autor: Michal Nehasil <michal.nehasil(zavináč)googlemail.com>, Zdroj: Michal Nehasil, Vydáno dne: 09. 09. 2010

---

Výstup tisícimetrovou severní stěnou.

Minimálně rok jsme přemýšleli, do jakých hor se vydáme tentokrát. Naše představy postupně dostávaly konečnou podobu. Chtěli jsme zkusit lezení ve větších kopcích. Nechtěli jsme opakovat objevitelskou výpravu někde v zapomenutém údolí, takže jsme hledali hory s dobrým a rychlým přístupem. A v poslední řadě jsme tohle všechno chtěli pořídit za relativně málo peněz. Nakonec jsme se rozhodli pro nádhernou oblast Peruánských And, která splnila naše představy bezezbytku.

Ranrapalca, 6192 metrů vysoká kráska, leží v údolí Ishinca nad stejnojmennou lagunou v peruánském pohoří Cordillera Blanca. Nejprve jsme chtěli zkusit aklimatizační výstupy na vrcholy Ishinca a Tocllaraju. Ranrapalca byla až třetí na řadě.

Pro její zdolání jsme nejdřív zvolili normální cestu neboli normálku. Průvodce ji označuje NE Slopes a klasifikuje jako středně těžkou stupněm D- francouzské alpské stupnice. Potom mě ale zaujala jiná trasa - pěkná diretissima severní stěnou, klasifikace D+. Podle fotky vypadala na naše věčným vysedáváním v kanceláři tužená tělíčka sice poněkud velkoryse, ale lákala nás. Konečné rozhodnutí jsme nechali až do Peru.

Plán aklimatizačního výletu zněl jasně - dojít do 5000 metrů k laguně Ishinca, přímo pod severní stěnu našeho hlavního cíle. Tady dvě tři hodinky posedět, dát si partičku mariáše a vrátit se do základního tábora. Karty se ale smrskly na půl hodiny - zbytek času jsme dalekohledem prohlíželi naši vyzývatelku. Tyčila se přímo před námi a jako by nás ponoukala: "Tak co bude, pánové?" Bylo rozhodnuto. Pro výstup zvolíme náročnější severní cestu.

Druhý den balíme stany, jídlo na pár dní a jdeme zpět k laguně Ishinca. Další prohlídka stěny. Ráno vyrážíme na další aklimatizaci na vrchol Ishinca, asi 5500 metrů vysoký kopec bez lezeckých obtíží. Stačí jen dávat pozor na trhliny a neuklouznout. Brzo odpoledne jsme zpátky a ve stanu "ladíme" formu. Někteří kluci se vracejí do základního tábora, na Ranrapalcu se jim už nechce. Zůstává trio odhodlaných - Ondřej alias Bubák, Michal zvaný Myšák a já.

Dáme si jeden odpočinkový den a večer vyrazíme. Na jižní polokouli sluníčko svítí do severní stěny od rána do večera. Vzhledem k denním teplotám, bylo jasné, že sníh ve stěně změkne a my se z toho zblázníme. Polezeme proto raději v noci, abychom nahoře byli za svítání. Volný den trávíme poleháváním u stanu a dalším zkoumání stěny. V šest vaříme večeři a před výstupem se zkoušíme trochu prospat. Budíček je v deset.

Vstáváme rychle, stejně nikdo neusnul. Úmorná cesta pod stěnu trvá asi dvě hodiny. Celou dobu jdeme po boční moréně. Úzká stezka v poslední třetině odbočuje vlevo do sedla, a tak nám nezbývá, než klopýtat dál sutí. Pod stěnu dorážíme o půlnoci. Ještě čaj z termosky a tyčinka na posilnění a navlékáme na sebe horolezecký materiál. Výstup začíná.

Dokud to půjde, nechceme štandovat. Prvolezec za sebou potáhne dvě lana a občas zatluče jištění. První nastupuje do 55° svahu Bubák. Sníh je příjemně umrzlý a navíc díky cyklickému rozmrzání a zamrzání v něm vznikly jakési schůdky. Nezlobíme se a stoupáme vzhůru. Míjíme pár bezvýznamných trhlin.

Asi po 200 metrech se Bubák ptá, kam dál. Podle průvodce následuje první skalní práh, který se leze vpravo. Bubák to ví, ale cesta vypadá vždycky jinak, když ji člověk okukuje od stanu a když v ní leze. Posílám ho doprava, kde poprvé štanduje.




Střídáme, jdu dopředu. Skála není těžká, ale se vším materiálem a batohem jsem neskutečně neohrabaný. Lézt čistou skálu s cepíny neumím, a tak se mi nemotorně houpou na poutkách na zápěstí. Při jednom kroku jsem si na cepín šlápnul a málem spadnul dolů. Připadám si jako začátečník, který tady nemá co pohledávat. Konečně zase dolézám na sníh. Ve skále jsem žádné jištění nedal, a tak zkouším zatlouct kotvu. Nechce se jí tam. Trochu na kladivo přitlačím, ale kotva se začíná kroutit. Odhrnu sníh a radši do ledu dávám šroub.




Podle průvodce přichází nejstrmější pasáž cesty - traverz pod sérakem, který oblézáme vlevo. S přibývající nadmořskou výškou je sníh pevnější a stupy ještě dokonalejší. Můžu se pohodlně opírat o hlavice cepínů, což postup urychluje a šetří nohy. Dolézám pod velký bergschrund, kde mé dosavadní nadšení opadá. Naštěstí pár metrů vpravo vidím vachrlatý schůdek, s jehož pomocí (modle se, abych ho neušlápnul) se vyplazím nahoru přes trhlinu. Zatluču kotvu a lezu dál. Asi po padesáti metrech přicházím pod další skalní pás tvořený čtyřmi skalkami a mezi nimi úzké mixové štěrbiny. Doufám, že jsem trefil tu, kterou jsme zezdola vytipovali jako nejlehčí. Dělám štand ze dvou friendů vražených někam mezi lokry a jedné pofidérní kotvy a dobírám kluky. Nadávají na tempo. Chtěli se napít a dát si tyčinku. Namítám, že musíme makat. Nejtěžší místo leží přímo nad námi a bojím se, že nestíháme.

Bubák jde dopředu a zahajuje neskutečným vyšplháním se na skalní výšvih nad námi. S Myšákem nám není jasné, jak se tam dostaneme my. Asi za dvacet minut Bubák hlásí štand a dobírá nás. Snažím se napodobit prvolezce a funguje to. Tatam je elegance, kterou člověk tak často piluje na skalkách doma. Horolezecké pravidlo: Když dáš kolínko, platíš pivo, zní v těchto podmínkách jako obzvlášť dobrý vtip.


Ve skalně ledovém výšvihu

Následuje docela lehký, vyledněný žlábek a jsme na štandu. Je asi půl čtvrté a máme víc než půlku za sebou. Nejhorší je za námi a zbývá "jen" nějak dobušit posledních 400 metrů. Pokračujeme dál - stále vzhůru čím dál strmějším firnem. Začíná nám být strašná zima, dopadá i únava.

Dopředu jde Myšák, ale zřejmě díky několikadenním střevním potížím toho začíná mít dost. Střídám ho ve vedení. Svah je čím dál strmější a firn nesouvislý. Jsou to spíš firnovo-ledové bubliny, které nedrží pohromadě a člověk je snadno prošlápne. Pro jistotu se cepínem prokopu až na ledový podklad a lezu po něm. Mám toho plné zuby. Připadá mi, že postupujeme strašně pomalu, ačkoli funím jako lokomotiva. Udělám vždycky čtyři až pět kroků, než se mi napne lano od borců dole. Plivnu směrem k nim několik nadávek a půl minuty se vydýchávám.

Začíná svítat a vidíme poslední skalní práh těsně pod vrcholem. Asi za hodinu stojím pod ním. Všimnul jsem si starších skob, proto dávám jenom kotvu a lezu dál. Sluníčko nabírá na síle a bojím se rozměklého vrcholového plata. Skála není těžká. Už jen pár kroků a na závěr exponovaný traverz za přední hroty v úzké horizontální spárce a výlez s pozadím vystrčeným nad údolí.

Konečně plato pod vrcholem. Prašan do půli lýtek se vzhledem k nadmořské výšce a našemu stavu rovná desetikilové kouli na každé noze. Tři kroky - odpočinek, tři kroky - odpočinek. Po třiceti metrech zastavuji, balím lano a čekám na kluky. Odměnou za neskutečnou dřinu nám je jediná vrcholová fotka - dva borci s Huascaránem v pozadí. Bubák vypadá v pohodě, zato Myšák se mi zřítí k nohám a tváří se, že bude spát. Mám strach, že to myslí vážně a hecuji ho, ať fofrem vstává. Povolíme mu tyčinku a studený tang.


Myšák s Bubákem.

Vrcholovou stometrovou pyramidu necháváme bez povšimnutí. Pochod hlubokým sněhem pod ni a následné lezení je mimo naše možnosti. Přecházíme plato a dostáváme se nad stěnu, kudy vede normálka, a tedy naše sestupová trasa. S notnou dávkou štěstí rychle narážíme na kotvu, ze které lze slanit. Nechali ji tam dva Italové, kteří tady lezli čtyři dny před námi. V základním táboře nám poradili se sestupem a prodali nějaké kotvy, které jsme sháněli.

Jdu první a při hledání dalšího štandu děkuji naší prozřetelnosti, že jsme pro výstup nezvolili normálku. Na ní by nás čekal jen nekompaktní sníh, volné kameny a všechno hodně do kopce. Štand mám asi po 50 metrech - uzel ve spáře mezi dvěma lokrama. Ještě jedno slanění a jsme pod skálou. Zbývá překonat 200 metrů pětapadesátistupňovým svahem s rozměklým sněhem. První část slaňujeme za skobu, a pak už jen pozadu nenavázaní slézáme. Najednou mi noha zapadá až po koleno. Chci přešlápnout a dostat ji ven. V tom okamžiku vězím až po pás ve sněhu. Vpravo modrá díra, vlevo modrá díra, zůstávám stát na ledovém můstku dva metry pod okrajem bergschrundu. Apaticky vylézám nahoru a oznamuji klukům svůj čerstvý objev.

Pro jistotu se navazujeme a společně opatrněji sestupujeme. Trhliny potkáváme ještě tři. Pod stěnou na ledovci se chceme trochu dát dohromady, najíst, napít. Vyčerpaný Myšák si přestávku vykládá po svém. Zatímco s Bubákem rozmotáváme lana, ukládá se ke spánku. Budíme ho a hledáme cestu ledovcem dolů.




Průvodce měl pravdu, že ledovec se nejvíc podobá obřímu puzzle. Žádné skryté dvoumetrové trhliny, jen obří díry, široké deset, dlouhé sto a hluboké třicet metrů. Snadno se dostáváme do sedla mezi Ranrapalcou a Ishincou. Odtud traverz pod severní stěnou, pod níž si vyzvedáváme hůlky a termosku, a překlopýtáme úmornou cestu morénou ke stanu. Na návrat do základního tábora už nemáme ani pomyšlení. Myšák zmizel ve spacáku, kde na několik hodin zemřel. S Bubákem ho velmi rychle následujeme.




fakta:
Ranrapalca 6192 mnm
North Face, Johns, O'Rourke, Slymaker, 1975, D+
Převýšení stěny cca 1000 m
Nástup 2 hod z ABC u Laguna Ishinca, 3-4 hodiny z BC Ishinca. Lezení 7,5 hodiny na plato, sestup do ABC 5 - 6 hodin.

Francouzská alpská stupnice

• F fasile, lehké
  
• PD pew difficiles, mírně těžké
  
• AD assez difficiles, středně těžké
  
• D difficile, těžké
  
• TD trés difficile, velmi těžké
  
• ED extrement difficile, krajně těžké
  
• ABO extrem, výjimečně těžké
  
  

Doprava:
Do Limy jsme letěli se Śpanělskou Iberií. Odlétali jsme z Vídně a jednu noc jsme zůstali v hotelu v Madridu. Cestou zpět také. V létě 2004 stála letenka včetně poplatků a ubytování v Madridu asi 24000 korun. Při návratu zpět je třeba připočíst 28 USD za speciální odletovou taxu v Limě. Z Limy do Huarázu jezdí dálkové autobusy. Jsou celkem levné a spolehlivé, takže si evropan může dovolit luxusnější bus třeba s jídlem. Ten vyšel na 400Kč. Je to asi 400km a bus jede kolem 8 hodin.

Prověření operátoři:
Cruz del Sur
Lima Terminal. Jr. Quilca 531. Brena. Tel: 424-1005, 431-5125, 425-0887

Movil Tours
Lima Terminal. Paseo de la Republica 656 (opposite the national stadium). Tel: 332-0004 (info) or 332-0024 (reservations)

Ormeno (Ancash Express)
Lima Terminal Av. Carlos Zavala 177. Tel: 427-5679.

Cestování v horách:
Všude jezdí mikrobusy. Říká se jim colectivo. Nemají jízdní řád, jezdí když mají plno. Doprava je tak velmi efektivní, stačí najít správné colectivo, zaplatit velmi příznivou sumu a jet. Pokud je Vás víc, není problém dohodnout celý mikrobus, přijede pro Vás až před hostal a vezme Vás kam budete chtít. Počítejte ale s tím, že k Vám posadí ješte jednou tolik domorodců. V ústí každého většího údolí je vesnička a v té můžete domluvit pronájem oslů (buro) s oslařem (arriero). Ve většině vesnic je telefon, takže je možné osly domluvit předem z Huarázu. Počítejte ale pak s provizí pro CK. Cena za osla a den je asi 3 USD, arriero 10 USD.

Ubytování:
V Limě jsme byli v hostelu, který je na prvním místě v Lonely Planet. Asi proto byl velmi kosmopolitní. Rozhodně neměl žádnou hvězdičku, ale byl levný, útulný, s hospodou a v centru. Hostal jsme zamlouvali telefonem z domova. Také pro nás poslal mikrobus na letiště.

Hostal Espaňa
Adresa: Azangaro 105, tel: 428-5546
Cena: US$ 3-4 za osobu

V hostalu Espaňa jsme dostali kontakt na Hostal v Huarázu. Paní nám tam také zavolala a domluvila auto na autobusové nádraží. Hostal byl dobře vybaven (kuchyně, internet, televize, prostor na společné sezení, teplá sprcha, ping pong :-) a celkově se nám líbil. Paní domácí byla také ochotná a pomáhala nám jak jen mohla.




EL TAMBO
Adresa: Av. Confraternidad International Oeste No 122, Huaraz (poblíž centrální tržiště)
Telefon: 043-725114 email: marielafm@yahoo.com
Cena: 10 Solů (snídaně v ceně)

Další informace:
Měna: Nuevo Sol (PEN), 1 Sol asi 7CZK. Bez problémů se dá všude platit i dolary
Mobilní síť: V Limě a Huarázu funguje bez problémů. V poušti a v horách ne (jen pokud je Huaraz na dohled).
Nákupy: V Huarázu lze koupit všechno. Jídlo, drogerii, technický benzin, plynové bomby, baterky do foťáků i veškeré vybavení na hory. Poprvé vydáno v roce 2006