Sportklettern-Sportmedizinische Aspekte

Autor: Tomáš Obtulovič <tomas.obtulovic (zavináč) seznam.cz>, Zdroj: Tomáš Obtulovič, Vydáno dne: 05. 07. 2006

---

Seminář na téma sportovní lezení — aspekty sportovní medicíny, Obertrubach, Fränkische Schweiz — Frankenjura, Německo, 8 — 11. června 2006

Důvodem k návštěvě tohoto odborného semináře byly čím dál častější dotazy kamarádů ohledně poranění vzniklých při lezení sportovním, ať už na obtížnost, na rychlost nebo při boulderingu a na jejich následnou léčbu. Poranění vznikají i při stále populárnějším lezením na ledu.

Úvodem

Poslední statistická data o poraněních při lezení z našeho území jsou k dispozici z přelomu 80. — 90. let minulého století, kdy pracovní skupina kolem MUDr. Ivana Rotmana udělala několik studií na toto téma a jako jedna z prvních ve světě prezentovala své výsledky. Předpokládám ale, že počet těchto zranění narůstá, stejně jako tomu bylo v Německu vzhledem k rychlému nárůstu výkonnosti u mladých lezců a jejich nízké informovanosti o kvalitním tréninku, rizicích vyplývajících z přetrénování a možných poraněních namáhaných a přetěžovaných tkáňových struktur pohybového aparátu.

Dalším impulsem k návštěvě tohoto kurzu byla i připravovaná série článků, které se budou věnovat této problematice a vyplní tak velkou obsahovou mezeru. Poslední a jediné publikace určené laikům, opět od MUDr. Rotmana, jsou ke stažení na webu ČHS a SHM. Články v horolezeckých a outdoorových magazínech byly věnovány především první pomoci a horské medicíně a na vlastní lezení a vše, co lezení umožňuje a naopak znemožňuje, se zapomnělo. To je určitě i trochu chyba, když si uvědomíme, že většina lezců se věnuje lezení na umělých stěnách, kde je výskyt poranění při lezení velmi nízký a velmi kontrastuje s poraněními vzniklými při lezení na skalách, a lezení na cvičných skalkách. Nejedná se o tak závažná poranění a úrazy jejichž rizika si je každý vědom v horolezectví obecně, za to ale jsou poranění mnohem častější, velmi nepříjemná a jejich léčba je zdlouhavá a komplikovaná.

Konečnou pohnutkou k cestě byly pro mně i mnohé dost neuvěřitelné rady, postupy a často beznaděj po poranění ,spojená s přerušením a koncem lezení, objevující se na webech.

U nás ani ve Slovenské republice není v současnosti nikdo, kdo by se této problematice věnoval tak intenzívně jako lékaři ve státech na západ od našich hranic (Německo, Rakousko, Švýcarsko, Francie, Holandsko, Velká Británie). Proto bylo nezbytné získat znalosti právě v jedné z těchto zemí a lékaři z Rakouska a Německa jsou právě v tomto odvětví medicíny světová špička.

Poznatky z tohoto semináře spolu s dalšími informacemi z literatury tak snad dostatečně přispějí k tomu, aby mohly vzniknout články patřičné úrovně, které pomohou lezcům a horolezcům k dobré informovanosti o jejich pohybové soustavě, umožňující vlastní lezení a především k patřičné prevenci možných poranění.

Cesta

Přestože je Frankenjura a Obertrubach, ležící v jejím srdci, vzdálen od našich hranic co by kamenem dohodil, individuální doprava do něj je relativně komplikovaná. Nejjednodušší a nejlevnější je doprava autobusem společností Student agency do Norimberku (vyplatí se koupit lístek cca měsíc dopředu, pak výrazně ušetříte), kam se dostanete z Brna za sedm hodin, resp. z Prahy za něco přes čtyři hodiny. Z Norimberka do Frankenjury se dostanete vlakem, autobusem a nebo nejpravděpodobněji kombinací těchto spojů (jedním směrem musíte počítat cca s 10 Eur).

Byl jsem ve Frankenjuře poprvé a tak si dovolím malou radu. K prvnímu zájezdu raději využijte služeb a pomoci svých zkušených kamarádů, protože by se vám mohlo stát, že více času ztratíte hledáním sektoru ukrytého v lese, než vlastním lezením. Mně a ostatních účastníků semináře se tento problém netýkal, protože za průvodce jsme měli místní lezce a autory mnoha prvovýstupů. Předpokladem je také vlastní dopravní prostředek, který vám umožní přesun mezi jednotlivými oblastmi, jež jsou často vzdáleny od sebe i hodně daleko.

Program

Čtvrtek

Už po výměně několika mailů jsem poznal, že dr. Schöffl není pouze lékař teoretik. Z mé účasti měl velkou radost, protože jsem byl jednak prvním východoevropanem na jeho semináři a jednak že jejich práce nachází odezvu i mimo německy mluvící země.

Dr. Schöffl naplno potvrzuje, že lezení je vášeň a závislost zároveň. Má za sebou nespočet expedic do exotických krajin s mnoha prvovýstupy obtížnosti až 8c RP od Thajska, Laosu, Bornea, kde byli průkopníci lezení vůbec. Zavzpomínal na časy, kdy v Thajsku jich bylo pouze pět lezců z Německa, nikde žádná cesta a dnes je tam přelidněno. Jeho dokonalý přehled o lezcích a jejich výkonech a cestách ve světě jen potvrdila znalost prvovýstupu Pavla Kořána v Thajsku za 8c, na který pěl samou chválu. Cesta snad dodnes nebyla zopakována. Po prvním krátkém povídání během cesty jsem byl velmi zvědav na přednášky a odpolední lezení na dny následující.

Do Obertrubachu jsme přijeli relativně brzy. Já jsem ještě pomohl s krabicemi a materiály na prezentaci, jelikož doktor Schöffl při posledním pracovním a lezeckém zájezdu do Laosu dal podlahu a velmi nepříjemně si zlomil patní kost a přetrhl Achillovu šlachu. Zbylý volný čas jsem vyplnil bouldrováním v sektoru nad vesnicí Neudorf, která se nachází kousek od Obertrubachu a tak trochu prvně osahal kapsy a díry pro Frankenjuru natolik typické.

V 16 hodin doktor Schöffl oficiálně přivítal téměř třicítku účastníků z Německa, Rakouska, Švýcarska a jednoho z Čech. Tedy mně. První přednášky měl on sám a týkaly se sportovního lezení z hlediska sportovní medicíny, možných poranění a zdravotních následků, doplněno několika statistikami. Velmi profesionálně připravená byla přednáška o diferenciální diagnostice poranění prstů. Na této přednášce bylo jasně vidět, jaké úrovně v této oblasti duo Schöffl a Hochholzer dosáhlo a proč jsou ve světě absolutní špičky na toto téma. Všechny přednášky probíhaly v němčině, pokud jsem chtěl podat odbornější dotaz a moje němčina na to nestačila, s angličtinou nebyl žádný problém.

Ještě proběhlo rozdělení do dvou výkonnostních skupin pro dny následující s odpoledním lezením. Naprostí začátečníci a velmi průměrní lezci a ti zdatnější. Někdo kdosi vtipně ke jménu asi omylem připsal 10–, tak jsem za toto číslo nakreslil smajlík a uvedl reálnou hodnotu.

Pátek

Přednáškový blok začal Guido Köstermeyer, jedna z legend lezení ve Frankenjuře, s prezentací o tréninku, kde velmi zajímavě popsal, jakým tréninkem lze dosáhnout vyšších obtížností přelezených cest. Cesty od obtížnosti 7 — 8 UIAA bez pravidelného a cíleného tréninku již není možné přelézt.

Následoval dvojblok přednášek od dr. Günthera Strauba, traumatologa z Lince o anatomii jednotlivých částí těla potřebných k lezení a velmi odborná prezentace o operační léčbě přetržených šlachových poutek doplněná videem. Ruptura šlachových poutek je nejčastějším poraněním ve sportovním lezení.

Poté přišla na řadu další velmi zajímavá přednáška od lékaře Thomase Hochholzera, ortopeda z Innsbrucku, o artróze a epifyzeálních zlomeninách v souvislosti se sportovním lezením. Na řadu přišel i věk lezců ve světovém poháru, jejich trénink a jeho následky a snaha prosadit kritéria Body Mass Indexu do závodů v jednotlivých lezeckých disciplínách. Na těchto přednáškách byly již nutné základní znalosti z oblasti medicíny. To nebyl problém, protože většinu přítomných tvořili lékaři, fyzioterapeuti a několik studentů medicíny. Každá přednáška byla odměněna velkým bušením do stolů, což je, jak jsem se dozvěděl, zvyk na německy mluvících univerzitách vyjadřující spokojenost s přednáškou.

Po poledni následoval ve dvou skupinách odjezd na skalky. Začátečníci měli k dispozici oficiální horské vůdce, protože součástí sylabu jednotlivých sportů v rámci specializace sportovní medicína je i jejich nácvik a vyzkoušení, aby lékaři vůbec věděli, o co v praxi v daném sportu jde.

Já jsem se tedy se skupinou lezčíků odebral do oblasti Pottenstein — Marientaler Wande, kde se nacházejí cesty v obtížnosti 6 až 10– UIAA. Nejtěžší prásk je konkrétně od Milana Sýkory, spolulezce a výborného kamaráda Kurta Alberta. V dolním sektoru jsou cesty prakticky jen v obtížnostech 9 — 10 UIAA s výjimkou jedné sedmičky. Šlo o lezení v kolmých případně lehce převislých stěnách za kapsy, dírky a ostré hranky na kvalitním, minimálně olezeném vápenci. Klasifikace je dle Němců odjinud ve Frankenjuře poměrně tvrdá. Většina cest je kvalitně odjištěna a na ty, kde je borháků nedostatek, průvodce upozorňuje vykřičníky. Počasí bylo fantastické a tak stín lesa dopřával tu správnou lezeckou teplotu. Prostě to bylo parádní lezení a hned jsem pochopil, proč zrovna ve Frankenjuře nastal boom sportovního lezení. Doktor Schöffl předvedl, že to umí i s jednou nohou (byl velmi vděčný objekt k focení.) a s jedním neplánovaným odsedem přelezl bez problémů devítku. Nejlepší byl ale ze všech mladý lékař, dříve člen německého reprezentačního družstva, který RP v klidu přelezl místní 10–. Na světovém poháru skončil nejlépe šestnáctý, s maximem na skalách 8c RP, ale jeho jméno ze mě prostě teď ne a ne vypadnout. A to se mnou byl na stáži v Kathmandu! Svět je malý.

Večerní program byl volný. Ale ne zas až tak, protože lékař ze Švýcarska vytáhl z auta slackline (lowline) přímo z dílny mistra tohoto sportu Heinze Zaka (lze pořídit v částce kolem 100 Eur z Vídně.). Kdo nevyzkoušel, jako by ani nežil! Kdo nezažil, ten neuvěří! Je to prostě naprosto skvělá zábava. Když na ten popruh člověk stoupne poprvé, je to hodně k smíchu a udělat na tom krok, či dokonce hned několik za sebou naprosto nereálná představa. Pokud máte na sobě volné rifle, pohybem vydáváte zvuk, jako by jste si dělali do kalhot. Ale kvalitní ukázka doplněná teorií velmi pomůže a po dvou hodinách zkoušení jsem se ukázal jako vcelku talentovaný student. Stát na popruhu jsem zvládl bez problémů, mým maximem bylo pět kroků. Už už to vypadalo, že moje maximum nikdo nepřekoná, ale pak další mlaďoš najednou udělal kroků deset a měl jsem po ptákách. Přesto ten den přechod celé Ŕlajny“ zvládal bravurně jen onen Švýcar včetně cesty zpět a otočení! No a to ten pošuk Dean Potter dal highline pěkně vysoko nad údolím bez sedáku se smyčkou, aby mu to asi nebylo příliš na obtíž! Fuj... Mimochodem, slackline krásně čistí mozek, protože se na nic jiného prostě v dané chvíli soustředit nemůžete!

Sobota

Dopoledne bylo opět věnováno přednáškám. Zvláštní pozornost byla věnována rameni slovy traumatologa Floheho z Essenu, dříve člena německé reprezentace v lezení na obtížnost. Následovala velmi zajímavá prezentace o funkčních poruchách pohybového aparátu sportovního fyzioterapeuta Martina Schlagetera, jednoho ze dvou fyzioterapeutů německé reprezentace, který zdůraznil nutnost strečinku před lezením a poukázal na některé svalové dysbalance vznikající u lezců z nevyvážené svalové činnosti. Názorně předvedl některé cviky a všichni si je měli možnost vyzkoušet. Nejenom u mě by byla lepší pohyblivost v kloubech na místě!

Informacemi nabité odpoledne pokračovalo „workshopy“ po rozdělení do dvou skupin. Ukázkou a vyzkoušením sonografie prstů horních končetin s popsáním struktur, příp. upozorněním na patologie u některých přítomných pod vedením dr. Schöffla. V druhé místnosti byla přednáška o tapingu s jeho naučením. Tuto část vedl Frank Einwag, lékař chirurgické kliniky v Bambergu a lékař působící u horské služby. Tím přednášky pro dnešek skončily a opět přišel čas na lezení.

Tentokrát jsme byli rozděleni do třech skupin, já jsem zaujal ideální místo v prostřední skupině s výkonnostním limitem 6 — 8 UIAA a zhruba v deseti lidech jsme se přesunuli do oblasti Grüne Hölle. Cesty tady jsou v obtížnosti 6 — 10 UIAA, k tomu nepřelezený projekt cesty za 11–. Zprvu jsme přelezli nějaké krátké šestky po dírách na věžičky nad hlavním skalním masívem a na větší zbytek odpoledne jsme se přesunuli pod převisy se známými cestami Rote Fluh 8– s velmi těžkým bouldrovým začátkem a zvláště Fucking ist verboten za nějakých 9+, kde jsem posloužil jako dobrý jistič a velmi rychle jsem reagoval na slovní spojení "mach zu!“ neboli "dober!“ Já jsem si vyhlídl linii mezi oběma cestami.

Mírně šikmo zleva doprava, stejný nástup jako do devítky, ale pak je přeci jenom převis menší a díry a kapsy větší. V průvodci cesta vyznačena není. V cestě je pouze borhák na nástupu a na konci cesty, visí v ní tři smyčky, z toho ta první za pěkné ale malé hodiny. Ostatní jsou v hodinách o poznání větších. Pro jistotu jsem ještě do jedné díry strčil hex, kdyby to náhodou první hodiny nevydržely, aby to nebyla podlaha. Je otázkou, zda do cesty smyčky patří a nebo jsou součástí přímých linií obtížnosti 8 a více. Cestu jsem dvakrát přelezl, podruhé to vypadalo nadějně na pěkný červený puntík, jak by řekl Kurt Albert, ale síla už ke konci dne chyběla, a tak z čistého přelezu nic nebylo. Po mně to zkusili ještě místňáci a ohodnotili to jako 7–/7. K tomu si mně dobírali, že jsem udělal prvovýstup. Tak jsem jej ze srandy pojmenoval jako Tschechische Express vzhledem k "závratné“ rychlosti prvního přelezu, než se mi podařilo aspoň trochu cestu dojistit.

Více vlevo je pěkná sedmička přes převis po dírách s výlezem přes nos a ještě více nalevo silová lezitelná osmmínuska po dírách a kapsách. Tu jsem nezkoušel, ale byla na ni pěna chvála.

Hladoví jsme se všichni přiřítili na večeři, kde dr. Schöffla odchytil i Kurt Albert, který měl na večer naplánované promítání "Fight Gravity“. Tak trochu jsem doufal, že Kurt přijede dříve a přidá se k nám, ale to bohužel nevyšlo. Stejně bych byl velmi chabý spolulezec vzhledem k tomu, že Kurt má na skalkách výkonnost kolem 7b/7c! Očekával jsem, že promítání bude super, ale předčilo veškeré moje očekávání. Byla to naprosto bomba! Od lezení ve Frankenjuře, vzniku slavného červeného puntíku, písek, přeskoky na něm, průřez expedicemi a naprosto neskutečný film o expedici za lezením v Antarktidě. Všichni přítomní jen s otevřenou pusou zírali na skvělý film a dokonalé fotky, k tomu skvělá hudba a ještě lepší komentář. Kurt Albert prostě umí! Večer se k nám přidal, taky jsem s ním prohodil pár slov a je to naprostý pohodář. Dal tři pivka a odfrčel si to ve svém starém Golfu plném lezeckých krámů domů.

Neděle

Isabelle Schöffl ve své prezentaci vysvětlila, jakou sílu jsou šlachová poutka ochotna tolerovat a jak se tato síla spočítá. Následovala dlouhá přednáška Thomase Küppera o lezení v souvislosti s různými interními nemocemi. Před polednem nastal čas pro vyhodnocení celého semináře ústy dr. Schöffla a několika slovy se ještě zaměřil na aktuální otázky v souvislosti s Lékařskou komisí UIAA, kde je členem.

Více jak polovina přítomných poté už odjela domů. Někteří zůstali ještě na oběd a zhruba desítka osob včetně mně se ještě vydala za lezením do oblasti Pottenstein, kde jsme byli před dvěma dny. Ta výkonnější část kolem dr. Schöffla a Einwaga byla na dolním těžším sektoru, my slabší jsme si ještě jednou přelezli stejné cesty. Počasí a světlo by dovolilo lézt až do večera, ale byl čas návratu na autobus do Norimberku. Rozloučil jsem se se super lidičkami a dr. Schöffl mně opět vzal do Bambergu, kde pracuje a bydlí, na vlak. Cestou zpět jsme probrali ještě spolupráci Lékařské komise našeho Horosvazu s pracovní skupinou kolem něj na studiích poranění při lezení a samozřejmě jsem jej neopomněl pozvat na festival do Teplic a na náš písek.

Více

Nějak jsem se rozepsal! Ale přišlo mi to vhodné, když mi Český horolezecký svaz pokryl veškeré náklady v souvislosti s tímto seminářem. Všem odpovědným osobám za to moc děkuji a řadovým členům slibuji, no, nerad slibuji, že k informacím z tohoto semináře se dostanou i oni.

S dr. Schöfflem jsem se domlouval i ohledně dalších věcí a užší spolupráce na konkrétních projektech, ale tyto informace si ještě nechám pro sebe, abych to náhodou nezařekl!

Za přečtení děkuji a přeji léto plné zážitků a lezení!

Tomáš Obtulovič ml.

Lékařská komise ČHS a Společnost horské medicíny

E–mail: tomas.obtulovic@seznam.cz

organizátor:Deutsche Gesselschaft für Sportmedizin und Prävention, Sportärtztebund Bayern e.V.

vedení:dr.med. Volker Schöffl

informace: www.softrock.de, www.klettern.de

Finanční podpora:Český horolezecký svaz