Ak-Sjumer, Bílá hora

Autor: Robert "Přípluv" Götz <pripluv (zavináč) centrum.cz>, Zdroj: Přípluv, Vydáno dne: 17. 10. 2006

---

Výstup na Běluchu v Altaji

Jsme devátý den pochodu na cestě k hoře. Samozřejmě, šlo by to i rychleji, kdybychom slepě nevěřili místním a nevydali se jiným údolím. Mapu máme vytisknutou z internetu, takže tomu odpovídá i její čitelnost. Vlastně ani nevíme jakého je měřítka. Ale v zemi, kde se vzdálenost udává ve dnech to je stejně jedno.

Dnes jsme vstali o půl deváté ráno. Klasicky snídáme polívku s chilli. Jednu z posledních polívek. Nebe je modrý, tak to je dobrý. Před desátou vyrážíme, směr ledovec Ak-kem.

Jdeme pod Bílou horu, Běluchu, místním Altajským národem vyznávajícím šamanismus nazývanou Ak-Sjumer. Má tři vrcholy. Hlavní východní je vysoký 4506 metrů a je to nejvyšší bod Sibiře, západní vrchol má 4440 metrů nad mořem. Ten třetí není viditelný, není hmatatelný. Je to duchovní vrchol. Celou dobu pochodu po suti vidíme její severní stěnu. Vysokou, strmou a zaledněnou.



Jdeme pět hodin. Po kamenech a suti, většinou do kopce. Místy jsou kameny namoklý, chvílemi se objevuje led. Na zádech každej pětadvacet kilo. Vybavení pro více než dvoutýdenní pobyt v horách a přilehlých údolích.



Čas od času se objeví kamenný mužík, bohužel ne vždy na cestě. Vzhledem k tomu, že linie cesty kopíruje ledovec, je možnost zabloudění minimální. Ono taky není pořádně kam sejít z cesty.



U čela ledovce stoupám za jedním kamenným mužíkem, až zjišťuji, že stojím na ledovým mostě nad trhlinou. Řvu na Karafa, ať to obejde spodem a stylem baletky bez dechu překonávám asi dvacetimetrovou vzdálenost na svah ze šutrů. Sákryš. Takže zase po kamenech a do kopce. Ještě tři hodiny.

Docházíme na Tomskie stojanki. Ta se nachází na moréně před čelem ledovce. Mezi kamenama je několik plácků na stany a je tu jedna plechová budka, kde si člověk může uvařit, má-li co a na čem. Protože jsme se ale rozhodli pro výstup bez výrazných podpůrných prostředků, vaříme venku. Ono taky, v plechový boudě vyplněný dřevem rozjíždět benzínovej vařič, to by nás asi někdo zabil. Krom nás tu je ještě šest stanů.

Panoráma - kliknutím se zobrazí větší

Začínají padat kroupy, v noci přichází regulérní sněhová bouře. Stan nám leží na hlavách. A pak se z něj stává ledový krunýř…

Sobota
Obcházíme ledovec a z boku na něj stoupáme. Na ledovci je hodně napadaného kamení, které se protává do ledu a vytváří kolem sebe malá zelená jezírka. Po hodině se dostáváme k ledové stěně, vysoké zhruba 250 metrů, se sklonem mezi pětačtyřiceti a pětapadesáti stupni. Aby to nebylo málo, tak je stěna dole zakončena trhlinou. Tak toto je Delane pass.



Prvních deset metrů je fix, tak si říkáme, co se budeme tady mordovat nad trhlinou, dáme ten kousek po něm. Dělám si prusíka a nastupuju. Lano je chvílemi zamrzlé v ledu, což mne docela štve, ale jen do doby, než nahoře zjistím, že jeden šroub ze dvou, na kterých to drží vytál a leží vedle. Druhej šroub jde vytáhnout dvěma prsty. Karafovi tuto novinu ani nesděluju, píchám do oka lana cepín a doufám, že to bude držet. Dělám štand a Karaf leze nahoru. Vzhledem k malému množství materiálu máme spodní štand na jednom šroubu, pak dva postupový body po dvaceti metrech a štand na dvou šroubech. Tři šrouby máme od nás, ty jdou do ledu úplně samy, dva šrouby jsou loni z Kavkazu, ty tam zašroubovat je porod, nehledě na to, že jeden je tak úzkej, že se absolutně nedaří protáhnout jej šťárátkem (který jsem doma udělal ze svařovacího drátu), ale ani vyklepat. Za těch pár minut dokonale zmrzne, takže při šroubování na něm člověk leží celou vahou těla a docela se zapotí.



S turisťákem na druhým dolézám ke Karafovi, vyměním si cepín za jeho dva technický a vesele stoupám dál. Ono, dát si v tahu sto dvacet metrů je pěkná zabíračka. Kor, když mám na zádech ještě tu těžkou krysu. Vedle nás slaňuje Ruská čtveřice, dva dny čekali na počasí, aby mohli na Běluchu. Nepustila je. „Pogoda plochaja…“ Nahoře jsme po čtyřech délkách. Dobírám Karafa a s němým úžasem pozorujeme obrovský sněhový plato s množstvím trhlin před námi. Lednik Mensu. Úplně jinej svět než dole. Neuvěřitelný. Tak někde tady je ten třetí vrchol Běluchy. Ten duchovní. Chrám Altaje.

Panoráma - kliknutím se zobrazí větší

Jdeme navázaní po vyšlapaných stopách, trhliny jsou obrovský a dno vidět není. Jejich hloubka bude tak padesát až sto metrů. Cesta po sněhu je dlouhá a náročná, ještě jak jsme navázaní na nějakých třicet metrů od sebe, mám zbytek lana na sobě. Nic moc teda.
Aniž si to uvědomujeme, tak překračujeme hranice do Kazachstánu. A aby se neřeklo, začínáme stoupat. Ve sněhu a do pořádnýho kopce. Někde tu výšku ale nabrat musíme. Stoupání začíná již tradičně trhlinou, kterou je tentokráte nutno přeskočit. Rozběh v mačkách ve sněhu s krysou na zádech a cepínama v ruce je docela sranda. Trhlina není moc široká, ale sakra hluboká.



Čeká nás stoupání okolo dvou set výškových metrů. Zpočátku si počítám kroky po padesáti, pak dělám vydýchávací přestávky. Po půl hodině začínám dělat přestávky po třiceti krocích. Karaf vzadu ani moc neprotestuje. Poslední půlhodinu si zpívám, neboť jsem se patrně zbláznil. Ke všemu tady dost fouká a cesta je zavátá. Trhliny radši nepočítat. Tak toto je cesta na Berel camp. Což je základní tábor při výstupu na Běluchu. Najednou vidíme stopy, dost mimo, ale dá se k nim dojít. A potom stany. Teda, špičky stanů, protože jsou zakopaný ve sněhu. Jsou tu dva spojený a jeden samostatnej. Takže po sedmi hodinách v trati bereme cepín, na ten nabodáváme lopatu, původně na uhlí, ale po několika úpravách z ní je geniální lavinová lopata či dead-men čí kolík ke stanu, a začínáme prohlubovat jednu díru na stan.



Díra vykopána, stan postaven, vypnut přes hůlky, cepíny a lopatu. Jde si s námi pokecat soused ze spojených stanů. Je jich tam šest a čekají tady na počasí. Už dali tři pokusy, ale vždycky se vrátili. Domlouváme se, že zítra vyrazíme za nimi.
Viditelnost se snižuje tak na třicet metrů. Je neuvěřitelná zima. I přes to, že jsme zakopaní skoro celí, tak nám se stanem mlátí vítr a padají na nás zmrazky. Oblékám se do všeho co mám. Mám úplně rozpraskaný rty, ale to jsem čekal už o nějakej den dřív.

Neděle
Budík na telefonu, nastaven na třetí hodinu ranní, nezvoní. Jsem zapomněl, že tam nemám nastavený to správný časový pásmo. Chlad mi ale nedovolí hlubokej spánek a tak nás o půl čtvrté budí hlasy venku. Ještě zapnutí ve spacáku řešíme, že by jsme jako měli vstávat.
„Chce se ti tam?“
„Ne.“
„Půjdem?“
„Jo.“
Kosa je pořádná, boty mám zmrzlý na kost, jsou z nich takový skelety. Jenže nejdou utáhnout. Víceméně klasický scénář rána v zimních horách. Snad jen s tou výjimkou, že teď vrcholí léto.
Vyrážíme za ruskou skupinou. Borci, protože to tu už mají prochozený, nahodili tempo, jak kdyby byli placení od výkonu, my za nimi funíme. Jsme navázaní a jdeme při čelovkách. Traverzujeme lavinózní svah a neustále stoupáme. Překračujeme dvě trhliny, v jejich útrobách by mohla bydlet průměrná vesnice, jak jsou veliký. Po hodině a něco jsme u předsunutého základního tábora, kde stojí dva stany, z toho jedno áčko. Protože se tady není kam zakopat, tak to není zrovna vyhledávaná destinace a všichni raději staví stany o dvě stě metrů níž na Berel campu.



Svítá a je vidět jižní stěna Běluchy. Výstup po pravé straně má být za 3B, nalevo to je za 3A. V Ruské stupnici. Rusové jdou prostředkem, kličkují mezi trhlinami a vůbec to nevypadá, že ví, kam jít. Zespodu se valí mraky a pomalu se kazí počasí. Otáčíme se s Karafem na sebe.
„Napadá tě to taky?“
„Jo.“
Otáčíme to. Bez zbytečnejch plků, protože nám to je doopravdy jasný. Je to škoda, otočit to tři sta metrů pod vrcholem, kor, když jsme sem nastoupali už skoro tři a půl tisíce výškových metrů. Ale radši budu živej.



Vracíme se zpátky ke stanům a vaříme polívku. S chilli. Jídlo po čtyřiadvaceti hodinách. Z polívky moc nemám, protože nejsem schopen pozřít nudle. Tak srkám vývar, v tomto případě slanou vodu, která po chvíli v podstatě zamrzá. Tak jdu alespoň pomocí cepínu získávat hůlky a balit stan.



Trhají se mraky, máme nádherný výhled, ale vždy jenom chvíli, pak jsme zase ve sračkách. V osm hodin jsme připraveni jít dolů, když se vrací známá šestičlenná skupina, že dneska zase nic. No co, tak zítra. Tolik času bych teda chtěl mít taky.
„Pogoda plochaja…“




Navazujeme se a scházíme na ledovec. Protože jsme se rozhodli, že dneska budeme spát na trávě, nebo alespoň na dohled nějakýmu stromu, tak nás čeká sakra dlouhá cesta.
Po slezení Delane Passu scházíme po ledovci na Tomskie stojanki, bereme vodu, dávám kámen k pomníčku několika horolezců. Definitivně sundáváme mačky, čímž nám zase těžknou batohy a po suti sestupujeme směrem k jezeru Ak-kem.



Sněží. Pak padají kroupy. Jak jsme níž, tak už jen prší. Co jsme šli nahoru přes osm hodin zvládáme ujít za necelých pět. Kameny kloužou, každou chvíli padáme. Ono, padnout z kopce ksichtem do hromady šutrů s báglem na zádech je fakt paráda. Při jednom vydařeným pádu si Karaf roztrhl rukáv o mačky, co má na bagáži. Díky jejich tuposti si neroztrhl ruku, ale šlic tam má dobrej. Já jsem taky takovej nestabilní, tato cesta mne fakt sere. Po nějaké době to vzdávám a scházím na ledovec. Tam se jde relativně dobře, je tu dokonce vychozená cestička. Pak se jenom musím přes horskou říčku dostat zpátky na šotolinu, div jsem nespadl do vody. Na noc docházíme k vyschlému jezeru těsně pod jezerem Duchů. Na ostrově na řece stavíme stan a vaříme. Bramborovou kaši s chilli. Pro efekt dáváme hodně vody, tak vypadá, že je toho víc.
Dnes jsme fungovali patnáct hodin v kuse. Chodili a lozili. A padali.
Karaf, s neurčitým výrazem ve tváři, hledí na Běluchu.
„Bělucho, jednou se sem vrátím. Až budu mít víc jídla…“

13.10.2006
Robert Přípluv Götz


Tento článek je příspěvkem do soutěže. Ohodnoťte jej pomocí tlačítek dole a rozhodněte, má-li za něj jeho autor dostat lano od Mammuta. Díky.