Sali Vaza

Autor: Tomáš Sobotka <Sobotka.T(at)seznam.cz>, Zdroj: Tomáš Sobotka, Vydáno dne: 06. 11. 2006

---

Prvovýstup na Tsaranoro Be.

Je neděle 17. září a náš dlouholetý sen se pomalu mění v realitu. Letíme na Madagaskar. Trochu jsme měli obavy, že poletíme s Ondrou sami, ale nakonec se přidali Hari Berger a Florian Scheimpflug, rakouští horolezci, které Ondra prováděl po Labských pískovcových skalách a kteří projevili veliký zájem vyzkoušet si, jaké to je udělat prvovýstup pěkně odspoda.

Sraz máme domluvený v Antananarivu, hlavním městě Madagaskaru. Náš pohodový let pokazila akorát francouzská ochranka, která nás v Paříži 15 minut před odletem odmítla pustit do letadla, pro nebezpečný horolezecký materiál v našich příručních zavazadlech.

(Jak jsme se později dozvěděli, karabina je dokonalý boxer a lanem se dá svázat celá posádka). Po pokusech najít nějaké řešení a sprintech po letištní hale, nereagujeme na pokyny ochranky a přebíháme na nástupní molo. Rychlostí světla strkáme letenky do turniketu, vyjíždějí útržky, jsme na palubě. Ochranka zmateně gestikuluje, ale letušky nám s úsměvem sdělují, že teď už je vše OK. Po takovém stresu chutná pivko opravdu skvěle a po konzumaci všech jídel a alkoholu upadáme do bezvědomí.

Budí nás až snídaně a v 22:30 dosedáme na ranvej v Antananarivu. Taxi nás hodí do nejbližšího hotelu Manoir Rouge a už si to vyšlapujeme na první průzkum země, kde nás čeká 6 týdnů dobrodružství. O půlnoci se nedá dělat nic jiného, než jít na pivko.

V opuštěné, temné a neosvětlené ulici si nepřipadáme moc bezpečně a tak navštěvujeme první podnik, který byl otevřený. Kupujeme si dva kousky 65cl lahvového místního THB (Three Horses Beer) a po pěti minutách už po nás pokukují místní krasavice a pokřikují ať jim koupíme pití. Raději moc nekomunikujeme a mizíme spát, zítra nás čeká dlouhá cesta do Fianaratsoa, kde máme rezervovaný hotel od agentury, která provozuje Camp Catta v parku Andringitra.



Cíl naší cesty je 800 m vysoká stěna Tsaranoro Be.

Druhý den jde vše podle plánu. Hari a Floe nás vyzvedávají v hotelu dodávkou od agentury a po nákupu všeho potřebného nám cesta příjemně utíká. Vše okolo je pro nás úplně nové, tak je hodně na co koukat. Lidé jsou neuvěřitelně milí, a když následující den vjíždíme do parku Andringitra, kde přesedáme na nákladní auto s pohonem všech kol, nemůžeme se vymanit z obklopení nádherných dětí. Dětí, které nežebrají a jsou šťastné, že vidí bílé a zdraví nás SALI VAZA (ahoj bílí).



Není se čemu divit. Jak se následně dozvíme, první cizinci sem dorazili teprve před deseti lety. Půl hodiny offroadové jízdy a už se ubytováváme v příjemném stínu kempu Catta, pouhou hodinu chůze od Tsaranoro Be.



Neztrácíme čas a hned následující den vyrážíme na průzkum stěny. Hari s Floem jsou nadšeni z levé části stěny. Mne s Ondrou spíš zaujala centrální část Tsaranoro Be a nechápeme, že je zde okolo 40 cest obtížnosti až 8b+, ale logický direkt nejvyšší stěnou zde chybí.



Večer vedeme vášnivé debaty o tom, kudy se nakonec pokusíme prostoupit stěnou. Argument, že 500 metrů dlouhou cestu můžeme udělat kdekoliv, ale DIREKT nejvyšší stěnou pravděpodobně jen tudy, kluky trochu přiklání na naší stranu.



Máme obavy z jednoho místa, asi 200 metrů nad zemí, které vypadá docela bez chytů a možností oblezu. Kluci argumentují, že už tu bylo hodně slavných horolezců, tak proč tu direkt chybí? Možná to nepůjde přelézt. Nakonec navrhujeme kompromis. Zítra se pokusíme o Direkt, a když to nepůjde, ztratíme maximálně dvacet nýtů a další směr vyberou Hari a Floe.



Časně ráno vyrážíme s vynáškou lan, vrtačkou HILTI a vším ostatním potřebným pro osazování nýtů. Protože Hari s Floem nemají zkušenosti s děláním cest odspoda, rozdělujeme se do dvojic. Dnes polezu já s Harim a zítra nás vystřídá Ondra s Floem a my si dáme rest day.



Nástupový rajbas se ukázal těžší než vypadal, ale i přesto se nám daří lézt poměrně rychle a ve 2 hodiny odpoledně už máme vylezené čtyři délky na hranatou polici, kde nás čeká klíčové místo.



Krátké občerstvení, odpočinek a právě začíná to největší dobrodružství, kvůli kterému jsme sem přijeli. Možnosti zavěsit háček jsou tu opravdu mizerné, malé šupinky se odlepují, ale po několika minutách ručkování mi nezbývá nic jiného než háčku zavěšenému za podezřelou šupinu věřit a s žaludkem v krku vsazuju nýt.



Teď už vidíme víc, tři metry mikrolišt, ale pak by mohl být chyt. Hari je skvělý parťák, a jeho precizní chytání mých pádů mi dodává odvahu. Mám o něj trochu obavu, protože každý můj let končí srážkou s ním. Po pěti pádech se mi daří vyhmátnout klíčový chyt a k mé velké radosti založit i tutový háček.



Osazuji ještě dva nýty a střídám se s Harim. Má trochu obavy si sednout do háčku, a tak dělá dlouhé odlezy mezi nýty. Chválím ho a říkám: „Tak tohle to je GOOD STYL.“ Hari dává dva nýty, pak štand a spokojeně mizíme do údolí. Máme velkou radost, vylezli jsme dnes skoro 250 metrů stěny, ale hlavně jsme vyřešili klíč k našemu direktu.



Teď už nás sice čeká ještě 550 metrů lezení, ale stěna už vypadá chytovatá a slibuje poměrně vyrovnané lezení. Teď už to určitě půjde. Druhý den máme zasloužený rest day a klukům se daří vylézt další dvě délky. Ondrovi v hodně lámavé skále, tak si užil pěkně adrenalinu. Další den se nám podařilo vylézt a zasjistit tři délky a pak zas klukům dvě.



Protože si Floe při pádu nepříjemně poranil kotník, dáváme si společně dva dny odpočinku. Protože už nemáme fixy, čeká nás vrcholový pokus, na který půjdeme všichni společně.

Floův zraněný kotník je trochu lepší. Lézt s ním sice nemůže, ale jumarovat určitě jo. Vstáváme s Harim ve dvě ráno. Čeká nás 600 metrů jumarování při čelovkách a pak dolézt 200 metrů na vrchol.



Hodinu po svítání jsme na konci fixů a začínáme s lezením. Skála se začíná totálně měnit a lezení po lištičkách střídá technické lezení po krystalech.



Nepříjemné je vrtání děr pro nýty z volné pozice, protože krystalická žula neumožňuje bezpečné sednutí do háčku.



Poslední převis bravurně zvládá Hari. Mne čeká lezení po oblinách a odměnou mi je krásné místo na štand, pohodlná police. Už jsme tu všichni a poslední délku na vchol si vychutnává Ondra. Okolo tří hodiny stojíme všichni společně na vrcholu. Podařilo se nám vytvořit nejdelší cestu oblasti na nejvyšší vrchol. Dáváme jí jméno Shotcut.



Je to 800 metrů opravdu těžkého lezení a RP přelez za jeden den bude hodně náročný. Sestup z vrcholu nám zabral dvě hodiny a při protloukání džunglí se shodujeme, že příště už budeme raději jen slaňovat.

Po pár dnech odpočinku a vyzkoušení klíčové délky dáváme s Ondrou RP přelez, který nám trvá 10,5 hodiny. Den po nás dělají druhé RP Hari s Floem. Společně se shodujeme na klasifikaci 7c+. Všichni jsme moc rádi, že už to nemusíme lézt znovu. Máme zde zhruba ještě týden na lezení a Ondra se rozhoduje jít zkoušet s Harim „Bravo les Files“, 8b.



Floe chce lézt pilíř za 8a+, který ještě nemá RP přelez. Klíčová délka nám nedělá problémy a lezení opravdu stojí za to, ale do RP pokusu se se mnou Floovi moc nechce. Ještě se k tomu přidávají zdravotní problémy. Hari i Ondra přelézají Bravo les Files a my s Floem přidáváme ještě vrchol Karambony cestou "Always on the sun" 7c+, kterou lezeme občas v dešti, ale přesto na OS.

Čas se nám krátí. Rozhodujeme se s Ondrou opustit kluky, které tu čeká ještě focení s Hermanem Erberem. Jeden den ještě věnujeme točení záběrů z naší cesty, neboť chceme zase udělat o našem prvovýstupu film, a už si to kodrcáme místním taxibrusem (malá dodávka pro 15 lidí) tři dny jízdy na severní pobřeží. Krajina se všude neuvěřitelně mění a s ní i lidé. Na severu v Diegu si připadáme jak v jiném světě a kdo to nezažije snad ani neuvěří. Přes den typické africké město plné tržišť a lidí se večer mění v temné a ponuré město, plné žlutých taxíků, které řídí mladí arabové s nafouklou tváří plnou tabáku. A když přijdete večer do baru nebo na diskotéku, budou se o vás třít davy dívek tak krásných, že nemám slov.



Z Diega se vydáváme za lezením na Montaine d´Francois. Cesty jsou zde většinou lehčí klasifikace, maximálně do 7c. Rest day je příjemné trávit na pláži Ramona, kde si můžete dopřát skvělou koupačku a masáž od krásných dívek za 25 Kč.



Konečně za námi přijeli Hari s Floem, vzali to letecky za 100 EU. Domlouváme si výlet za šnorchlováním na ostrovech poblíž Diega za 300 Kč na osobu. Je to hodina plavby plachetnicí a v ceně je i výborný oběd a pro každého samozřejmě výbava na Scuba Diving.

Další den se věnujeme dobrodružství na skútrech, které nám znepříjemňují policisté, požadující úplatky a následně porucha skútru.



Ale to hlavní lákadlo, lezení na ostrovech. Prý ráj! Trávíme zde tři noci a dva lezecké dny. Opravdu to stojí za to. Ranní koupačka v moři před snídaní, nádherné šnorchlování okolo celého ostrova a lezení jak v Thajsku. Užíváme si nádherné lezby. Je tu jen jedno 8a které dávám na RP a jedno 8b, na jehož RP přelez bychom potřebovali alespoň den navíc, který ale nemáme. Pozorujeme velrybu, jak nám mává ploutví. Sen končí, je čas se pomalu připravit na cestu zpět do Evropy.



Popisování všech našich příběhů by vydalo na knihu a málokdo by nám možná i věřil. Tak snad jen pár praktických informací navíc.

Vadou na kráse lezení na ostrovech je, že to stojí 50 Eur na den a 24 Eur dáte za transfer. Pohled na krásné dívky vám budou kazit staří, tlustí francouzští páni, kteří si zde pořád připadají jako kolonizátoři. Mezi patnáctiletými dívkami, které vám za pivko splní každé přání, se cítí asi opravdu dobře. V restauracích se raději nedívejte do kuchyně, nebo vás přejede chuť k jídlu a zapomeňte na evropskou toaletu.



Přesto všem přeji navštívit tuto unikátní zemi, kde se rozhodně nebudete nudit a pořád budete v úžasu. Jak říkají místní: „ Na Madagaskaru je všechno možné, ale nic není jisté!“

Za Dolní Žleb Company
Tomáš Sobotka

Cesta vznikla za podpory ČHS, HUDY SPORT, ROCK EMPIRE, DIREKT ALPINE, TENDON, HILTI a Petra Maštálka. Děkujeme.

Schéma a popis cesty je zde v databázi cest