Meru Central
Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>,
Zdroj: Petr Jandík, Marek Holeček, Jan Kreisinger, Alpinist.com,, Vydáno dne: 15. 01. 2007
Fámy a fakta kolem Filkova nebeského smíchu
Když přišla lakonická zpráva, že vrchol je dobyt, nikdo a hlavně její samotní autoři netušili, co kolem toho všechno vypukne. Pro náš globalizovaný a medializovaný svět je typické, že prezentace výkonu je důležitější, než výkon samotný a nevhodná prezentace může přinést nečekané problémy.
Jak to všechno začalo:
Vlhko a kosa jak ve špatným filmu. Jsem úplně promočenej a už několik hodin drkotám kusadly. Ležím na malým sněhovým ostrovu a vedle mě ještě jeden zoufalec- opovážlivec. Je zabalen jak larva do mokrýho a pomalu zamrzajícího obalu, který byl ještě před 18 hodinami naducaným a teplem lákajícím spacákem. Z nebe se pomalu přestalo sypat to bílý svintstvo a mráz s vichrem otočil kolečkem mrazáku citelně doprava. Čas se vleče. V dotěrné intimní blízkosti se prohánějí nákladní vlaky s nahromaděným sněhem. Stěna se proměnila v bílé peklo. K ledovci máme deset slanění, plus svižný výklus na místo, kde je konečná pro veškerý stěnou přepravovaný náklad. Larva se pohnula a vystrčila hlavu. V umučené tváři poznávám Filka. "Zdrháme" řveme na sebe. Jedná se o obdobu ruské rulety. Každopádně pozvolnému chcípání v "orlím hnízdě" jsme dali sbohem.
Takhle líčí Mára Holeček nezdar v prvním pokusu o výstup na Mount Meru před devíti lety s Filipem Šilhánem. Běžela léta, střídaly se projekty, sbíraly zkušenosti a letos se Mára pustil do sundavání starých pytlů. Místo před pár lety tragicky zahynulého Filka Šilhána zaujal Honza Kreisinger. Plánovaná trasa byla zakreslena do fotky, uveřejněna na webu expedice a vypuštěna do světa. Trochu odvážné, když přinejmenším Mára dobře ví, co všechno se může v Himálaji zvrtnout. Na druhou stranu to svědčí o zdravém sebevědomí, bez kterého se velké projekty nedají dělat.
Expedice odjela a po příslušném čase, když už se blížil čas návratu, přišla lakonická SMSka:
"Cau pratele, tak je to tam 6.10 vrsek a cesta s nazvem "Filkuv nebezsky smich" za 7a,M5,80 stupnu,2000m SV stenou a celkem 13 lezeckych dnu v jednom zaprahu prezitych ve stene. Ufff tot k zakladnim informacim. Jinak ja mam klasicky lehce omrzle nohy a dohromady s Jendou mene o patnact kilogramu zive vahy. Dnes jsme si to pririnuli brzo rano do Dili. Hned po snidosce jsme si uz stacili zalest na umele stence s mistnima cernyma climberama."
Detail "Žraločí ploutve". Pokus v koutě vlevo nevyšel, foto: Marek Holeček
Jak si mohl svět přeložit tuto zprávu? Samozřejmě jedině tak, jak si ji také přeložil: že byla cesta vylezena původně plánovaným směrem, zveřejněným na webu expedice a mezitím v dalších médiích, tedy že byla vylezena "žraločí ploutev" a že je tu prásk desetiletí, vyřešení velkého himálajského problému a horký kandidát na cenu Piolet d'Or. Redaktoři Lezce tuto zprávu radostně vložili na anglickou variantu svého webu, dali k ní jedinou fotku, která byla momentálně k dispozici, to jest tu s plánovanou trasou, na nic dalšího nečekali a v naději na zahraniční citovanost ji rozeslali kde kam. Tím se zpráva rozlétla po světě. Uveřejnily ji nejprestižnější světové weby climbing.com a další, Márovi s Honzou osobně gratuloval Valerij Babanov.
Marek Holeček jumaruje ve skalní pasáži, foto: Jan Kreisinger
Podívále-li se na formulaci vítězné SMSky, je jako podstatný fakt prezentována klasifikace, 13 dní ve stěně a omrzlé nohy. Bývalo by stačilo přidat jednu větu: že se cesta v horní části napojuje do Babanova. Pak by sice nevznikl takový světový ohlas, protože by většině došlo že cesta nevede po "ploutvi", ale aktéři by si ušetřili následnou blamáž s uváděním na pravou míru. Vyčítat médiím, že se snažila nedočkavě informovat, je mimo mísu. Informovat je jejich základním úkolem a že jsou někteří přitom i nedočkaví, neověřují si informace ze dvou nezávislých zdrojů, někteří napřed píšou a pak se teprve ptají, někteří spekulují a přímo si vymýšlejí, už patří k věci a musí se s tím počítat.
Obtížné plotny. V pozadí Shivling, foto: Marek Holeček
Po týdnu euforie nastala fáze uvádění na pravou míru. Climbing.com uveřejnil ostaveček s opravou, že původně uvedená fotka neobsahuje skutečnou, ale plánovanou trasu. Alpinist.com uveřejnil 16.11.
článek Lindsay Giffina, že "Žraločí ploutev" zůstává nevylezená a v jeho rámci spekuluje, že Mára s Honzou byli pravděpodobně druzí na vrcholu Meru, ačkoliv oni sami to nikde netvrdili. Také na našich webech došlo k uvedení údajů na pravou míru. Vypadalo to, že už je tedy všechno v pořádku.
Jenže Alpinist.com přišel 20. listopadu s
článkem Christiana Beckwitha o japonské expedici, která dosáhla Meru o několik dní dříve, a o které se Mára s Honzou dosud nezmínili. A že tedy nebyli na Meru druzí, jak tvrdil předchozí článek Alpinistu. Beckwith dokonce nazývá v celkem očividném rozporu s nákresy cest ve fotce u článku a i s dříve publikovanými nákresy "Filkův nebeský smích" variantou Babanova přesto, že to je z 80 procent samostatná cesta a mnohem težší, než Babanov. Tento článek odstartoval fázi zpochybňování a podceňování. Slovenský Jameskák a jím inspirovaný climb.sk spekuluje, jestli náhodou není japonská cesta totožná s českou a jestli náhodou Mára s Honzou nepoužívali vyšlapanou stopu Japonců a jejich Abalakovovy hodiny na sestup. Tady je vidět, co všechno může natropit malá nedomyšlenost v prezentaci výstupu, který má šanci vzbudit pozornost. Zvláště u výstupů v horách, kde se těžko dokazuje styl, obtížnost, i vedení trasy, je nesmírně důležité informovat o všem hned, přesně a úplně. Jednou vzniklé pochybnosti se pak velmi těžko odstraňují.
Jako to tedy všechno bylo, přesně a úplně? Dejme slovo aktérům výstupu:
Chtěli bychom vyjasnit některé věci kolem našeho prvovýstupu. Jak už to bohužel chodí, objevily se
názory, které zpochybňují jeho hodnotu. Byli jsme z několika stran pokáráni za to, že jsme zamlčeli Japonce, kteří, jak se teprve nedávno ukázalo, vylezli také na Meru central, a to asi týden před námi.
Na webu se také rozšířila fáma, že jsme dosáhli vrchol jako druzí, to je samozřejmě
nesmysl. (Podotýkám, že jsme tuto fámu nerozšířili my, ale nedočkaví redaktoři
některých zahraničních lezeckých serverů). Ještě před Babanovem, a jak se ukazuje nyní, před
Japonci někdy v roce 1984, vylezli směr v pravé části SZ stěny také Skoti (podle zápisu v knize expedic v indickém
Harsilu), kteří byli na vrcholu první nebo jedni z prvních.
Na webu jsem nedávno zjistil, že tento rok vylezli na centrální vrchol, ale z druhé J strany od Thalay
Sagaru také jacícsi Base jumpeři (myslím Australani) a seskočili z vrcholu dolů na ledovec.
Lezení ve stěně Meru, foto: Jan Kreisinger
Vzhledem k tomu, že jsme přijeli vylézt určitý směr ve stěně, a to směr dosud nikým nevylezený,
nikoli jenom dosáhnout vrchol (na kterém už stáli Skoti, Babanov, Base Jumpeři a možná někdo další),
bylo nám vcelku jedno kolikátí nahoře budeme. Šlo nám o vylezení těžké linky, nikoli o pořadí v jakém staneme na vrcholu. Navíc neneseme žádnou zodpovědnost za výstupy ostatních.
Slaňující Japonci, foto: Marek Holeček
Japonce jsme potkali dole v Tapovanu a potom první den našeho výstupu jsme je uviděli asi na vzdálenost 200 vzdušných metrů při slaňování na ledovec z jejich tak zvané Cé jedničky. Předchozí den jsme je zahlédli, jak traverzují nástupové pole z pravé strany od směru Babanova. Z toho usuzujeme, že se do jeho linie napojili asi po 100 výškových metrech od jejich, resp. našeho 1. kempu ve stěně.
Pak už jsme se navzájem nesetkali, ani od nich o jejich výstupu nezískali další informace, jelikož v Base Campu po dalších třinácti dnech už nebyla ani jedna lezecká expedice.
Linii cesty na fotce jsme zakreslili podle toho, kde jsme Japonce viděli a dále, jak si myslíme, že postupovali.
Náš směr vede zhruba od 1. kempu vzhůru a k levému žebru ve střední části stěny, (červená linka). Japonský směr vede od prvního kempu traversem vpravo s evidentní snahou napojit se na Babanova co nejdříve. (Modrá linka).
Mt. Meru Central, zákresy cest, foto: Marek Holeček
Během postupu naší "náhradní" variantou, o které jsme, mimo jiné, uvažovali ještě doma u fotky, jsme narazili
v horní části sněhového pole na troje ledové hodiny (smyčky provlečené skrz vyvrtanou díru do ledu).
Byli jsme, podle nás, už v Babanovově směru, proto jsme je považovali za pozůstatek jeho výstupu.
V této části stěny jsme lezli současně a k jištění používali jedinou vývrtku, co jsme měli. Ostatní nám totiž po cestě popadaly.
Traverz do Babanova, foto: Marek Holeček
Smyčky nám posloužily až při prvních třech slaněních z vrcholové hrany, pak jsme se na sestupu opět napojili do našeho traverzu horního pole a šli po svých. Možnosti zajištění v traverzu, vzhledem ke kvalitě sněhu a směru postupu, byly nulové. Po dolezení na vrcholový hřeben jsme narazili také na staré stopy ve sněhu vedoucí k vrcholu. Ty však mohli po sobě zanechat i Base jumpeři, ale pravděpodobně patřily Japoncům, jak se podle jejich zprávy uvedené na www.alpinist.com nyní ukazuje.
Víme že dokazovat obtížnost výstupu v horách a vůbec jeho uskutečnění je dosti obtížné. Natočili jsme ale film, pokud jste nám neuvěřili a film shlédnete, tak se při jeho sledování nechte alespoň unést napínavou fikcí.
Meru Central, foto: Marek Holeček
Něco z historie pokusů
Shark's Fin, jak se pro svůj tvar nazývá vrcholová část SV stěny Meru central, byl a je předmětem zájmu
mnoha lezců. Prostoupit vrcholovou hlavu se pokoušeli např.: Conrad Anker, Nick Bullock, Jules Cartwright, Dough Chabot, Johny Dawes, Paul Pritchard, Mugs Stamps , Pete Takeda nebo Jamie Fisher.
Včetně výše jmenovaných lezců se o prvopřelez této impozantní stěny zajímal i Rus Valerij
Babanov. Po svém jarním neúspěchu roku 2001 se ještě na podzim téhož roku ke stěně vrátil a tentokrát v její pravé části vylezl sólo prvovýstup Shangri La (ED 5.9/5.10 A1/A2 M5 75°) za který obdržel ocenění "Zlatý cepín".
Problém vrcholové hlavy však nevyřešil.
O přelez této stěny se pokusili v roce 1997 také Mára Holeček s Filipem Šilhanem, kteří ji tehdy "zapytlili".
Když jsme s Márou vzali historii pokusů o přelezení této stěny, a k tomu dali jeho a Filkův pytel a trochu lezecké drzosti, tak tu byl dostatečný důvod o Meru se znovu pokusit.
Příležitost se naskytla minulou zimu v pražském LB baru, kde jsme s Márou seděli u piva a společně rozjímali,
co příští rok.
Druhý kemp, foto: Marek Holeček
I když se nám původní záměr, přelézt Shark's Fin nevydařil, vršku jsme nakonec dosáhli. Po 11-ti denním maratonu jsme protáhli linii předchozích pokusů traversem horního sněholedového pole až nahoru.
Žádná z expedic (asi šestnáct), které se před námi o Shark's Fin v našem směru pokoušely také, svůj výstup nedokončila ani jednou z možných variant.
Cestu jsme věnovali památce našeho kamaráda Filipa Šilhana, který byl u prvního pokusu.
Honza a Mára
Když se na Filkův nebeský smích podíváme bez emocí a mediálních zmatků, je zřejmé, že jde o nejobtížnější výstup ve stěně Mount Meru, navíc lezený volně bez umělých prostředků, ve dvojici, alpským stylem a spojení s Babanovovou cestou v horní části stěny, ani staré stopy po Japoncích na vrcholovém hřebeni, nijak nesnižují této cestě význam. To hlavní se odehrává v její samostatné části. I když nejde o řešení hlavního problému - „Žraločí ploutve“, je to posunutí laťky na novou úroveň. Na Piolet d'Or to ovšem není.
Podobné mínění má o výstupu také Igor Koller: "Meru - veľmi dobrý výkon, ak by to boli vyliezli priamo, tak zrejme nominácia na Piolet d´Or. To, že použili portaledge, výkon len málo znižuje, aj keď bez nej by to bolo hodnotnejšie a boli by to vyliezli rýchlejšie (alebo aj vôbec nevyliezli). Pre mňa je rozhodujúcejšie, že to bolo na jeden záťah a vo dvojici. Je to nová cesta, žiadna varianta, ako sa to objavuje na Alpinistovi. Spojenie s Babanovom v hornej časti nemá na obtiažnosť tejto cesty vplyv. Druhá vec je otázka "Japoncov", ale v zásade sa to týka etiky. V prvých správach chalani Japoncov vôbec nespomenuli, ani to, že hore našli Abalakove hodiny (tvrdenie, že nevedeli, či neostali po Babanovovi neobstojí, kto sa v tom vyzná, tak vie, či je to staré týždeň, alebo pár rokov), nespomenuli ani stopy na vrcholovom hrebeni. Pritom pre ich výkon táto skutočnosť, že tam bol niekto pred nimi, a či boli na vrchole tretí, štvrtí či piati, nemá žiaden význam. Ale z hľadiska etiky nepodali plnú dôležitú informáciu, a táto skutočnosť sa v konečnom dôsledku obracia proti nim. No rovnako ma irituje informacia a fotka na alpinist.com, kde sa z cesty robi nejaká varianta, to je nezmysel, je to zatiaľ najťažšia cesta v stene."
Tento výstup a následné víry kolem něj jsou jasným důkazem, že u potenciálně přelomových výstupů je taktika a promyšlenost jejich prezentace v médiích stejně důležitá, jako výstup samotný. Je důležité dát hlavy dohromady a vymyslet nejen taktiku výstupu, ale i taktiku jeho následné prezentace.
Oslíci, foto: Marek Holeček
Konec konců ne skutečnost, ale její mediální obraz vchází do historie. Tou historií už je, že Mára s Honzou nakonec i přes ty mediální peripetie a různé názory dostali ocenění Výstup roku a třeba si příště na tu prezentaci dají větší pozor.