Po čtyřech do hor

Autor: Martin Kleštinec <martin.klestinec (zavináč) lumen.cz>, Zdroj: Kleboň, Vydáno dne: 28. 06. 2007

---

Psí život v Alpách

Říkají mi Barča, poslední dobou taky někdy „hovnožrout“. V pátek se to u nás doma zase hemží batohy, lany a vším tím harapmádím. Páníček s paničkou zmateně pobíhají semtam, je docela sranda to pozorovat. Áááá, panička mi balí misku a granule. Tak to mne vezmou s sebou, juchů. Večer jsem klasicky vyhnána na mráz, achjo. No co, aspoň si zase přes noc vyhrabu pořádnou ďouru, abych se zahřála. Páníček je po mě moc rád uklízí…



Je ještě tma, když na mě ráno volají. Ani tu díru jsem nestihla porádně prohrábnout. Naloží všechno do auta, já si hupsnu na deku a vyrážíme. Snažím se usnout, jenže za chvilku zase stojíme. Čekáme na strejdu Cigoška (ten co má pořád na rukách nějaké návleky) a tetu Květu. Nakládají batohy, mě se pekelně zmenšuje místo…si ze mě asi dělají srandu, že budu vmáčklá mezi batohem a reprákem, ze kterého se vyluzují ty šílené zvuky, co pániček tak miluje. Acho, to bude zase cesta. Za chvilku zase jedeme, levá pravá, brzda plyn. Hergot, takhle vůbec neusnu! Páníček si zase hraje na Loebíka. Ááá, už zase zastavujeme, to už jsme asi na místě. Jo, prdlajs, to jen nabíráme jako posledního strejdu Radovana, toho co se furt tak raduje. Tak to jsme snad už všichni. Na dálnici i přes ten rachot usínám, abych měla cestu rychle za sebou.

Po několika hodinách jsme na místě. Brrr, je tu nevlídno, krápe, zima.

Jé, tam je to bílý, to bude určitě sníh, který mám tak ráda. Chvátáme na autobus, kterým dojedeme prý skoro až nahoru. V autobuse se mi vůbec nelíbí, je tu málo místa, řidič jede jako blázen. Všichni fotí jako o život a já vidím jen „do zdi“, achjo. Za chvíli jsme naštěstí nahoře.



Jdeme prý někam nahoru na chatu. Přejdeme přehradu a začínáme stoupat. Za chvíli jsme konečně na sněhu, jupí. To mám ráda, jen kdyby to tolik neklouzalo…















Všichni byli hrozně šťastní, že už jsme na chatě. Já taky, hned za chatou jsem zavětřila, počkala, až se páníček nebude dívat a šup k latríně na mlsíky… Hergot, už mě zase volají…Jakmile mě páníček vidí, je mu vše jasný. Hrozně mě štve, že mi pak říká hovnožroute a i všichni ostatní si ze mě dělají srandu. Přitom je to taková dobrota, žejo…kdo nezkusí, nepochopí.

Zabydlujeme se v chatě, všude se něco děje, tolik věcí na zkoumání a já musím být furt na „místě“. Páníček se strejdou Cigoškem a Radovanem jdou někam nahoru, prý se podívat na nástup nějaký stěny, aby to pak v noci líp našli.

















Večer je na chatě čilý ruch. Jsou tu s námi ještě dva, kteří mluví jako páníček a ostatní. Pak jsou tu dva kluci, kteří mluví nějak jinak, divně. Páníček a strejdové říkají, že jsou to skopčáci a taky prý bukvice…tak nevím. Myslela jsem, že bude večer nějaká zábava. Všichni se ale jen nají a v osm jdou spát. Fakt nuda.

Páníček a strejda Radovan ale za chvilku zase vstávají. Balí si batohy, na nohy si dávají nějaká zubatá železa, na hlavu baterky a vyrážejí do tmy. Brrr, venku je zima, ještě že nemusím s nimi. Páníček jde lézt prý nějakou severní stěnu, nebo co, a strejda Radovan jde na vrchol po hřebeni.









































Konečně jsou zpátky. Skoro jsem se o ně bála. Strejda Radovan se už zase raduje a pořád něco povídá o masakru a jak to bylo supéééér. Páníček má hlad. Ještě že má tu paničku, která mu hbitě připravuje svačinku. Všichni pak zase balí ty své baťůžky. A já bych tak ráda zdlábla pár těch mlsíků za chatou, ale páníček mě furt hlídá, okřikuje a napomíná. Mám smůlu. Po obědě všichni společně sestupujeme zpátky k přehradám.