Sahara na Sahaře

Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>, Zdroj: Petr Jandík, Vydáno dne: 19. 07. 2007

---

Letní žár na Hruboskalsku

Řekne-li se Sahara, člověk si vybaví vedro, písek a žízeň. Slunce a jeho nemilosrdný žár. Pro zážitky tohoto druhu však není třeba cestovat do Afriky. Stejné atributy má za horkého léta i oblast Sahara v Hruboskalském skalním městě s věžemi Lebka, Únorová a Durango a rozložitým Skautem.

A tak si můžeme užít vedra a písku bez velkého cestování. Stačí dojet přes Turnov na zámek Hrubá skála, seběhnout Myší dírou, projít skalním městem kolem Dračích skal a věže Osudové stojící v zatáčce hned vpravo u lesní asfaltky, v další zatáčce opustit zelenou značku a pokračovat po lesní cestě rovně až k mýtině, na které se nádherně tyčí Lebka s velmi věrně vyhlížející hlavou, doprovázená štíhlými vrcholy Únorové a Duranga.



Za námi, naproti Lebce, je další známá věž, Ocún a symbolický horolezecký památník pod „Nekonečnou“. Za Labkou je „Skaut“ se kterým sousedí věže s pozoruhodnými anatomickými názvy „Kokot“ a „Varle“. Proto máme v těchto končinách dostatek námětů na nejrůznější lezeckou činnost všech úrovní obtížnosti od dvojek až po devítky. Předpokládám, že většina zájemců o tuto oblast nepatří k extrémním lezcům a pokusím se doporučit spíše snadnější výstupy.



Pro začátek se můžeme podívat na cestu SPO v jižní stěně Lebky. První dva - tři metry vedou nepříliš příjemnou hlemzací spárou a lze je obejít vlevo stěnou, i když ne lehčeji. Od výklenku už je cesta celkem příjemná pětička s možností zajistit se v hodinách a celkem pohodlně dolézt na předskalí, kde je vrcholová kniha a slaňák. Dobrodruzi se zde nezastavují, ale pokračují na již lezením značně opotřebovanou vrcholovou hlavu, kde si užijí adrenalínu při sešupování ke slaňovacímu kruhu po břiše.





Normální lezec slaňuje již z předskalí a jistě si cestou prohlédne sedmičku s názvem „Nedodělaná“, která vede celkem snadným a zajistitelným koutkem na polici ke kruhu, od kterého je poněkud nepříjemný rajbasový odlez a ještě tak dva metříky nad kruhem není zcela posekáno. O to větší radosti se nám dostane, když nám ruce padnou do chytů v polici, ze kterého je lezení na předskalí již jen otázkou rutiny.





Chceme-li se opájet Lebkou dále, máme k dispozici ještě „Večerní cestu“ za VI, ze které odbočuje osmičková „Spodina lebeční“ od bratří Meierů. Na severní straně je „Kamarádská“ za VIIb od Jirky Nováka a Vaška Zakouřila se zajímavým průlezem na předskalí úzkou dírou. Šestková „Stará cesta“ se moc neleze. Tím by byl potenciál Lebky vyčerpán.



Sousední věž Únorová nabízí řadu hvězdičkových a spíše těžších cest, počínaje „Normálkou“ za VII od Funkeho z roku 1935. Dále se do jejích stěn zapsali Josef Čihula „Údolní cestou“ za VIIc, manželé Prachtelovi „Jihozápadní stěnou“ za VIIIb, několikrát bratři Meierové a další lezci. Na Durango vede nejlehčí šestka „Jižní cesta“, sedmička „Normální cesta“ od Němců z roku 1936, hvězdičku má „Vysněná“ od Hejtmoše s Vagónem (VIII), Špekovo „Peklo pod sebou“ (VIIIb) a „Obtížně na vrchol“ od Meierů (VIIIc, RP Ixa).



To jen pro doplnění situace. Do oblasti Sahara ještě patří rozložitý Skaut s pětadvaceti cestami od trojky po devítku, hvězdičku má „Jižní spára“ za IV, Kuchařova Jihovýchodní stěna VIIb, v plánku v průvodci popsaná jako Jižní stěna, osmičková „Via Zapata“ od Meierů a „Apokalypsa“ od Vency Wasra Vodičky s Homolkou.



Zmoženi saharským vedrem jistě rádi zamíříte do stínu severní stěny. Na opačnou stranu od Lebky, než je v lese trochu schovaný Skaut, stojí výrazný Ocún a vystavuje do údolí legendární „Fifanův sokolík“, VI-VII. Ten patří ke vzdělání a tak obejdeme věž z údolí zprava až k náhorní straně. Tam vylezeme na plato a dírou projdeme do údolní stěny, kde lze v hodinách zaštandovat. Exponovaným, poněkud převislým traverzem se dostaneme doleva (z pohledu z údolí) k začátku jak vysoustruženého sokolíku. Jím se zpočátku snadno, ale stále tíže dostaneme ke kruhu a dále k vrcholu. Výlez, kde se původně ostrý sokolík už docela zakulacuje, je vyvrcholením celé cesty a protože je to přece jenom kus nad kruhem, bude se hodit na konci sokolíku metr vpravo ve stěně hnízdo na uzel z tlusté lanovice. Někdo ovšem může považovat za zbytečné se vysilovat montováním smyčky v sokolíku a raději pomaže rovnou na vrchol.



Vydáte-li se vyzkoušet popsané cesty, berte v úvahu měkkost hruboskalského pískovce. To znamená, že se může lézt jen když je kámen řádně vyschlý. Nejlépe je podívat se před cestou do Skaláku na webové stránky www.hruboskalsko.cz, kde je hned vpravo nahoře napsáno, jestli se může lézt a můžete si tak ušetřit případné zklamání z jízdy zdaleka, pokud by nebyl pískovec suchý. Cesty jsou popsané v průvodci Hruboskalsko 1. díl – Dračí skály a Zámecká rokle od Petra Hejtmánka, Miloslava Homolky a Jindřicha Sochora z roku 1996. Jo, a na Hrubici rozhodně bez bílého prášku a na těchhle cestách kór.

GPS souřadnice:
Lebka: 50°32'54.31"N,15°11'32.7"E,
Skaut: 50°32'58.28"N,15°11'26.83"E,
Ocún: 50°32'54.19"N,15°11'32.83"E,
Osudová: 50°32'52.42"N,15°11'46.77"E

Popisy cest:
SPO
Nedodělaná cesta

Pěknou lezbu přeje Petr Jandík
Psáno pro Everest, vyšlo v čísle Léto 2007.