Zugspitze

Autor: Jakub Thůma <JakubThuma(zavináč)seznam.cz>, Zdroj: Jakub Thůma, Vydáno dne: 08. 08. 2007

---

Nejvyšší hora Německa

Naším cílem byly Stubaiské Alpy. Ale počasí nám přálo a Zugspitze byla při cestě, takže rozhodování nebylo zase tak těžké. Každý den nevylezete na nejvyšší horu svých sousedů.


Podle průvodce jsme usoudili, že zvolíme lehčí cestu na vrchol, tedy cestu z Rakouska. Projeli jsme malebným a známým Garmischem, překročili hranice a v první vesničce na rakouské straně (Ehrwald) našli bez problémů kemp, který je přímo u stanice lanovky, která za 40 Euro vozí méně zdatné turisty na vrchol. Z obou stran, ( z Německa i z Rakouska) je masiv Zugspitze velmi impozantní. Cesta z Německa je náročnější, nejen časově, ale i ferrata, která vede na vrchol je těžší. Proč se tedy ničit hned první den naší odpočinkové dovolené. Westwände, jak se cesta z Rakouska jmenuje, není ale také žádná procházka.

Cesta vede od dolní stanice lanovky (cca. 1250 m.n.m.) až na samotný vrchol, který je ve výšce 2962 metrů. Převýšení velmi slušné. Průvodce nám radil vyrazit, co možná nejdříve. Nelenili jsme a v osm hodin jsme s batůžky sledovali červenou značku. Po chvíli jsme se dostali až nad hranici kleče a čekal nás pochod tolik oblíbenou sutí. Při myšlence, že tudy půjdeme dolů nás trochu zamrazilo, ale nás trempy jen tak něco nerozhází. Suťovisko bylo za námi a cestička se pomalu začala klikatit příkrým svahem. Metry přibývaly, síly ubývaly. Podle mapičky, kterou jsem si půjčil u lanovky, jsme brzy měli podejít lano lanovky a pak narazit na Wiener-Neustädter-Hütte.


Mapička nelhala a tak jsme u chaty konečně shodili batohy a začali zkoumat jejich obsahy. Nějaká ta sušenka, jablko, banán, pití a hurá dál. Po krátkém sněhovém poli nás čekalo další suťovisko. Cestička nás dovedla až pod samotnou stěnu, kde začínala ferrata. Podle průvodců měla být obtížnosti A, max A/B. Dole na mapě u lanovky jsme se dokonce dočetli, že tato ferrata je SCHWIERIG. Spodní část cesty je velmi pěkná. Relativné strmé úseky s kramlemi, průlez jeskyní…






Střední část je stále odjištěna ocelovým lanem, ale lehčí úseky jsou již bez lana.


Vrchní část cesty vede po bezpečné cestičce. Posledních pár metrů po hřebínku je opět zajištěno ocelovým lanem. Obtížnost tedy odpovídala průvodci, kterého jsme měli s sebou. Rozhodně se nenechte vystrašit informacemi na mapě u stanice lanovky.


Na vrcholu nás přivítalo tak na pět set horalů, kteří popíjeli pivečko, jedli polívku a spokojeně se dívali na hodinky, aby jim neujela jejich kabinka dolů do údolí. Bohužel byla neděle, slušné počasí a tak by se atmosféra na vrcholu Zugspitze dala přirovnat ke Staroměstskému náměstí (někdy odpoledne) těsně před odbíjením Orloje. Zaplať pán Bůh, nebyli jsme na vrcholu sami v sedákách a s blembáky v ruce. Proběhlo focení, svačinka a hurá pryč. Málem bych zapomněl napsat, že výhledy z vrcholu rozhodně stály za tu námahu.


Sestup dolů byl dlouhý a suťovisko dalo všem zabrat. Ale v pořádku jsme došli zpět do kempu. Ve čtyři hodiny odpoledne jsme byli v kempu. Kemp sice nebyl z nejlevnějších, ale krytý bazén, sauna, luxusní sprchy za to rozhodně stály. V průvodci jsme se také dočetli, že se tato túra dá jít i za horšího nebo nejistého počasí. Osobně bych to tedy nedoporučoval a až napíši svého prvního průvodce, rozhodně to tam bude napsáno. Túra není technicky náročná, ale je dlouhá. Převýšení 1800 metrů také není zrovna nejméně. Pokud Vás překvapí špatné počasí, myslím si, že se dá bezpečně sestoupit. Nezapomínejme, že jsme už relativně ve velké výšce. Výlet na Zugspitze rozhodně stojí za to a všem ho doporučuji.

Cesta je velmi jednoduchá a nedá se skoro zabloudit. Rozvadov, Mnichov, Garmisch a jste tam. Je dobré mít nějakého průvodce. Mapička, jak jsem jen to již psal, se dá pořídit na stanici lanovky a bez problémů se podle ní dá dojít až na vrchol. Stačí jen chytit dobré počasí a užívat si nádherné výhledy nejen ze samotného vrcholu, ale i z výstupu na něj.