Sníh a vítr na Grossvenedigeru

Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>, Zdroj: Petr Jandík, Vydáno dne: 16. 12. 2007

---

Dobrodružství ledovcových kurzistů

V nedávně době proběhla médii série zpráv o problémech, do kterých se dostala skupina kurzistů na Glacier campu, organizovaném cestovni kanceláří Alpy a firmou Hannah. Objevila se různá hodnocení této příhody, od mávnutí rukou nad tím vším jako nad banalitou, až po dramatické líčení hovořící o ohrožení života. AKTUALIZACE

Spor o skutečný průběh celé akce pokračuje. Medializované problémy zbloudilé skupina bagatelizuje článek o Glacier Campu v časopise Lidé a hory č. 5/2007. Na ten reaguje další účastník, Martin Krédl, který odhaluje, že i jiné skupiny měly problémy s blouděním najatých vůdců, jen to bloudění bylo v tomto případě krátké dopadlo dobře návratem na správnou trasu. Ani v tomto případě nepoužíval vůdce přístroj GPS, i když jej měl v batohu a o nalezení správné cesty se postarali vedení účastníci. Celý článek, který na mne působí seriózně, najdete zde

---

Příběh skupiny ledovcového kurzu je z mnoha stránek poučný a proto se pokusím shrnout veškerá známá fakta a nabídnout svůj pohled na věc. První, co se v médiích objevilo, byla zpráva ČTK, že mobil zachránil skupinu čechů, kteří se ztratili v Alpách. Převzatá zpráva rakouské tiskové agentury je typická nepřesná novinářská zkratka, jakou obvykle vyplodí nehorolezci. S jiným obrázkem vyšla i na ČT24 a jinde. Nicméně již v této zprávě nám něco řekne citát horského policisty Gassnera: "Großvenediger je za mlhy z hlediska terénu velmi nebezpečný. Orientaci tam pak ztratí i osoby, které se tam za pěkného počasí dobře vyznají." To má svou důležitost pro hodnocení případu. Ale pojďme dále.

Po návratu zachráněných domů začaly vycházet najevo další okolnosti, zejména stížnosti na profesionálního horského vůdce, který byl skupině kurzistů přidělen, aby ji vedl a který v mlze a vihřici zabloudil. Hovoří o tom zpráva Radia Beat, kde si jeden z účastníků stěžuje na neschopnost vůdce a tvrdí, že není pravda, jak tvrdila média, že záchranáři je pomocí GPS tři hodiny sváděli do dolina, ale že tři hodiny trvalo, než se přišlo na to, že zbloudilci mají GPS nastavenou na jiné souřadnice než zachránci a že je vlastně honí jinam. Naopak, organizátor Ladislav Jirásko svaluje odpovědnost na vůdcovskou kancelář a tvrdí, že by túru v takovém počasí zrušil.



Dramaticky líčí situaci článek v Blesku a ještě více nezkrácené líčení účastníků, které jako hlavního viníka vidí přiděleného horského vůdce, který neměl ani mapu, ani buzolu, o GPS nemluvě. Tyto věci však měli účastníci kurzu a nakonec sami zavolali záchranku, se kterou se dohadovali zhruba tím způsobem, že nahlásili souřadnice a kdosi na telefonu jim řekl kam mají jít. Horskému vůdci je zde dále vyčítáno, že měl rezervní bundu a kalhoty, oblékl si je a nenabídl je prochlazené účastnici skupiny, kterou nebyl schopen svést do údolí. Článek dále líčí, jak udané směry od horoslužebníků po telefonu je stále vedly do neschůdného ternénu a trhlin, takže se vraceli na místo, kde byl signál a dohadovali se znovu. Teprve po třech hodinách došlo oběma stranám, že se baví každý v jiném systému souřadnic GPS a záchranáři dali instrukce jak přenastavit GPS zbloudilých na stejný systém, jaký používali záchranáři. Poté čekali, až pro ně zachránci přijdou na udané souřadnice. Že bylo počasí opravdu mizerné, je vidět zde. Nicméně nakonec zachránci dorazili a svedli promrzlé ale nijak nepoškozené družstvo dolů. Zpráva rakouských záchranářů však akci hodnotí podstatně jinak. Pochvaluje si příkladnou spolupráci, komunikaci a koordinaci horských vůdců, záchranářů a alpské policie, stejně jako zodpovědné chování dotyčného vůdce. O žádných problémech s formátem souřadnic GPS a podobně se nezmiňuje. I když se dá předpokládat, že kurzisté, nezkušení v horách, viděli celou situaci možná příliš dramaticky, nepředpokládal bych, že lhali. Možná to bude se zprávou rakouských záchranářů podobné, jako v Tatrách, kde společnost horolezců vytáhla zraněného ze západní Lomnice svépomocí, zatímco se HS snažila rozmotat ocelové lanko Gramingeru, a když se jim to konečně podařilo slavnostně převzala ovázaného padlého hrdinu a vytáhla ho v podstatě chodeckým terénem, o čemž se pak psalo, jako že Horská dotyčného zachránila úplně sama. Prostě trošku Potěmkin.

V poměrně obsáhlé diskusi o případu se dále tvrdí, že dotyčný vůdce nebyl žádný vůdce, ale jen čekatel na funkci záchranáře, je tam kritizován přístup L. Jiráska a obsáhle se tam diskutuje o souřadnicích GPS a jejich systému a také o tom, že by si měli zachránci na telefonu vždy zjistit, v jakém systému souřadnic má GPSku postižený a sami se přepnout a ne do toho nutit vystresovanou oběť počasí.

Co si tak si člověk může z toho všeho vyvodit, když si to přečte? Jak vyplývá z líčení účastníků a i z fotogalerie, nebyli na takové počasí dobře vybavení. Kostkované kalhoty Rejoice jsou dobré do Saska na písek, ale ne do vánice. Ze závistivého líčení selhavšího vůdce lze odvodit, že ten měl na rozdíl od účastníků rezervní bundu, kalhoty a izolační fólii. Proč ji neměli kurzisté? Nebylo v podmínkách kurzu, nebo nebylo dostatečné vybavení od cestovní kanceláře důsledně vyžadováno?

Nelze od našich cestovek očekávat, že při tlaku na pokud možno nízkou cenu zájezdů, budou na kurzy najímat vysoce kvalifikované, ale tím pádem také drahé horské vůdce s certifikátem UIAGM. Známá šetrnost majitele CK Alpy v tom také hraje roli, ale setkáte se s tím i u jiných podobných cestovek ve stejné míře. Navíc, nelze stoprocentně spoléhat na vůdce. Jsou situace, ze kterých by se ani ten nejkvalifikovanější nemusel za všech okolností vymotat. Musíte si také sami něco zjistit o oblasti, kam jedete a respektovat doporučované vybavení, připadně si ho ověřit třeba dotazem na specializovaných webech. Přiděleného vůdce, který nemá vliv na to, jaké vybavení vlastně jemu svěřená skupina má, nelze kritizovat za to, že někomu nedal svoje vlastní rezervní vybavení, když nešlo o život. Zodpovědný vůdce by si však asi nejprve prověřil vybavení skupiny, kterou má vést.


Klíčovou věcí pro přežití je záhrab, ve kterém se dá, pokud je dobře udělaný,
vegetit celkem slušně

Dosti poučná je historie kolem nastavení souřadnic GPS. Nevím, jestli lze za všech okolností vyžadovat, aby si zachránci nastavili souřadnice podle zachraňovaných. Záleží totiž na tom, jakými souřadnicemi mají vybavené mapové podklady. V Rakousku, kam se od nás jezdí nejčastěji, se dají předpokládat mapy Alpenvereinu a je dobré si před túrou ověřit, jaký souřadnicový systém se v místě obvykle používá. Podle diskuse se došlo k závěru, že žádný závazný mezinárodní formát souřadnic pro GPS neexistuje. Pokud už dojde k diskusi o souřadnicích, je dobré si nejdřív ze všeho ujasnit, v jakém systému se komunikuje. Není špatné si do GPS logovat cestu nahoru a v případě potřeby použít stejnou cestu i dolů. V článcích se hovoří, že nemít GPS, že by tam umřeli. V horách se ale dají při správných opatřeních přežít i horší podmínky. Klíčovou věcí je záhrab, ve kterém se dá, pokud je dobře udělaný, vegetit celkem slušně. Návody, jak jej udělat se na netu najdou, například zde (anglicky). Je dobré na to mít lopatu, cepínem by to v nouzi snad taky nějak muselo jít.

Konec dobrý, všechno dobré. Vášně vychladnou a nakonec se dá říci, že to nejlepší, co člověk může na začátku své horolezecké kariéry dostat, je dostatečně silná lekce s dobrým koncem a to je i tento případ. Pro dokreslení situace se podívejte do fotogalerie Michala Krajčoviče, kde je celkem dobře vidět, jaké jsou na Grossvenedigeru pláně bez orientačních bodů.