Zase někdy někde

Autor: Jirka Bouda <boudi(at)cenrum.cz>, Zdroj: Jirka "Bouďák" Bouda, Vydáno dne: 25. 09. 2007

---

A proč ne třeba v Red River Gorge

Za devět hodin se toho dá stihnout hodně. Třeba se parádně vyspat. Nebo dojet z Washingtonu DC do Red River Gorge v Kentucky. V pátek vyrážím ve tři odpoledne a o půlnoci již stavím stan na louce za Miguel´s Pizza.

O pár hodin později už mám ve stanu nájemníka – z Detroitu dorazil Doudleba. Jeho stálý parťák Zack staví svůj stan kousek vedle. Povídat je o čem, dlouho jsme se neviděli. Vzpomínáme na společné lezení v Jizerkách a smějeme se tomu až budeme opět v Jizerkách vzpomínat na lezení v RRG. Usínáme pozdě. Ráno jsme ale na nohách mezi prvními. A naše kroky vedou do Miguel´s Pizza. Vlastně všechno co se děje okolo lezení v RRG začíná v tomto krámku. Za dva dolary na noc si tu můžete na louce postavit stan, najíst se … Kdo by se chtěl vymlouvat, že si věci na lezení zapomněl doma má smůlu – dá se tady totiž všechno koupit. Jediné co nekoupíte je alkohol – Dry County znamená, že pivo neseženete nikde, musíte si ho s sebou dovézt. No, není to pro něj zase tak daleko. My se na nic vymlouvat nechceme a hlavně jsme tu kvůli lezení, po snídani tedy hurá do skal.

Představovat RRG podrobněji asi nemá smysl – oblast je to popsaná několikrát i v češtině. Nicméně pro ty kdo neznají, leze se zde na masivy po extrémně tvrdém pískovci, který je plný různých dírek, voštin, lišt, poliček, kapes, talířů … Pro každého něco. Na rozdíl od českých písků se zde jistí friendy i hexy, smyčkovat tu neumí asi nikdo (vlastně jo, Doudleba umí, a jak! – když zajistil populární cestu Rock Wars 5.10a jenom smyčkami, většina Američanů vůbec nechápala jak je to možné). Magnézium se používat smí a každý ho používá. Cesty můžete vybírat podle chuti – TRAD znamená, že budete zakládat vlastní jištění, SPORT cesty jsou potom vynýtované zhruba po třech metrech. Když není morál, potřebujete jenom někoho, kdo vám cestu vytáhne a můžete ji zkoušet TR – cesty končí většinou u řetězů pod vrcholem, nebo ve stěně. Na vrcholy se nedolézá. Obtížnost začíná někde kolem 5.5 a pokračuje kamsi nahoru … Pro nás smrtelníky ta čísla znějí děsivě.

Otázku obtížnosti za mě řeší Doudleba – ty polezeš desítky a hotovo. Na začátek ale startujeme v cestě za 5.9 První seznámení se zdejším materiálem – nejistý start za divné oblé nic, pak dva shyby v převisu a pádlovačka po neskutečných chytech kamsi vzhůru. Hoši mě nijak nešetří – tohle si prostě musíš vyvést!

Další cesta je jen o kousek vedle a na mém kontě přibývá další 5.9, tentokrát je u čísla i plus. Lezení se mi tu začíná líbit a pomalinku začínám dostávat odpověď na otázku, zda se vyplatí jet sem devět hodin. Když tahám další cestu (5.8), zkouším i první pády. Je to dobré, padat jsem nezapomněl. Když postupně vyčerpáme možnosti tohoto masivu, jdeme zpět k autu a hurá k dalšímu. Po sportovních cestách přicházejí na řadu klasické. Co si budeme povídat, tady je potřeba toho morálu přeci jenom o trochu víc. Podle svých pocitů mi ty „trad“ cesty přijdou klasifikované o něco tvrději. Moji domněnku potvrzuje i Zack. Jednu 5.9 proto velmi rád nechávám zapytlenou na někdy jindy. Mezi mými pokusy na cestách nestačíme se Zackem obdivovat Doudlebovu gymnastiku v cestách za 5.12 (pravda, občas je za číslem i nějaké to písmenko). Zack ovšem také překonává letošní maxima a dává řádně vyšťavený 5.11b Ještě jednou se dnes přesouváme a dáváme pár cest. Dlouho se přemlouvám do další cesty za 5.8, nicméně se pochlapím a dávám ji. Ruce už však začínají bolet, sluníčko se chýlí k obzoru a hlavně už máme všichni pořádnou chuť na pivko a něco k jídlu. Výborným ekvivalentem slůvka něco je Miguelova pizza. Tedy vzhůru zpět.

Miguelův stánek je něco jako Koupák ve Skaláku, Kosťa v Labáku nebo třeba Koza v Jizerkách. Však to znáte – prostě to tady má tu správnou atmosféru. Kdo byl dneska ve skalách, je teď tady. Na prvním místě je v diskuzích samozřejmě lezení, na druhém taky a pak se začíná dostávat na další témata. Všichni se baví jak chtějí – někdo zkouší Slackline (chození po provaze), jiný hledá lezecké cíle na internetu (k dispozici zdarma), další zkouší zhoupnutím osmy zavěšené na provázku trefit hák na protějším trámu (jde to ale není to nijak lehké). Přístřešek za Miguelovou pizzerkou je vyzdoben reklamou na Saltic climbing shoes a na plakátu vedle leze Luboš Mázl Cupido v Paklenici. PARÁDA! Přímá úměrnost funguje i tady a tak prázdné lahve od Plzně začínají převažovat nad těmi plnými. Kdosi zkouší hrát na kytaru, zbytek začíná těžce přitvrzovat ve svých plánech …

V neděli balíme stan a hurá zpátky do skal. Ať utrhneme aspoň něco z tohoto dne. Doudleba se vrací zpět k Miguelovi pro zapomenutý počítač (pracovat se dá i tady) a já zatím dávám se Zackem místní klasiku – čtyřicetimetrovou spáru „trad“. Moc fajnová věc na rozhýbání. Do oběda stačíme dát ještě několik cest a já těsně před odjezdem přelézám i tu vysněnou desítku. Sice na druhém, ale radost z toho mám i tak. Doudleba ještě trochu „pózuje“ v nějakém 5.12b, ale pak už zase zpět.

Domů je cesta dlouhá, ale v hlavě mám jasno. Rozhodně stála za to a rozhodně se brzo dočká opakování. Jestli se někdo z vás bude pohybovat v USA pro lezce trochu méně přívětivém východě určitě zavítejte do RRG. U Miguela seženete i parťáka.

Zdar ze Států Bouďák