Génius Jára Cimrman
Autor: Zdeněk Petráň <petren.zdenek(zavináč)volny.cz>, Zdroj: Zdeněk Petráň, Vydáno dne: 05. 10. 2007skutečný zakladatel pískovcového lezení v Prachovských skalách i Lezeckého kroužku Prachov
Z dochovaných písemných i ústních pramenů zpracoval Dr. Zdeněk Petráň
(Odborná přednáška pronesená na vědeckém semináři v rámci oslav 100 let LKP)
S českým géniem – vrcholným filozofem, spisovatelem, hudebním skladatelem, historikem, fyzikem, pedagogem, sportovcem, detektivem a gynekologem-samoukem není určitě nutno veřejnost seznamovat. Jen málokdo ví, že Járu Cimrmana lze bez obav považovat i za zakladatele českého horolezectví. Toto sportovní odvětví totiž nebylo Cimrmanovi zdaleka neznámé. K vysokohorským výstupům byl totiž nucen v dobách, kdy - jak je již dávno z cimrmanovské faktografie známo - jako zakladatel funkce porodního dědka sám několik let vykonával tuto zodpovědnou a náročnou činnost ve švýcarských Alpách.
Z jeho zápisků víme, že se též jako oddaný milovník zvířat všech druhů mnohokrát vydával k vrhům březích kamzic mezi zcela nepřístupné alpské štíty. A k těmto akcím byl opakovaně nucen použít skutečnou horolezeckou výzbroj a výstroj mnohdy vlastních zcela originálních konstrukcí jako např. později proslavené Cimrmanovy ledovcové kočičí drápy na boty, dnes mezi všemi horolezci všeobecně známé jako ledovcová stoupací železa. Mimochodem v Horních Uhrách byli k původnímu Cimrmanovu názvu daleko vstřícnější – dodnes Slováci používají - jak každý horolezec - ví název mačky). Nevyřešenou otázkou zůstává, jak se Cimrman o blížících se porodech budoucích kamzičích matek dozvěděl. Nicméně je spolehlivě prokázáno, že to vždy stihl v pravý čas. Důkazem je to, že jej v jeho Předporodním a poporodním alpském poradenském středisku, zbudovaném přímo pod masivem Matterhornu, často navštěvovaly nejen vděčné švýcarské novopečené matky-horalky, ale často též spokojené matky-kamzice.
Z této vysokohorské Cimrmanovy životní epizody zůstaly kromě švýcarskými mediky oblíbené učebnice Bezpečné vedení porodů na saních, v lanovce i na dně ledovcových propastí především jím řádně patentované čokoládo-oříškové sušenky pro vyčerpané alpské turisty – tehdy i dnes populární Horalky (číslo patentu 3565594-2668-827/1897). Zde je s lítostí nutno poznamenat, že i tento Cimrmanův geniální nápad byl ještě za jeho života hanebně zcizen podnikavým hornouherským restauratérem z tatranské Velké studené doliny grófem Ödönem Térrym, který pak nedovoleně distribuoval tehdy již světově slavné Cimrmanovy horalky pod vlastním - a přiznejme - málo nápaditým názvem Tatranky.
Rok 1907 byl pro Cimrmana přelomový. Právě totiž opustil vědecké pole fyziky, na kterém se ne vždy shodl se svým nadaným 28-letým žákem a později blízkým přítelem Albertem Einsteinem. Tento jinak velice talentovaný mladík však tehdy neustále blouznil cosi o jakémsi zakřiveném prostoru a to se Járovi Cimrmanovi, bytostně lnoucímu ke všeobecné harmonii, symetrii a pořádku, muselo zákonitě příčit. Tento nám zcela nepochopitelný mistrův konzervatizmus bohužel vedl k oboustrannému ochlazení vztahů.
přítel a spolupracovník Járy Cimrmana. Později se však oba názorově rozešli.
Pak sice ještě Cimrman stačil přepracovat 73-letému ruskému chemikovi Dimitriji Ivanoviči Mendělejevovi jeho periodickou tabulku prvků tím, že ji z původních 103 prvků vlastními výpočty mohutně rozšířil a předpověděl tak dalších 450 zcela nových. Ty také ihned pojmenoval (použil k tomu především jmen svých bývalých žáků z liptákovské školy). Vídeňský cimrmanolog prof. Erich Fiedler cituje osobní dopis velkého Mendělejeva ještě většímu Cimrmanovi, ve kterém mu nadšeně blahopřeje a navrhuje nový název –-Cimrman-Mendělejevova periodická tabulka. Ostatní soudobé fyziky a chemiky však revolučně upravená tabulka značně rozlítila především proto, že všichni ješitně toužili po nějakém novém prvku se svým jménem. Zřejmě proto Cimrman nakonec pod palbou závistivých výpadů neschopných protivníků tuto novou převratnou periodickou tabulku prvků, na jejímž konci se stkvělo s atomovým číslem 453 Cimrmanium, k veliké škodě světové vědy, znechuceně zničil.
Náš génius se v této době opakovaných nepochopení a proher v oblasti morfologických věd rozhodl zásadně změnit pole působnosti a vrátil se ke své milované filozofii. Již nějaký čas uplynul od dob, kdy - jak je již také podrobně známo z cimrmanovské literatury - polemizoval s tzv. solipsisty, kteří hlásali, že existují jen oni a okolní svět je jen fikce. Cimrman - jak víme - nabídl vlastní originální řešení (existuje veškerý okolní svět, jenom on ne), další rozvíjení této teorie mu však znechutil svými otravnými připomínkami dnes již neznámý a zcela zapomenutý politik a filosof ruského původu Vladimír Iljič Uljanov (známý mezi petrohradskými prostitutkami pod těžko z ruštiny přeložitelnou přezdívkou sámoj balšój chuj Lenin - odtud pak zřejmě název jeho strany bolševiků).
zvaný „Lenin“
(1870-1924)
Nevýznamný a dnes už zcela zapomenutý ruský filozof, politik a Cimrmanův oponent na poli filozofie.
Protože k filozofickému přemítání potřeboval Cimrman klid a pohodu, rozhodl se pro pěší turistiku některým z krásných krajů vlasti. Kam jinam mohl zamířit než sem do Českého ráje. V této krásné krajině se rozhodl vrátit se k samým filozofickým kořenům a řešit základní axiom všech myslitelů – k věčné otázce táhnoucí se jako červená nit již od dob starověkých filozofů – k otázce vztahu mezi hmotou a vědomím. Jaké doslova stohy papyrusu, pergamenu i papíru byly na toto téma do té doby zcela zbytečně popsány! Nedivme se tedy Cimrmanovi, že mu tento věčný otazník nedával spát. Na počátku 20. století Cimrman cestoval po Čechách se svou kočovnou divadelní společností. Protože se potřeboval na čas od svých slavných divadelních výstupů vyvázat, sám si jako principál během léta 1907 navrhl dovolenou, kterou si také řádně schválil a podepsal. Ještě si zařídil záskok slavného herce Prácheňského a mohl se svobodně ponořit do tajů filozofie. Do Českého ráje Jára Cimrman dorazil, jak víme ze vzpomínek jeho přítele obuvníka a dnes již zapomenutého regionálního kronikáře Karla Vohryzka, v září roku 1907, kdy se ubytoval v jeho jičínském domku. Vohryzek nejenže trpělivě opravoval a renovoval Cimrmanovi obuv pro jeho dlouhé pěší výlety, ale zároveň jej seznamoval s nejnovějšími novinkami svého lokálního historického bádání.
regionální jičínský kronikář a dlouholetý přítel Járy Cimrmana
Karel Vohryzek měl z Cimrmanovy návštěvy nelíčenou radost. Pochlubil se mu se svým 37-letým synovcem Josefem Pekařem, který u něho pobýval na letním bytě a též se věnoval studiu dějin. Bohužel se jednalo o melancholického a málomluvného muže, který do rozhovoru občas zasahoval pouze opakovanou otázkou, má-li to všechno vůbec nějaký smysl, celé české dějiny v to nevyjímaje. Proto strýc o jeho budoucnosti významnějšího historika zcela oprávněně pochyboval.
významný český historik
Pravidelné společné večerní diskuse Cimrmanovi, Vohryzkovi i mladému Pekařovi však často rušil hlukem a zmatenými výkřiky soused František Fejfar, jičínský fotograf, obchodník s brýlemi a optickým zbožím.
jičínský optik a fotograf.
Na jeho vzácných snímcích je zachycena řada významných osobností, bohužel zcela náhodně ne Jára Cimrman.
Jeho žánrové obrázky však u jičínských občanů neuspěly. Kritizovali jej, že z jejich dětí dělá na fotografiích debily, jiné jsou lákadlem pro místní pedofily.
Neuspěl ani s originálními svatebními obrázky, kdy smuteční kytice položená před ženicha a nevěstu včetně jejich smutného výrazu měla symbolizovat velice nelehkou instituci manželství.
Tento jinak zdatný živnostník měl ale dvě velké slabosti. Jednak se příliš často halasně chlubil svému maloměstskému okolí, že jeho monopolním dodavatelem zboží není žádný z nekvalitních domácích výrobců optického zboží (a už vůbec ne Pražák Jan Nepomuk Meopta), nýbrž vzdálený slavný německý optický závod Karla Zeisse z Jeny. Protože zároveň Fejfar také v přemíře holdoval alkoholu, vysloužil si mezi svými jičínskými sousedy humornou přezdívku Rum-Karl-Zeiss – později zkráceně jen Rumcajs. Tuto přezdívku později ne zcela originálně využil pro své pohádky z okolí Jičína Fejfarův vnuk, spisovatel Václav Čtvrtek.
V nově opravených botách se Cimrman vypravoval na dlouhé pochody po Českém ráji i přilehlém okolí a soustřeďoval myšlenky svého génia na filozofický axiom vztahu hmoty a vědomí. To mu však nikterak nebránilo v tom, aby tu a tam neutrousil některou ze svých originálních myšlenek a rad, kdykoliv toho bylo zapotřebí. Některé Cimrmanovy dobře míněné rady bohužel nebyly akceptovány, což se dříve či později projevilo jako velmi nedomyšlené či dokonce katastrofické. Příkladem byla stavba nové přehrady v údolí Bílé Desné u Tanvaldu, kde Cimrman opakovaně žertem připomínal pracujícím zedníkům, aby nezapomněli přidávat také cement.
Dělníci se sice těmto humorným radám vždy dlouho od plic smáli, na cement však nakonec stejně zapomněli. Dopadlo to tragicky tak, jak muselo. V roce 1916 se přehrada postavená jen z písku a vápna namočila, rozmočila a protrhla. Majitelé domů pod přehradou sice uvítali, že to mají nyní na větší nákupy do Turnova blíže, ale s pochopitelnými výhradami, že to zase nemuselo být tak najednou a narychlo.
Ke katastrofě došlo tím, že přes opakované rady stavbě přítomného Járy Cimrmana, bylo zapomenuto na cement do betonu.
I v samotném Jičíně se Jára Cimrman například náhodně setkal se svým dávným přítelem spisovatelem Karlem Václavem Raisem, bývalým studentem zdejšího gymnasia.
ředitel pražské vinohradské dívčí měšťanské školy.
Rais - nyní již ředitel pražské vinohradské dívčí měšťanské školy - si do svého studentského města přijel na chvíli odpočinout a zavzpomínat na krásné doby, kdy zde mohl jako mladý gymnasista svobodně dávat nemravné návrhy mladým dívkám a ne naopak, jak tomu bylo nyní v Praze, kdy musel jako pohledný padesátník takřka nepřetržitě čelit sexuálnímu obtěžování neuspokojených pražských slečinek z lepších rodin. Cimrman i Rais jako opravdoví vlastenci zapadli do vyhlášené jičínské slovanské pivnice “Batalion” a vypadli až po 3 dnech, kdy oboustranně vyčerpali své momentální finanční hotovosti.
Abychom se nakonec dostali k našemu problému. Na přelomu září a října roku 1907 si Jára Cimrman ke svým procházkám zvláště oblíbil romantický labyrint Prachovských skal tehdy již několik desetiletí pro turisty pohodlně upravený studenty jičínského gymnasia pod vedením nadšeného ředitele Františka Lepaře.
Když 4. října procházel úzkou skalní stezkou (dnes známou jako Denisovu) hluboce v myšlenkách ponořen do bazálních filozofických problémů, si nevšiml nízkého kamenného stropu nad hlavou. Následoval prudký úder do čelní krajiny hlavy a následné bezvědomí. Naštěstí v mdlobách ležícího Cimrmana náhodně nalezli dva 17-letí studenti jičínského Reálného gymnasia Josef Hendrych a Josef Kubín. Tito dva mladí nadšenci již delší čas zamýšleli po vzoru saských horolezců dosáhnout některých z doposud nepokořených prachovských skalních vrcholů. Když Jára Cimrman v jejich péči po krátké době přišel opět k vědomí, stali se oba mladíci svědky vskutku dějinného okamžiku. Procitnuvší Cimrman s překvapením zjistil, že onu základní filozofickou otázku vztahu mezi hmotou a vědomím definitivně vyřešil! Na celé Prachovské skály zvolal: “Vždyť je to přece tak jednoduché - uhodí-li mě hmota do hlavy, ztratím vědomí!” Všem, kdo sledují životní dráhu tohoto českého genia, to bylo potvrzením známého pravidla, že štěstí přeje pouze připraveným. A je zcela zbytečné připomínat, že takto dokonale připraven byl v této době jedině a pouze Jára Cimrman.
Ten oba studenty radostně objal a zeptal se jich, co on by pro ně mohl na oplátku udělat. Jejich žádost byla překvapivá. Požádali Cimrmana, zda by jim nepohlídal odložené sváteční šaty v době, kdy se oba budou opětovně pokoušet o výstup na 40 metrový pískovcový vrchol skály zvané Mnich. Cimrman pak nejprve shovívavě sledoval další ze zoufalých pokusů obou mládenců o prvovýstup na tento vrchol. Po několika mnoha hodinách marných pokusů a návratů nakonec mistrovi došla trpělivost a mladým lezcům nabídl vlastní řešení. Oba samozřejmě netušili, koho mají před sebou a jaké má jejich nový náhodný společník skvělé horolezecké zkušenosti ze svého alpského působení porodního dědka. Cimrman se před jejich ohromenými pohledy několika rychlými a obratnými pohyby suverénně navázal na nabídnuté konopné lano (mimochodem několik týdnů marně hledané zvoníkem Antonínem Kalouskem z jičínského chrámu sv. Jakuba Většího), doslova proběhl doposud panenskými skalními komíny ve východní stěně a za několik málo chvil na své dva nové přátele volal z vrcholu, že jej mohou následovat.
Není nutno připomínat, že výstup obou mladíků trval podstatně delší čas, protože oba měli jako začátečníci s výstupem problémy. Vše však nakonec dobře dopadlo a na vrcholu skály pak Cimrman oběma svým spolulezcům potřásl rukou a přidal i obsáhlou řadu dalších praktických horolezeckých rad od doporučení svých originálních sušenek po založení vlastní lezecké organizace. Dokonce sám Jára Cimrman přímo navrhl název Lezecký kroužek Prachov (Bergsteigerverein Prachau). Na paměť tohoto prvovýstupu, který byl pochopitelně pro jen Cimrmana bezvýznamnou epizodou, byla na vrcholu Mnicha zanechána vrcholová knížka s příslušným záznamem a podpisy všech třech lezců.
A zde se bohužel ukázala i méně chvályhodná stránka charakteru obou jičínských studentů. Když tuto dochovanou vrcholovou knížku otevřeme, zjistíme, že v zápise z tohoto slavného výstupu Cimrmanovo jméno zcela chybí. Navíc zjišťujeme, že první list zápisníku byl vytržen!
Závěr je žel jednoznačný.
Josef Hendrych a Josef Kubín si toto prvenství přisvojili sami, přestože to nebyla jejich ruka, která se prvá dotkla vrcholu. První list vrcholové knížky vytrhli a vrcholový zápis provedli znova už beze jména svého byť krátkodobého, ale nad jiné povolaného učitele. Svůj mladický pošetilý hřích naštěstí odčinili řadou dalších výstupů na vrcholy Prachovských skal. Jméno Járy Cimrmana se však již do žádného horolezeckého průvodce po Prachovských skalách nedostalo.
Víme však, že se v těchto okamžicích ve skálách pohyboval i fotograf František Fejfar.
A skutečně! Dnes již víme, že se zřejmě dochovala vzácná památná fotografie přímo z prvovýstupu. Na vršku vidíme Járu Cimrmana a Josefa Hendrycha, v komíně pak dolézajícího Josefa Kubína. Opravdovým překvapením je však čtvrtá postava v komínu níže. I tato záhada byla posléze vyjasněna. Podle svědectví náhodně procházející hostinské paní Krýšové se jednalo o hraběcího hajného Aloise Čížka, který každodenně na příkaz vrchnosti s oblibou honil mladistvé horolezce po skálách (měl dovoleno jim i případně nasypat broků do lezeckých kalhot) a byl přesvědčen, že tentokrát mu již neuniknou. Teprve laskavá a trpělivá Cimrmanova domluva jeho zjevně násilné úmysly odvrátila.
Mohli jsme však mít i jedno opravdovou fotografii Járy Cimrmana. Ale i tady opakovaně zasáhla nešťastná náhoda.
První slavná fotografie zachytila stojícího Járu Cimrmana na schodech Císařské chodby. Při jejím pozdějším kolorování jeho postavu vyretušoval, protože ji omylem považoval za špínu na objektivu fotoaparátu.
Na druhém Fejfarově snímku vidíme skupinu prachovských horolezců, kterou Cimrman nápaditě naaranžoval pro fotografa na schodišti Císařské chodby. Netrpělivý Fejfar však stiskl spoušť svého fotografického přístroje dříve, než Cimrman stačil doběhnout mezi fotografované.
A jak to dopadlo s Cimrmanovým převratným objevem na poli filosofie? Tak jako bohužel s mnohými jeho podobnými zásluhami. Svět jeho zásadní filozofické řešení bohužel nepoznal. Cimrman si totiž epochální objev i s jeho náležitým detailním rozpracováním poznamenal na list papíru a ten v roztržitosti zapomněl na stole v jičínském bytě obuvníka Vohryzka. Na tento písemný záznam si vzpomněl, až když se přes Lomnici nad Popelkou vracel do Prahy. Ani Lomnice nezůstala ušetřena géniovy vysoké myšlenkové potence. Stačil zde zdokonalit a urychlil výrobu zdejších slavných Lomnických sucharů nahrazením dosavadních klasických pečících pecí na dřevo tzv. Siems-Malloryho vztlakovými pecemi na bázi vyhřívání elektrolyticky získaným propanbutanem. Zároveň vyjednal s místní městskou radou místnosti pro ordinace několika nových stomatologů, kteří urychleně opravovali chrup pekařkám sucharů, které si až příliš častými namátkovými kontrolami svých výrobků kazily zuby.
Bohužel mezitím v Jičíně došlo ke katastrofě: Pepík Pekař se stačil přecpat kradenými jablky ze zahrady souseda Fejfara a dostal velmi nečekaný průjem (tzv. Apflebauchschnelfluß). A jediný papír na okamžitý dosah ležel na Fejfarově stole. Bohužel se tak budoucí významný český historik postaral – byť nevědomky – o ztrátu rozhodujícího světového filozofického objevu.
Snad to byly pozůstatky onoho úderu do hlavy, snad to byly důvody jiné. Jisté je, že Cimrman se ke svému objevu již nevrátil a ten tak zůstal až do dnešní doby zapomenut. Přesto nám poučeným tento památný den bude na věky připomínat vrchol Mnicha v Prachovských skalách. A aby po návštěvě této nezapomenutelné osobnosti české vědy, kultury a sportu zůstala věčná vzpomínka, rozhodl Lezecký kroužek Prachov českému geniovi a potažmu i zakladateli Járovi Cimrmanovi věnovat jeden monumentální (téměř 6 metrů vysoký) horolezecký vrchol skrytě vévodící prachovskému skalnímu městu.
