Na sněžnicích hřebenem Sengsen Gebirge

Autor: Jan Polák <japola (zavináč) atlas.cz>, Zdroj: Jan Polák, Vydáno dne: 22. 11. 2007

---

Zimní toulky Národním parkem Kalkalpen.

Tou dobou měla zima již dávno začít, ale když jsme onoho prosincového rána pohlédli ve Windischgarstenu směrem k nejvyššímu vrcholu Národního parku Kalkalpen, zapochybovali jsme o tom, zda sněžnice přivázané na našich batozích jsou opravdu to nejnutnější, co na tomhle výletě budeme potřebovat…

… nakonec se ale ukázalo, že přijdou docela vhod.



S furiantským konstatováním o rozlehlosti pohoří Sengsen Gebirge: „Tak to jsem si to představoval větší!“, přidáváme k původnímu plánu přechodu hřebene přes nejvyšší vrchol Hoher Nock (1963 m) ještě i východní, turisticky neznačený úsek přes vrcholy Mayrwipfl (1736 m), Brandleck (1725 m) a druhý nejvyšší vrchol pohoří – Gamsplan (1902 m). Na mapě vše vypadá jednoduše a jasně a hlavně se zdá, že je všechno kousek od sebe. Prstem běžíme po mapě sedmimílovou rychlostí a ukazujeme si, kde budeme nocovat. „První bivak uděláme někde u Hoher Nocku, následující den pak přejdeme druhou část hřebene a vyspíme se v bivakové boudě Uwe Anderle Bivak. V neděli dorazíme zbytek a seběhneme do Dirnbachu na nádraží, odkud se vrátíme vláčkem zpět do Windischgarstenu k autu.“ Ó svatá prostoto!! Jak je člověk někdy naivní!!

Plni elánu vyrážíme aniž by nám vlastně došlo, že než se rozhlédneme z prvního vrcholu, musíme nastoupat 1124 m a následně ještě „kousek popojít“do místa plánovaného bivaku. Což o to! V dolních partiích se jde bukovým lesem po spadaném listí vcelku dobře, ale od výšky cca 1000m chůzi ztěžuje sníh, do kterého se začínáme stále více a více bořit. A tak, když dorazíme do míst, kde jsou dnes již jen ruiny usedlosti Mayr Alm, je jasné, že budeme rádi, když se dohrabeme za dnešek na vlastní hřeben. Vrchol Mayrwipfl nás přitahuje jako magnet a tak sveřepě stoupáme strmým svahem porostlým hustým smrkovým lesem a kosodřevinou. Boříme se do sněhu, zápasíme se šlahouny a větvemi vegetace a čas běží a běží!



Že jsou na začátku prosince tak krátké dny si vlastně plně uvědomujeme až v okamžiku, kdy se u vrcholového kříže fotíme. Potmě a s bleskem. Navíc se udělalo pěkně nevlídno a tak na nejbližším vhodném místě, kousek pod vrcholem, stavíme stan a zalézáme do spacáků.





Ráno není o moc přívětivější a ani viditelnost není zrovna bůhvíjaká. Utěšujeme se tím, že hřeben je poměrně ostrý a pokud se budeme držet na něm, nemáme kam zabloudit. Snad. Mapu sice máme, ale je to „jen“ padesátka od Freytaga a tak bychom rádi na cestu viděli. Přece jen bychom se neradi někde zapráskli.



Vrchol sousedního Brandlecku nakonec nacházíme bez větších obtíží a i počasí se začíná umoudřovat. Postupujeme od jednoho vrcholu ke druhému a pomalu se blížíme k vrcholu Gamsplanu.







S přibývajícím dnem roste únava , ale stále si prostoduše myslíme, že nocovat se bude v Uwe Anderle bivaku. Sbíháme dvě stě výškových metrů do sedla pod Hoher Nock abychom opět mohli začít stoupat vzhůru, tentokrát nejvýš, jak to jen v Sengsen Gebirge lze.





I počasí, jakoby si uvědomilo „vážnost“ situace a narychlo na sobě začíná pracovat. Když o chvíli později docházíme k mohutnému vrcholovému kříži je jako ze škatulky a odměňuje nás nádhernými výhledy na pohoří Totes Gebirge.





Co nás ale vážně rozesměje, je časový údaj na ukazateli namířeném směrem k místu našeho plánovaného noclehu. Stojí tam: „Uwe Anderle Bivak – 6 hodin“ a my si říkáme, že si z nás někdo asi dělá legraci. Že nedělá nám dochází, když téměř se setměním stále ještě hledáme sestupovou cestu z vrcholu sousedního Schneebergu a i na mapě se zdá vzdálenost k bivakové boudě o mnoho větší než malá. Postup nezjednodušuje ani značení hřebenové cesty, které je tradičně řešeno značkami nakreslenými na kamenech volně ležících na zemi a tudíž touto dobou pod sněhem neboli k ničemu. Co chvíli se skláníme nad mapou a snažíme se najít kde jsme, až to někdo z nás řekne nahlas: „Tady budeme spát!“ Odkládáme batohy a snažíme se upravit plošinu pro stan v místech, kde z hřebenovky odbočuje značená (tedy alespoň podle mapy) cesta přes loveckou chatu Bärenriedlau dolů do údolí a zpět do Windischgarstenu. Je už jasné, že tentokrát celý hřeben nepřejdeme.Zalézáme do spacáků a přemýšlíme, jak se nám zítra podaří najít pod sněhem správnou cestu do údolí.





Dodnes nevím, jak se to povedlo. Prostě se postavíte do zasněženého svahu porostlého kosodřevinou a řeknete si: „Támhle to vypadá, že by to mohla být zasněžená cestička.“ a vyrazíte. Jakou radost máte z nalezení stopy po prořezávání kosodřeviny kolem cesty snad ani není třeba vysvětlovat. A tak najednou stojíme na kraji hustého lesa u stromu s jednoznačně rozeznatelnou značkou a je vidět další a další a další……



Pomalu klesáme do údolí a říkáme si, že bychom se sem měli někdy vrátit. Dokončit přechod Sengsen Gebirge a přece jen přespat v Uwe Anderle Bivaku a vůbec se nám nechce zpátky do civilizace z těch zajímavých hor.