Jedinečné lezení v kanadských Rocky Mountains

Autor: Martin Stolárik <stolarik.martin(zavináč)seznam.cz>, Zdroj: Ueli Steck, překlad Martin Stolárik, Vydáno dne: 14. 12. 2007

---

Ueli Steck, přeložil Martin Stolárik

Deníček kanadského výletu Švýcara Ueliho Stecka za extrémním ledovým i kombinovaným lezením v říjnu a listopadu tohoto roku přinese horským lezcům potěšující čtení a jistě dobrou inspiraci k vlastním podnikům ve stejně hodnotném stylu.


15. říjen – 9. listopad 2007

Přivítání v kanadských Rocky Mountains nebylo zvláště přátelské. Sněžení, silný vítr a již velmi chladné teploty při nichž nám už pěkně mrzly uši. Zima si v této zeměpisné šířce již docela pospíšila. Za hlavní stan jsme si vybrali Canmore a další týdny přechodně bydlíme u Willa Gadda a Kim. Malé městečko je dobrým výchozím bodem k Banffu a Jasperovu národnímu parku, kde se nachází nesčetné fantastické ledové a alpinistické výstupy.
Na cestě jsem se Simonem Anthamattenem, mladým a velmi nadaným horolezcem z Zermattu. Náš plán je zcela prostý: lezení ledů a klasické alpské výstupy jak jen to bude možné. A sedět a nic nedělat snad jen tak málo jak to bude nutné a nebo nejlépe vlastně vůbec ne.
Během našeho desetihodinového letu do Calgary máme ze všech těch mixových a ledových cest, co se zde dají vylézt, vážný respekt. Vždyť mnoho těchto prvovýstupů zde ještě nemá opakování. A při tom chceme současně ještě objevit a vylézt nějaký prvovýstup. Nakonec bude o tom, co bude uskutečnitelné a co ne, stejně rozhodovat počasí a podmínky v horách.

Pátek, 18. říjen
„Polarity“ – Mt. Andromeda (3450m)

Právě jsme se vrátili z výborné ledové túry a jsme se svým dobrodružstvím velmi spokojeni.

Hned od našeho příjezdu slyšíme o cestě jménem „Polarity“ (Wi 5+, VI) u Snowdome-peaku. Tři kanadští horolezci, Dana Ruddy, Cory Richards a Ian Welsted vylezli ve dvou dnech tuto novou cestu k pravé straně „Slipstreamu“. Délka této ledové linie je asi 800 metrů. Tým však dolezl pouze na konec ledopádu. Odtud pokračuje úžasná pasáž přes sérak, prvovýstupci se však rozhodli obrátit zpět. V teple nám ukazují fotky poslední délky a celé cesty.
Simon a já jsme okamžitě rozhodnuti tuto úžasnou linii hned další den vyzkoušet. Ještě nikdy dříve jsem nelezl tak dlouhý ledový výstup.

Horolezcův všední den začíná velmi časně z rána. Já si dávám dvě kávy: jednu za levé oko a druhou za pravé. Je ještě úplně tma, když za sněžení projíždíme podél Icefield Parkway, který se nachází v jižní části Jasperova národního parku, cestou k hoře Andromeda. V 6:30 parkujeme auto. Sněží. Pěšky jdeme k nástupu, bez vybavení na bivak. Naše heslo zní: buď budeme dost rychlí a stihneme to v jednom dni na vrchol, nebo se vrátíme. Potají ovšem doufáme, že dobrodružství skončíme úspěšně.

Je 9 hodin, když přicházíme k začátku cesty.

Prvních 500 metrů vypadá na lehké lezení – půjdeme to sólo. Jsme rychlí a zdá se stále pravděpodobnější, že máme reálnou šanci cestu vylézt v jednom dni. Navazujeme se dřív, než se terén doopravdy napřimuje. Stále ještě silně sněží. My jsme oba však natolik namotivováni, že nás špatné počasí a lehce klesající teplota nemohou vyvést z konceptu. Po dvou lanových délkách jsme úplně promoklí. I GORE-TEX má své hranice.



Právě jsem nastoupil do čtvrté lanové délky, můj pohled je upřený pouze na cepín, když zcela náhle vnímám znepokojivý hluk. V jediném okamžiku se vedle mě utrhl pět metrů vysoký rampouch a s hlukem se zřítil do hloubky pod námi. Štěstí, že se to nestalo v předešlé lanové délce. To bychom se se Simonem nacházeli přímo pod ním...
Ve dvě hodiny odpoledne se nacházíme již úplně nahoře v poslední délce, tam kde tři kanadští horolezci ukončili svůj výstup. Musím přiznat, že ledová střecha, přes kterou vede následující lanové délka, vypadá velmi lákavě. Dobře rozumím tomu, že se třem kanaďanům nahoru nechtělo. Simonovi se do další délky také nechce, ale já to chci alespoň zkusit. Kdo ví, kdy budu mít obdobnou příležitost podobně těžkou délku lézt během náročného alpinistického výstupu.
Led se neustále tříští. „Konečně správné lezení", myslím si a nikdo mne v mé euforii nemůže zastavit. Simon trpělivě jistí. Cestu nakonec končíme bezprostředně pod obrovskou sněhovou převějí, to znamená o 50 metrů výše než prvovýstupci. Vylezených 800 metrů jsme slanili a po 12 hodinách a 15 minutách opět stojíme u našeho vozu. Stále ještě sněží.

Snad bude jednoho dne obrovská sněhová převěj o něco menší a někdo tudy vystoupí přímo na vrchol: do té doby však ani o 10 metrů výš.

Sobota, 20. říjen
„Riptide“ – Mt. Patterson (3191m)

Je už pozdě. Máme za sebou znovu dlouhý a úspěšný den. Počasí se nezměnilo. Užíváme si se Simonem večeři v hospodě a diskutuje o našem dalšímu projektu.

Ale nejprve ještě k dnešnímu dni.
Lezeme ledovou cestu zvanou „Riptide“ u Mount Patterson.
Samotný přístup k hoře je pravým dobrodružstvím, neboť musíme překonávat spoustu menších potoků. Řešíme tento problém menšími a většími kameny, které používáme jako most. OK: náš „Swiss-Bridges“ nemá sice nic společného se Švýcarskou precizností a kvalitou, ale alespoň jsme se dostali k úpatí stěny suchou nohou. Popis cesty z průvodce: „Cesta představuje spíše psychologický než technický problém. Dlouhé úseky pokryté sněhem a dutým a tenkým ledem jsou normální“.
Právě proto jsme cestu dnes také lezli a nic víc jsme si od ní neslibovali. Celou dobu jsme byli zasypáváni malými lavinami a na konci jsme byli opět promoklí až na spodní prádlo.

Další plán je jasný, vrátit se k Mount Patterson. Máme vyhlédnutou velkolepou mixovou linii napravo od cesty „Rocket Man“. Uvidí se, zda jsme schopni udělat novou cestu.

Pondělí, 22. říjen
Lezecká stěna a Coffeeshopy

Mount Patterson je nyní náš prvotní cíl. Pouze počasí s námi zatím moc nehraje. Přesto jsme v neděli vylezli 3 lanové délky a v cestě jsme strávili 11 hodin. Je to úžasná cesta a horní část vypadá celá zaledněná, dříve než se napojí na cestu „Rocket Man“. Cestu jistíme ve skalních pasážích skobami a borháky, po nichž postupujeme dál. Příště chceme přelézt cestu volně.

Dnes podnikáme další pokus, ale dál než na parkoviště jsme se nedostali...Vítr je prostě příliš silný. Cesta na umělou lezeckou stěnu však není naštěstí daleko a vede – jakou šťastnou náhodu – kolem „Coffeeshopů“.

Pátek, 26. říjen
Howse Peak (3295m)

Dnes se vstává 3:30. Předpověď počasí je nejlepší za dobu co tu jsme. Náš cíl je „Howse Peak“. Sbalené máme jídlo na tři dny a spacáky. Howse Peak leží asi 5 km západně od Icefield Parkway a je se svými 3295 metry nejvyšším vrcholem Waputik Range. Tato stěna je snem každého horolezce. Strmě a vysoko se tyčí nad námi do nebe. Ale nebe bohužel stále ještě nemůžeme vidět.
Po čtyřech hodinách pochodu sedíme se Simonem v bezpečné vzdálenosti od paty stěny. Asi ve čtyřminutových intervalech z ní sjíždějí laviny čerstvého sněhu. Skoro celou hodinu pozorujeme dění ve stěně a pak jednohlasně odsouhlasíme zpáteční cestu k autu. I když počasí nebylo nikterak špatné, nebyla dnes kvůli velkému množství připadlého čerstvého sněhu žádná šance do cesty nastoupit.

Sobota, 27. říjen
„Rocket Baby“ – nová cesta na Mt. Patterson

Vracíme se k našemu projektu na Mt. Patterson. Cesta je odjištěna a my ji přelezli volně (VI M8+/Wi5+X) a nazvali „Rocket Baby“

Na cestě jsme velmi brzo. Chtěli bychom mít na 350 metrů dlouhou cestu co nejvíce času, zvláště když ani nevíme, jestli vůbec půjde přelézt volně. Kdyby druhá délka napoprvé nepustila, musíme se rozmyslet, zda nejprve celou cestu vylézt, nebo zda druhou délku zkoušet tak dlouho, dokud nenacvičíme všechny kroky.
Po dvou hodinách pochodu stojíme v 8:30 pod nástupem. Simon vyleze první délku, já následuji za ním. Rychle máme tuto délku za M5 za sebou. Nyní se teprve jde na věc. Nastupuji do druhé délky. Nemám ani tušení, zda budu schopný ji přelézt. První metry ve velké střeše jdou docela dobře. Právě v tuto chvíli jsem neskutečně bdělý, soustředím se na každý pohyb a metr za metrem lezu k dalšímu štandu. Potřebuji 40 minut, abych se v tomto velmi nepřehledném terénu zorientoval, ale na štand dolézám bez pádu. První překážka je zdolána. Namotivováni lezeme dál. Žádná délka v této cestě není lehká. Poslední 59 metrů dlouhá délka v ledu je psychickou zkouškou. Led je tenký, dokonce velmi tenký a to znamená, že není možné spolehlivě zajistit. V 16:30 je 350 metrů vzrušujícího lezení za námi. Přesně o půl osmé přijíždíme k Lake Louise, půl hodiny před tím než se zavírá Coffeshop. Perfektní den v Rockys!



Úterý, 30. říjen
Žádná šance na Howse Peaku – lezeme klasiku „Sea of Vapors“ (Mt. Rundle)

Ve 4:00 jsme opět vzhůru. Předpověď počasí je super. Je to poprvé, co jedeme autem směr Icefield Parkway a září nám na cestu hvězdy. K Lake Louise je cesta čistá, o několik kilometrů dál je už zasněžená a na parkovišti leží 20 cm čerstvého sněhu. Jsme přesvědčeni, že v tak velkém množství čerstvého sněhu nepůjde nic dělat. Přesto čekáme v autě další dvě hodiny do svítání. Chceme alespoň vidět, jak moc je stěna zasněžená. Naše obavy se potvrdily, stěnou sjíždí jedna prachová lavina za druhou. Škoda, takový nádherný den, tak pěkné počasí. Podmínky by však byly spíše na lyžování. Jedeme zpět do Canmore.

Doma nás Will vítá s vyvalenýma očima „What are you doing here?“, ptá se nás úplně zmatený. Ukazujeme mu fotky z rána. Nyní i on pochopil, proč jsme se vrátili. Úplně znechucení sedíme u stolu nad šálkem kávy. A to je teprve 11 hodin dopoledne a počasí zde v Canmore je překrásné. Vlastně první opravdu krásný den od chvíle co jsme v Kanadě. „Jeďte přece k Mount Rundle“ navrhuje nám Will. Je už sice pozdě, ale co nám zbývá. Nejsem si sice zcela jistý, ale přesto jedeme směr Banff. Cíl: „Sea of Vapors" na Mount Rundle.
Dvou a půl hodinový přístup zvládáme za 45 minut a ve 13:15 nastupujeme do cesty „Sea of Vapors“ obtížnosti Wi 7. Je začátek sezóny a led je podle toho taky pěkně tenký. Lanové délky nejsou příliš strmé, ale dají se velmi obtížně zajistit. Krátké šrouby se už po pár centimetrech zastavují o skálu. Přilepený ledový pancíř se táhne 165 metrů do nebe. Docela majestátní linie.
Přesně k večeři jsme opět v Canmore. Předlouhý den končíme pivem a pizzou. Děkuji Willovi za šílenou ideu.

Naděje na Howse Peak neumírá, stále jsme se ještě nevzdali!...

Pátek 2. listopad 2007
Sólo „Ten years After " (Mt. Rundle)

Jedeme znovu k Mount Rundle. Počasí není až tak špatné, ale pohled ve směru výše položených Icefields nám říká, že je tam stále ještě zataženo a že sněží.
Nyní je již uzavřena také silnice od Banffu ke golfovým hřištím. To znamená, že musíme jít o 5 km víc než minule. Máme však štěstí! Právě jede naposledy odvoz smetí k domům golfového klubu. Visíme vzadu na nákladním voze a jediné co nám chybí, jsou oranžové overaly.
Dnešním cílem je cesta „Ten Years After“. Po příchodu pod stěnu konstatujeme, že jsme vstávali přece jen příliš pozdě. Dva kanaďani již stojí u nástupu. Přikročíme tedy k plánu B a na zahřátí si dáváme „Sacre Bleu“ (Wi 5+). Po zahřátí se vracíme zpět k „Ten Years After“. Nikde už není nikdo vidět. Večer se dozvídáme, co jsme si mysleli už odpoledne. Dva hoši, které jsme potkali to vzdali. Zjistili, že led je pro ně příliš tenký a náročný a proto se rozhodli odjet domů.
Dobře zahřátí jsme se Simonem cestu vylezli. Led byl skutečně tenký, ale solidní a dobře přilepený na skálu. Cesta jak z obrázkové knihy. Zpátky na nástupu jsme byli relativně brzo, tak jsem do cesty nastoupil ještě jednou, tentokrát bez Simona, pouze s lanem svázaným na zádech. Bylo to poprvé, co jsem od svého úrazu lezl opět sólo. A měl jsem z toho dobrý pocit. Můj vnitřní klid se pomalu vrací zpět!



Sobota, 3. listopad 2007
„Not Flying is not Trying“ – opět nová cesta (Mt. Rundle)

Dnešní první cesta byla pěkná náhoda. Objevili jsme novou linii jménem „Razor Blade“ (Wi 4+), kterou toho dne poprvé přelezli dva místní, kteří vylezli dvě lanové délky.
Simon a já nastupujeme nalevo od budoucí cesty. Cestu tvoří mocný převislý rampouch. Tři ldélky od „Razor Blade“ jsou zajímavé. Cesta není strmá, ale led je tenký, velmi tenký. Kolem poledne stojíme pod druhým skalní výběžkem. Nyní je to nová nedotknutá půda. Ledu před námi se ještě nikdy nikdo nedotkl. Obtížnost Wi 5+ na první délce ke skvělému štandu pod rampouchem. Délka je rychle za námi a nepřipravuje nám žádné velké obtíže.
Simon začíná druhou délku panenského terénu. Vertikální led přilepený na skálu, který připomíná cukrovou glazuru. Jištění vypadá spartánsky. Cíl: žádný borhák. O dvě hodiny později se Simon dostává na štand pod rampouchem. Konečně, ale jsme spokojeni. Čekání se vyplatilo: geniální délka bez jediného borháku s velmi náročným vlastním zajištěním. Nyní se musím pokusit o to nejtěžší. Celou lanovou délku vylézt volně a v kuse. Lehce vymrzlý dávám první postupové jištění. Kousek před klasickou skobou přehodil Simon smyčku za malý rampouch. Řekl jsem si, že když smyčka pád nezastaví, alespoň jej trochu zpomalí…
Skoba nebudí moc důvěry. Propínám ji však při vzpomínce, jak dlouho v ní Simon visel. Snad by mohla udržet ještě o trochu víc. Ke klíčovému místu je to ještě pár těžkých kroků. Nohy stojí stále velmi špatně. Můj pravý cepín vypadává a já se řítím dolů. Ještě sleduji jak se vytrhává skoba, ke které jsem právem neměl moc důvěry a chystám se na dlouhý let. A přece, smyčka přehozená přes rampouch zastavuje můj pád.
Jak lehce může být člověk ošálen!..

Simon je opět na řadě. Jednotlivé krokové sekvence už zná a dává celou délku volně. Stahujeme lano a celou délku lezu volně ještě jednou i já. Den je u konce a geniální cestu, kterou jsme právě vylezli, křtíme „Not Flying is not Trying“, obtížnost M8/Wi6. Rozhodně zajímavá cesta k opakování!

Čtvrtek, 8. listopad 2007
Skvělé finále úžasého výletu – nová cesta na „Crowfoot Glacier“

Už tři dny pracujeme na této nové cestě. V úterý 6. listopadu jsme poprvé stáli u Crowfoot Glacieru v Banff Nationalparku. Vlastně je to náš poslední pokus na Howse Peak. Ale počasí nás opět nechává na holičkách, takže jedeme zpět k Crowfoot Glacieru. Stěna je mnohem převislejší, než jsme si mysleli. První dvě lanové délky končí na pohodlné polici pod velkým převisem. Naše výstroj je však určena pro výstup na Howse Peak. Musíme velmi rychle uznat, že s tou trochu materiálu, co máme pro výstup ve skále, nemáme žádnou šanci prostoupit tudy nahoru. Slaňujeme a večer trénujeme na bouldrovce v Canmore.
Ve středu 7. listopadu stoupáme ještě jednou příkrým kuloárem vysoko k naší cestě. Celý den jsme se Simonem zaměstnáni velkým převisem. Touto třetí 45 metrů dlouhou a 20 metrů převislou délkou cestu dneska končíme. Čtvrtek. Máme poslední možnost cestu dokončit. Tentokrát máme extrémní motivaci a nechceme přenechat tuto linii nikomu jinému. Velmi rychle dolézáme na polici pod těžkou délkou. Simon nastupuje jako první. Pomalu, ale vytrvale ukrajuje metr za metrem. Skála se střídá s ledem a on potřebuje přesně dvě hodiny, aby délku dolezl bez pádu.



Nyní jsem na řadě já. Po dvou hodinách jištění je mi dost chladno. Přesto jde lezení dobře. Visím vysoko na jednom malém rampouchu, přesně na stejné místě jako Simon přede mnou. Přesto se se mnou celý rampouch rozpadá a já i s ním letím do hloubky. Jsem vzteklý. Čas nás tlačí...
Dopřávám si čtvrthodinovou pauzu. Potom nastupuji ještě jednou. Tentokrát se všechno podaří a já dolézám na štand bez pádu.

Jsou přesně čtyři hodiny odpoledne a my máme ještě hodinu denního světla a 50 metrů ledu před sebou.

Poslední, čtvrtá lanová délka je tvořena samostatně stojícím ledovým sloupem. Je to dobrý závěr geniální cesty. Slanění přes převis potmě jen s čelovkou bylo nakonec přece jen trochu znepokojivé…

Překlad a publikace s laskavým svolením Ueliho Stecka www.uelisteck.ch. Fotogalerie ke článku je zde.