Kasprův vrch

Autor: Petr Horálek <(at)>, Zdroj: Petr Horálek, Vydáno dne: 02. 02. 2008

---

Jak se dobře vyspat

Tak tuto zimu již podruhé vyrážíme s Liborem na hřeben Roháčů. První akci na seznámení se sněhem a zimou jsme si odbyli již v prosinci. Neboť, jak Libor říká, na gauči, v teple, a u piva v hospodě se to bivakuje jedna radost. Tentokrát padlo rozhodnutí na východní část hřebene.



Plán je jednoduchý. Vlakem do Popradu, odtud se přesunout na autobusy do Zakopaného, odtud lanovkou na Kasprův vrch a odtud směrem na východ. Dva bivaky, Mengušovskou dolinou dolů, na Popradském si dát pivko, zhodnotit akci, naplánovat novou a rychle električkou do Popradu a nočním vlakem domů.

Předpověď počasí podle internetu je celkem dobrá, má být zataženo a na sobotní noc je hlášen nějaký déšť, ale ten bude když tak pod kopcema a ne nahoře. Lavinová situace je na dvojce, tak že žádný problém. Scházíme se ve čtvrtek těsně před desátou na nádraží a upalujeme do vlaku který odjíždí za pět minut. Rychle nasedáme, dáme si každý jeden vlažný Šariš v láhvi a jdeme spát.

Do Popradu přijíždíme přesně na čas a milé probuzení s teplým čajem od pána sprievodcu je příjemné. Okamžitě vyrážíme pátrat po dalším spojení. V informacích na nádraží nám ochotně vyhledává paní v informacích, že v 9,05 h jede přímý autobus do Zakopaného. Máme se však pro jistotu jít ještě zeptat na autobusové nádraží, které je za rohem. I zde nám spoj potvrzují, s malým upřesněním, že odjíždí z nástupiště číslo 1. Řešení je celkem jasné. Na ty dvě hodinky si půjdem sednout někam na snídani a pak přesně podle plánu.

A zde začal první drobný zádrhel. Nasnídat se ráno v Popradu je téměř nemožné. Okružní cesta po náměstí a přilehlých uličkách je bez úspěšná. Nakonec nám v lékárně poradili malé bistro, které jsme díky jeho velikosti a nenápadnosti docela dlouho hledali. Po příjemné snídani se vydáváme s dosti velkou časovou rezervou na autobus. Počasí nad Tatrami je perfektní. Zase těm meteorologům něco tak úplně nevyšlo. Trpělivě čekáme a čekáme. Autobusy přijíždějí a odjíždějí, jen ten náš nějak nejede. V 9:30 jdeme opět se zeptat do informací, kde se dozvídáme lakonickou odpověď „Pokud nejel tak už žádný nepojede.“



No zní to celkem logicky. Rychle zjišťujeme další spojení do Lysé Polany, kam dorážíme něco po poledni. V místním obchodě celkem v slušném kurzu vyměňujeme slovenské peníze za zloté. Pěšky se vydáváme přes čáru a vyhledáváme polský spoj. Ten přijíždí asi za 25 minut. Poněkud mne překvapilo, že marně vnucuji řidiči peníze. Zde se totiž platí až při vystupování. Jinak za dva lidi s báglama stojí cesta z Lysé Polany až pod lanovku v Zakopaném 16 Zlotých.





Vystupujeme asi v 13.30. Proti plánu máme sice trochu zpoždění, ale co se dá dělat. Nějak to dohoníme. Hlavně, že jsme už tady. Vyrážíme směrem ke kase. Podle internetu to má stát za jednoho asi 30 Zlotých. Pokladna svítí, ale nikde nikdo. No co vždyť je pátek a všichni musí být hezky v háku.

Přišlo to jak studená sprcha. Pro silný vítr se dnes nejezdí. Co dál? Rozhodujeme se jít nahoru pěšky, nic jiného nás nenapadá. Chlapíček od lanovky nás šacuje tak na 3 hodiny výstupu a ochotně nám ukazuje cestu. Vytahujeme hůlky, poslední úpravy báglů a vyrážíme na pochod. Cesta je značená zelenou turistickou značkou, jdeme zostra. V tu chvíli nám nějaká polská bába zastupuje cestu a chce zaplatit za vstup do parku 3,5 za osobu. Chvíli se dohadujeme, že nezaplatíme, neboť jsme horolezci. Po chvíli baba kapituluje, mávne nad námi rukou se slovy, že tam dnes nikdo nebude, tak ať jdeme. Asi po hodině cesty míjíme mezistanici lanovky. Zde se do nás poprvé trochu opřel svěží větřík. Doposud byla cesta pěkně široká prošlapaná, prostě pohoda.



Těsně pod hranicí lesa dáváme první pauzu. Natahuji kamaše, beru rukavice a čepici. Nad lesem bude asi foukat. Ze začátku to jde. Sníh nese a cesta je prošláplá. Ve chvíli kdy míjíme sloup lanovky a zabočujeme doleva se svěží větřík mění, docela svinsky fouká. Ke slovu přichází bunda, kapuce a lyžařské brýle. Postup se rapidně zpomaluje. Libor prošlapává cestu a já se už jenom vezu za ním.

Přeci jen v té mojí ordinaci ty nohy tak nenatrénuji jako on, i když na nich stojím celý den. Vpravo od nás vidíme lyžařský vlek, který nám ve vánici ukazuje cestu. Mé myšlenky se točí kolem Hanče a Vrbaty. No, mohlo by foukat přeci jen trochu míň. Bohužel opak je pravdou, čím výš, tím víc. Na konečné lyžařského vleku jsou poryvy větru tak silné, že nám chvílemi nedovolují se pohnout dál. Musíme vždy počkat než poryv ustane.



Společně to odhadujeme tak na něco přes 100 km v hodině. Přecházíme vrchol a míjíme polskou meteorologickou stanici. Za jejím oknem svítí malý vánoční stromeček, nebo tak něco. Po nataženém lanu scházíme již za tmy k horní stanici lanovky. Právě přijíždí rolba a parkuje před vchodem. Pokoušíme se s řidičem domluvit, aby nás pustil dovnitř, bohužel marně. Rázně odmítá a po chvilce mizí neznámo kam. Obcházíme celý barák a hledáme otevřené dveře, zákoutí bez větru, nebo aspoň nějaké přívětivější místo. No moc toho tu není. Nakonec se rozhodujeme postavit stan na terase hned vedle té rolby, zády k baráku. Je tu i trocha zledovatělého a ušlapaného sněhu, tak 10 cm. Zde pomocí zaseknutých piklů, které v tom drží docela slušně, rychle stavíme stan. Jde nám to dobře. Z prosince to máme nacvičený. Rychle nafukujeme karimatky, vytahujeme spacáky, já si ten svůj ještě pro jistotu dávám do žďáránu, a už vaříme polévku, jako obvykle tu z číny. Kotle čaje, no prostě pohoda. Telefonní spojení s domovem funguje, tak co si více přát.



Při vaření dalšího litru čaje začne Libor děsně řvát: “Nějaká kurva nám rozřezává stan!” Než vylezeme ze spacáku, natáhneme boty a otevřeme stan, nám útočník dírou vytáhl celý pytel s jídlem. Utíkal směrem dolů někam pod lanovku. Naštěstí cestou naše jídlo trousil z pytle ven. Zmizela nám jen anglická slanina. Podle stop usuzujeme na lišku, do takového počasí by přeci nikdo ani psa nevyhnal. Tuto chvíli můžeme považovat za bod zlomu. Vichřice sílí a sílí. Asi v deset nám praská jedna tyč u stanu, čímž jeho odolnost proti větru rapidně klesá. Asi v jedenáct se stan nafoukl a my jedem jak plachetnice po terase. Opět vylézáme a táhneme stan na původní místo. Kotvíme jej jak se dá. Jeden cepín zatloukáme druhým do terasy a přivazujeme k němu kotvící šňůry. Ten druhý zasekáváme co největší silou do udusaného sněhu. Asi v jednu hodinu po půlnoci dosahuje vichřice svého vrcholu a odnáší s sebou, neznámo kam, celé tropiko našeho stanu. Zůstáváme do rána v polospánku jen pod zborcenou vnitřní částí stanu, který do nás pořád plácá a plácá. No, já jsem na tom docela dobře, jelikož mám spacák ve ždáráku. Těsně nad ránem mám sen, že vítr mi bere skelety a já jsem bez bot. Chvíli mi trvá, než se z toho docela proberu. Skutečně, plastikové šlupky jsou venku a plné sněhu. Vítr udělal další díru do stanu a tou se dostaly ven. Cpu je tedy do báglu a ten si dávám pod hlavu. Pohledem na hodinky zjišťuji, že tenhle běs bude trvat ještě asi tak dvě hodiny a pak bude svítat.

V půl sedmé nás budí motor rolby. Poláci se vyhrabali vez z chalupy. Hned s námi třesou a ptají se zda jsme živí. Společnými silami táhneme zbytky stanu do vestibulu lanovky. Naléjvají nám horký čaj a koukají nějak vyvaleně. Ten rolbař musel být asi včera nalitý nebo co, že nás nepustil dovnitř. V teple přebalujeme a začínáme sčítat škody. Libor přišel o perfektní stan, jeho potrhané zbytky končí v koši na odpadky. Já marně sháním svůj kladivocepín, ke kterému bylo pevně přivázáno tropiko stanu. Ještě mi chybí mačky a přilba. Oboje nacházím u zábradlí na terase, kam je větřík v noci odfoukl. Bohužel přilba je prasklá jak vzala o zábradlí. No, noc máme za sebou. Mohli jsme dopadnout i hůř.



V půl osmé vyrážíme na cestu. Cíl je jasný, dolů a dolů. Vítr je pořád dost silný a přelézt vršek zpátky k lyžařské sedačce nám dává docela zabrat, i když je to jen pár metrů. Viditelnost je mizerná, ještě horší než včera. Proto se rozhodujeme jít po sjezdovce hezky od tyče k tyči. Jak klesáme vítr, mlha a sněžení ustává. Po chvíli se sněžení se mění v déšť. Máme za sebou necelé dvě hodiny pochodu a jsme zpět u autobusové zastávky. V momentě je tu autobus, který nás s jedním přestupem velmi rychle přepravuje na hranice. Na slovenské straně je otevřená malá vyhřátá hospoda, kde dáváme pivo a polévku. Obsluha nám říká, že autobus do Popradu jede asi za 20 minut. Takže klídek. Máme to pod kontrolou. V Popradu jdeme hned na nádraží zjistit vlak domů. Odjíždí za 5 minut. V Žilině přestupujeme opět velmi perfektně. Čekáme zase asi jen 5 minut. No a za dvě minuty osm večer vystupujeme v Praze na nádraží.



Akce tedy trvala jen 46 hodin, zato se docela prodražila. Jeden stan, jeden kladivocepín a hůlky.Teprve na nádraží zjišťuji, že jsem někde ztratil jeden jejich díl. Když to sečteme, i s dopravou se v pohodě vejdeme do 20 tisíc Kč. Každá sranda něco stojí.

P.S. Podařilo se nám zjistit, že vítr dosáhoval rychlosti 120Km/hod a v nárazech okolo 170km/hod.