Obavy

Autor: Ivo Wondráček <iwondracek(zavináč)tiscali.cz>, Zdroj: Ivo Wondráček, iwondracek@tiscali.cz, Vydáno dne: 16. 03. 2008

---

Vyjádření umírněného odpůrce

Bojím se, že nebudu smět lézt tam, kde to mám rád. Že budu ochránci přírody vykazován ze skal, jako nechtěný a nežádoucí objekt.

Mám svoje odlezeno a nemuselo by mi to tolik vadit. Když mě lezení ale stále poskytuje tolik potěšení a tak mě to baví! A to i přesto, že z pohledu mladých lezců jsem tradicionalistická fosílie.

Nikdy jsem nebyl tak dobrý, abych někam posunoval hranice pískovcového (a jiného) lezení. Spíše jsem vytrvalý. Lezu od mých začátků na písku a asi proto jsem si k němu vytvořil, tak silný vztah. Nejsem sám.

Podobný nebo stejný vztah k pískovcovým skalám, má hodně mých kamarádů i známých. A jsou z obou, názorově odlišných stran, co se týká magnézia. Snad jen ti, co ho používají, mají více sportovní ambice a jsou ctižádostivější. To není špatně. Je to jen jiný přístup. Taky jsem ty tendence měl. A to bylo právě v době, kdy jsem lezl nejlépe a snažil se posunovat svoji laťku o něco výš. Na třech cestách jsem ho použil. Dvakrát IXc a jedno Xa.

Vylezl jsem jen jednu z nich. Možná částečně proto jsem upustil od „kouzelného prášku“.

Druhý důvod byl vypořádání se s porušením pravidel. Prostě mi to přišlo „blbý“. A poslední, třetí důvod, byl můj pocit, že jsem si to trochu zjednodušil. To se týká hlavně té vylezené cesty. Vím, že tímto psaním nikoho nepřesvědčím, aby přestal lézt s magnéziem. Úplně mi stačí, když se ho někdo vzdá na cestách, kde je neopodstatněné a jeho užití není třeba.

Z mého pohledu je to právě ta hranice IXc – Xa , kdy první cesty v této obtížnosti byly tvořeny bez MG. (To jen já nelezl tak dobře, tak mi „mouka“ nebyla nic platná.) Bojuji sám se sebou ke které straně se přiklonit. Přirozeně bych magnézium na skalách nechtěl, ale, bohužel je to nezvratitelný trend. Snad udržitelný v určitých mezích. Takže, pokud mám volit, pro mne připadá v úvahu pouze kompromis výše naznačený.

Ještě jedna věc. Vždy, přečtu-li si někde, že Labák je tradiční oblast, kde se odjakživa leze s MG, usměju se. Já ho pamatuji, jako tradiční oblast, kam se většina lezců odjinud bála jezdit, protože stěny jsou velké a kruhy daleko od sebe. A úsměv mi mrzne na rtech, když si uvědomím, že „novou“ tradiční oblastí se může stát i místo, kde se cítím doma. Adršpach.

Jen se obávám, že tady nebudou ochránci přírody tak nevšímaví jako v Labáku. Proto se bojím.

Ivo Wondráček.