Toulky Wilder Kaiserem IV.

Autor: Jan Polák <japola (zavináč) atlas.cz>, Zdroj: Jan Polák, Vydáno dne: 18. 03. 2008

---

Tentokrát na Ellmauer Halt.

Každý kdo chodí po horách ví, že je dobré na fotografiích mít alespoň sem tam vyfocené nějaké lidi. Dodá to záběrům zajímavosti, lidé oživí krajinu a může tak i lépe vyniknout velkolepost okolních hor. No jo? Ale co dělat, když se uprostřed té nádhery ocitnete sami? Naštěstí má většina moderních fotoaparátů samospoušť….



Pokud se, stejně jako já, rozhodujete u chaty Grieseneralm kudy na vrchol Ellmauer Halt, (2 344m) máte v podstatě dvě možnosti. První z nich je vystoupat roklí Steinerne Rinne, přes Ellmauer Tor, sejít na Gruttenhütte a odtud vystoupat na nejvyšší vrchol Wilder Kaiseru zajištěnou cestou v jeho jižních srázech.

Druhou možností je přejít přes sedlo Stripsenjoch do doliny Kaisertal k chatě Hans-Berger-Haus, tady zapomenout na vystoupaných a následně opět sklesaných 600 výškových metrů a vrhnout se zase na cestu vzhůru. Je to pohoda! K vrcholu zbývá již pouhých 1400 metrů, když nepočítáme odbočky ve výstupu na Kleine Halt (2 116m) a Gamshalt (2 291m). Sečteno a podtrženo, nějakých 2 000 výškových metrů.

Abych byl upřímný, zase tak moc neváhám. Steinerne Rinne znám jako své boty a i podle informací, které mám k dispozici je výstup od chaty Hans-Berger-Haus mnohem zajímavější, než varianta první. Navíc se chystám na chatě Gruttenhütte přenocovat a druhý den pokračovat směrem k západním oblastem Wilder Kaiseru, tak je jasné, že tato varianta vítězí.



Výstup k Stripsenjochhausu mám s lehkým batůžkem rychle za sebou a sbíhám do hlubokého zalesněného údolí Kaisertal. Vrchol Ellmauer Haltu je čím dál tím výš nade mnou, ale nakonec jsem přece jen u chaty a zase začínám opět stoupat. Snad proto, že se po dlouhém období skutečně nevlídného počasí udělalo zase hezky a nebo proto, že začínám s výstupem poměrně pozdě, jsem tu úplně sám a mohu si vychutnat strmý svah, kterým se vine cestička ke stěnám masivu Ellmauer Haltu i divokou dolinu bez davů turistů. Konečně směrová tabulka s nápisem Kaiserschützensteig ukončuje utrpení monotónního stoupání a pěšinka odbočuje ke stěnám.





Úvodní část klettersteigu není zajištěna fixními prostředky a je dobré v plotnách dávat pozor na uklouznutí. O bezpečnou orientaci v tomto terénu se stará husté značení standardními červenými fleky na skalách. Rychle to vyfotit! Znamená to najít šikovný kámen, na který je možno položit foťák bez nebezpečí, že se zřítí do doliny, nastavit expozici, zmáčknout spoušť a rychle ale bezpečně utíkat za hlasitého pípání samospouště na vyhlédnuté místo. Stihnout zaujmout „inteligentní“ pózu a čekat jak to dopadne. Cvak! Výborně, stihnul jsem to! Zpátky k foťáku a zkontrolovat výsledek. Vyhovuje? Pokud ano, můžeme pokračovat v krasojízdě.



Pohled zpět na trasu výstupu.

Cožpak tady, tady je to pohoda! Skutečné fotografické orgie nastanou teprve v místech, kde je nutno použít pro postup ocelová lana či jiné umělé vychytávky. Najít stabilní místo, kde je možno položit fotoaparát a aby navíc v záběru bylo to co chceme není jen tak a taky pohyb mezi místem kde budu vypadat na fotce „akčně“ a místem odkud fotím vyžaduje určitou míru zručnosti, jistoty pohybu v horském terénu a v neposlední řadě i fyzičku. Připravte se na to, že mnohokrát nedoběhnete a budete mít spoustu fotek svých zad, případně vám v záběru budou chybět části končetin a nebo hlavy. Situace skutečně k pos.... nastane v okamžiku, kdy už po několikáté pelášíte po laně dolů na vyhlédnuté místo, doběhnete včas, stihnete se otočit a dokonce se vám podaří zkrotit dech a bušící srdce dostat pod kontrolu natolik, že nevypadáte jako těsně před smrtí a příjemně se usmíváte a v tom…!!! Fotoaparát přimotaný ke kramlím popruhem, smyčkou či jiným „spolehlivým“ prostředkem se z nějakého nevyzpytatelného důvodu rozhodne (a taky to učiní), že se poroučí do doliny. Startujete znovu nahoru ve snaze zachytit jej ještě před tím, než sklo objektivu, případně některá jiná jeho část, narazí na skálu a definitivně ukončí vaše fotografické ambice. Tygřím skokem se po něm vrháte a s vědomím, že porušujete všechny bezpečnostní poučky a pravidla pro pohyb na zajištěných cestách se snažíte zachránit svůj majetek.





Uf! Naštěstí to skončilo jen malou odřeninou na těle fotoaparátu a všechno, včetně vašeho organismu, který právě prodělal stav blízký infarktu, funguje tak jak má. Dobrá tedy. Vydýchat, znovu to všechno nastavit, připevnit a zkontrolovat, ještě jednou se podívat jak a kam je třeba popoběhnout a pozor!! Úsměv! Vyletí ptáček!!



Když to takhle několikrát zopakuji, říkám si: „Ještě, že mne tu nikdo nevidí, jak pobíhám nahoru a dolů několikrát na jednom místě. Co by si asi pomyslel?“ Inu, co by! „Nějaký magor na výletě!“ A měl by pravdu…

Napravo vrchol Ellmauer Halt.

Fotografické vsuvky zpestřují zajištěné části výstupu a nudný výstup sutí je vlastně vítaným psychickým odpočinkem. Škoda jen, že z vrcholu Kleine Haltu je třeba opět sestoupat těžce vydobyté metry hluboko do výstupové rokle až do míst, kde jištění odbočuje směrem k hlavnímu vrcholu.



Následující pasáž výstupu je asi tím nejatraktivnějším co nás může při výstupu potkat a tak si užívám radost z výstupu zajištěnými plotnami. Všechno ale jednou končí a pomalu se ocitám na skalnato suťovém svahu, kterým stoupá cestička do sedla mezi hlavním vrcholem a vrcholem Gamshalt. Nejsem „měkejš“ a tak ani ten dnes nevynechám a po skalnatém hřebínku bez zajištění fixními prostředky postupuji k jeho vrcholu.



Zbývá dorazit závěrečný hřeben na vrchol Ellmauer Halt. Naštěstí to jen vypadá dál, než ve skutečnosti je, protože se den pomalu chýlí ke svému závěru a já bych opravdu velice nerad zatměl na sestupu. Přece jen nejsem při svých fotohrátkách tak rychlý při postupu a taky už pomalu začínám cítit ty nastoupané metry.



Ve večerním tichu sedím u vrcholového kříže a rozhlížím se kolem dokola po té nádheře. Ani se mi nechce dolů a tak na okamžik zvažuji možnost přespat v bivakové chatce umístěné těsně pod vrcholem, ale nakonec přece jen volím sestup dolů. Pokud vydrží počasí, chtěl bych pokračovat dál do západní části Wilder Kaiseru a taky bez spacáku by byla asi pěkná kosa.





Sestup obtěžuje jako vždy. Navíc je tady hodně strmý a terén je dost rozbitý a tak se každou chvíli uvolní pod nohou nějaký kámen. Jsem rád, že jsem tu sám a nikdo nebombarduje mne a ani já nikoho kamením. Tady je opravdu těžké něco neuvolnit. Ještě několik nepříjemných míst a pak se cestička zlepšuje. Sestupuje šikmo jižními srázy Ellmauer Haltu aby posléze vyústila do kotle Hochgrubach. Odtud je již chata Gruttenhütte co by kamenem dohodil a tak nemusím pospíchat a mohu si vychutnat večerní náladu v podhůří Wilder Kaiseru, než se setměním odevzdám do její přátelské náruče.