Drytooling je přitažlivější než ostatní disciplíny - I.
Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>,
Zdroj: Libor Hroza, ptal se Petr Jandík, Vydáno dne: 08. 04. 2008
Rozhovor s Liborem Hrozou, první část
S Liborem jsem si povídal v útulné hospůdce holešovického lezeckého centra Mammut o drytoolingu a Světovém poháru zvláště. Objel s našimi závodníky všechny tři zastávky svěťáku, a kdo se díval na online přenosy, nemohl ho občas nezaslechnout. Proto je tou nejpovolanější osobou, která může zhodnotit naši letošní účast na IWC World cupu a jeho názory na budoucnost tohohle pro někoho trochu kontroverzního oboru lezení jsou taky zajímavé.
Kolmý přírodní led byl pro Lucku větší problém, než gymnastika v převisech, foto: Libor Hroza
Jak vidíš průběh letošního Světového poháru v ledolezení?
Zase tak špatné to nebylo. Kvak zalezl v Busteni velice dobře, Jirka Pelikán měl ve Švýcarsku velice dobrou rychlost a v obtížnosti na to, kolik tam bylo lidí a jak byla soutěž nabitá, dopadl docela dobře. Ze Slováků ho přelezl vlastně jenom Ďuro Švingál a ten výkon vypadal velice vyrovnaný.
Jen neuletět... Kvak v Busteni, foto: Libor Hroza
Škoda, že nikdy nejeli oba dva naši kluci najednou.
Jo, aby se dala porovnat výkonnost. Určitě ale v sobě mají obrovské rezervy. Kdyby začali trénovat ne jenom lezením, ale i gymnastický trénink, museli by se hodně zlepšit. Nejvíc je vidět ten posun na Lucce. Před několika měsíci si málem vyrazila cepínem zuby a teď už to její lezení mělo hlavu a patu. V posledním závodě dokonce přelezla Jitku, a to tak, že ne náhodou. Jistota byla u Jitky, když založila zbraně, samozřejmě větší. Ale je vidět, že není zase není taková gymnastka.
A tady ta gymnastika hraje docela roli.
Tam jde o to, že když trénuje v kolmých stěnách venku, tak nepoužívá ty grify, co dělaj tady. Furt nohy nad hlavou. To dělá Jitce problém. Asi slabé břicho. Ona se to snažila řešit paragánama (Liborův speciální termín pro „čtyřku“ - viz článek
Akrobacie mixolezení), ale bylo potřeba vyrvat nohy nad sebe a furt je mít nad hlavou.
Jitka řeši převisy paragánem, foto: Libor Hroza
A co Lucka?
Lucka dojížděla na čas. Ta první cesta by se ve Švýcarsku dala označit „Slzavé údolí“. Lucka nastoupila první. Tam, co jsem fotil, jsem neviděl čas a tak jsem na ni nemohl křičet, kolik má do konce. Až na ní zařvali poslední minuta. Pořád očekávala problém, ale od začátku to bylo lehký, velice lehký až do toho traverzu v ledu, jen se z něho zvednout. Jenže ona ten traverz dělala v poslední minutě a to už se s tím nedalo nic dělat. Brečela, že jí všichni přelezou. Pak jí přelezla ta Bulharka, kterou v obou závodech předtím porazila, a Lucka z toho byla špatná. Nakonec ale ostatní holky naštěstí popadaly, takže se do semifinále dostala.
V tom semifinále, jestli ses díval na ten spodní úsek, ten se lezl v kolmém ledu, co se lezla rychlost a Lucka to lezla třikrát pomaleji než ostatní, protože se strašně bála. Není v tom ledu vylezená, nevěděla kam zaseknout a jestli se to neulomí. Tenhle kus lezly ostatní minutu a ona to lezla tři. Samozřejmě jí pak ten čas chyběl a nahoře, než našla ten fígl zakopnout nohu pod led a vytáhnout se, jí vypršel čas. Ona odešla vždycky na čas, ne, že by spadla.
Belgičanka Chloe Graftiaux skončila o jedno místo před Luckou, foto: Libor Hroza
To jsou věci, které se dají praxí a tréninkem odstranit.
No a Jitka to měla naopak. Velice jistě a relativně rychle tam dolezla, ale nebyla schopná udělat ty gymnastický prvky. To je problém břicha, břichem házíš nohy nad hlavu. U Silvy se ukázalo, že na to minimálně trénuje. Že si vlastně myslela, že je to technicky jednoduché a že jde jen o tu silovou připravenost. V prvním závodě, ve Val Daone se to projevilo. Lucka říkala, že tam to bylo strašně lehký, jenom to bylo hodně silový. Zaplouváky, cepín tam držel špičkou perfektně. Lucka by tam asi dolezla dál, ale měla strašnej problém vyndat patní hrot. Bojovala tam kolik minut, vytahovala patu z chytu, který propíchla a nakonec dolezla chyt za Silvu. Když takhle tři minuty zápasíš s nohou, to tě vyčerpá. V Busteni Silva v podstatě spadla skoro hned na druhém chytu, zavlála, pak ji ten jistič trochu chytil do lana a ona se chytře zase chytila a popolezla dál. Tam ale vůbec nemusela padat, protože to byl triviální velkej zaplouvák, ale ona ho brala tím nejhorším způsobem. Ty špičkové holky si tam dávaly cepín jako Silva. Jenže ty založily hrot a za to se vytáhly. Ten cepín tam šel ale zavěsit úplně celej, jak to udělalo 90 procent holek.
My jsme byli trochu zmatený z informací s pravidlama, protože Lucka se na popud Zobana strašně bála chytit cepín zeshora a přitom ono se to může. To jsme zjistili až potom. Kdyby Lucka cepín chytila shora v semifinálové cestě, vytáhla by se a dostala by se možná do finále.
Lucčin poslední krok v semifinále. Chytit cepín za hlavu, možná udělala ještě jeden, foto: Libor Hroza
Já jsem byl překvapený, že v chlapském finále chytali chyty i rukama.
Z toho jsme byli taky překvapení, jak to v těch pravidlech je. Tam třeba jednomu klukovi upadl cepín a lezl jenom s jedním a fakt dolezl vysoko. Vždycky zahákl cepín, vytáhl se, chytil ten chyt rukou.... a pak mu došel čas. Jenom s jedním cepínem se dostal i před Slováky. Bylo by jednoznačně potřeba udělat nějaký rozumný překlad pravidel.
Na stránkách Sass Fee ale pravidla byla?
Víš, já umím německy a rusky, ale tohle bylo anglicky.
Aha. Na svazu by se snad nějaký angličtinář našel, aby to přeložil. Jak to vidíš dál?
Lucka do toho půjde dál určitě. Je natěšená, odhodlaná trénovat a viděla, že třeba na jedné cestě Jenny (Jenny Lavarda, celková vítězka SP) dolezla jen o tři chyty dál. Kdyby Lucce nedošel čas, dolezla by tam taky. Jenny pak dál lezla supr a je vidět vyrovnanost i v té špičce.
Jenny Lavarda, letošní mistryně, foto: Libor Hroza
To bylo vidět i v tom, že v prvním závodě byla Švýcarka Petra Müllerová nepřekonatelná a v dalších závodech to už jí tolik vidět nebylo. No a jak plánuješ promítnout tyhle zkušenosti v závodech, které se chystáš pořádat?
Především postavit cesty ve stylu těch, co jsou na svěťáku. Koupil jsem asi dvacet těch kamenných chytů a my jsme začali dělat ty chyty, co byly v Busteni. To je kámen zalepenej normálně do plastbetonového chytu. Mám už tady první čtyři kousky a z toho to postavíme. Na těchhle chytech je úplně jiný lezení, než u těch pískovcových nebo plastových chytů. V měkkých chytech se ti cepín kousne a drží, zatímco u tvrdého musíš skutečně vyvažovat a hlídat si techniku, aby ti cepín nesklouzl. To byl právě problém Silvy. Ta se postavila a cepín jí ulítl, protože to není prostě definitivní. Dáš ho do chytu, on drží. Ale stačí se pohl trochu doleva, doprava a cepín ti sklouzne.
V přenosu ze závodů ale bylo vidět, že někteří na tom cepínu dost cvičili. Asi věděli, jak mohou cvičit, a jak ne.
Je potřeba vědět, jak cepín zavěsit. Lucka, když jsem se s ní pak o tom bavil, říkala, že ty cesty byly svým způsobem jednoduché. Že je potřeba zefektivnit ty pohyby a vytrvalost, natrénovat maximálku a šlo by to. Uvidíme. Jíťa chce trénovat taky, už se domlouvaly s Luckou. Už za nimi byla před závodama o víkendu trénovat. U Silvy bych skoro dal ruku do ohně, že to příští rok dělat nebude. Když chce tuhle disciplínu dělat, musí si alespoň na to pořídit cepíny aby mohla trénovat. Silva mne překvapila, že si půjčuje cepíny s Kvakem a teďko ji Kvak ty cepíny nedal a ona jen shybovala na Pavlových obyčejných a na závody jí půjčoval svoje soukromé cepíny Jirka Pelikán.
Jirka Pelikán, foto: Libor Hroza
Horolezecký svaz koupil pro závodníky dva cepíny.
To jsou ony. Ty sbalil Kvak se Silvou. Ale jenomže jak s tím chceš takhle trénovat? Lucka měla před Busteni a Švýcarskem 8 tréninků, minimálně osmkrát lezla a ten trénink byl jeden a půl hodiny až dvě, takže s cepínama mezi Busteni a Švýcarskem nalezla 16 hodin. To se někde musí projevit.
Je vidět, že se dostala dál a že by příští rok mohla dosáhnout víc.
To asi jo. Nám by třeba dost pomohlo koupit hroty. Hroty tréningem odejdou a ona je to docela pálka. Dvanáct stovek jeden hrot. A taky vyjasnit pravidla placení nákladů, aby lidi věděli co dostanou zaplacené a co ne.
Ona je to nová věc a vlastně se moc neví jak srovnat tyhle závody s těmi, co už běží. Jsou na to různé názory. A co ten česko-slovenský pohár, to je dobrá věc?
Slováci mi už poslali termíny, souhlasí s tím. Bude to šest závodů. Uvidíme, jaká bude účast v tom dubnu. Termín už je trochu pozdní, ale to nevadí. Nějak tady postavíme cesty a pak budou na trénování.
No lepší by snad byly ty termíny podzimní, ne?
Jasně. Potom bude ale těch závodů hromada. I kdyby tenhle dubnovej nějak nevyšel, bude pět závodů na podzim. Ten dubnový se ale každopádně bude konat. Z pěti závodů už jde udělat nějakou kvalitní nominaci na svěťák.
Nebylo by dobrý udělat to venku, aby ty cesty mohly být vyšší? Tady v Mammut centru asi nebudou ty cesty dost dlouhý.
Ale budou. Udělám cestu dvacet metrů dlouhou. Ten náš převis má osmnáct metrů. To víš, Saas Fee je někde úplně jinde, ale cesty podobných parametrů jako Busteni tady udělat půjdou. Nebude to třeba v takové výšce, ale těch třicet kroků to dá. Navíc, ti naši tuhle délku ani nikde nevyužili a padali dřív. Jde o to, udělat takový charakter cest, jako na svěťáku. Aby to nebylo, že tenhle chyt se může a tenhle nemůže. Aby tam byla taková ta improvizace. Dám tam i desky, aby zakopávali mačky, a trámy. Aby to bylo co nejvíc podobný tomu svěťáku.
Pokračování příště - bude o seriálu závodů, o materiálu i dalších perspektivách. nenechte si ho ujít!
Jitka v Saas Fee, foto: Libor Hroza