Christakante

Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>, Zdroj: Petr Jandík, Vydáno dne: 11. 08. 2009

---

Sníh a slunce v Kaiseru

Po zkušenostech z Kalblingu před měsícem, kdy už nebyl skoro žádný sníh, balím někdy k půlnoci na rychlo bágl s matrošem a na nohy beru trekové polobotky Lowa a že jako zejtra razíme do Kaiseru. To jsou skalní hory, že, sněholedové výbavy netřeba. AKTUALIZACE: mapa



Ve Vaškově Toyotě cesta příjemně ubíhá, sluníčko svítí a Gary Burton hraje do sluchátek. Jen drobný červík pochybnosti hlodá. Balil jsem tentokrát bez papíru, co jsem to tak mohl zapomenout. Někde u Mnichova se červík prohlodal. Helma!

Za chvíli jsou na dohled sluncem zalité hřebeny Wettersteinu. No potěšpánbůh. Zasněžené skoro jak v zimě. To jsem zvědav na ty svoje polobotky. Na parkovišti Wochenbrunner Alm, kam jsme kvůli absenci výběrčího mýta dojeli zadarmo, pakujeme batohy a jdeme po příjemné cestě na slavnou chatu Gaudeamus, kde nás přívětivě vítá chtatařka. Není divu, Vašek je člen sekce DAV Main-Spessart, které chata patří a s chatařovic rodinou udržuje dobré vztahy už dlouho. Na můj dotaz po helmě na půjčení však chatařka vrtí hlavou, tak leda plstěný klobouk. Musím doufat, že nebudou padat ani šutry, ani já. Pod slunečníkem u Rádleru pozorujeme krásné, leč dosti zasněžené kopce kolem, plánujeme zítřejší čtyřčičku západní stěnou Predigtstuhlu a jdeme spát do lágru v příjemné společnosti tří mladých dam.



Ráno se za neuvěřitelně krásného počasí radostně štracháme sněhu vstříc. Venca má vysoké boty a půjčil mi svoje kamaše. Překryté polobotky trekovky vypadají skoro jako opravdové boty a jediné, co způsobuje nejistotu je fakt, že ty kamaše nemají pásek pod podrážkou, ale jen gumu kolem. To nic, lepší než drátem do oka a půjčenému koni na zuby nekoukej.



Cesta do Ellmauer Tor je naštěstí prošláplá i přes čerstvě spadlá laviniště a sníh se zatím daří udržovat z větší části mimo vnitřek bot. Na sedle je sníh zmrzlý a nese, takže se neboříme, ale hned za sedlem jsme v něm až po stehna.



Dostat se bez pořádných bot, maček a alespoň symbolického cepínu k původně plánovanému Predigtstuhlu, kde je západní stěna ve stínu a zmrzlá, patří do říše science fiction. Zato Christaturm naproti je pěkně ve sluníčku a od nástupu na hranu nás dělí nějakých dvěstě metrů sněhu a to se dá zkousnout. Sice nemáme omalované schéma, ale cesta se zdá být celkem jasná a na nástupu se šmrdolí jedna dvojice, takže uvidíme, kudy se to leze. Kromě toho tu cestu Venca už kdysi lezl i když jinou variantou.



Na nástupu mám boty plné sněhu a pěkně zmrzlé nohy a tak se tentokrát kupodivu těším na přezutí do lezeček. Dvojka před námi jsou nějací vojáci, nebo policajti. Mají černý hábit, a moc jim to nejde, ale než se všichni tři přezujeme a navážeme, jsou přece jenom pryč. Marek vyráží na první čtyřkovou délku v docela pěkné pevné skále. Druhá délka s počátečním převisem je moje, ale ouha. Naši předchůdci zacpali štand. Už se tam nevejdu a kromě toho se tam stojí ve sněhu. Čekání na polici u posledního jištění není kvůli nádhernému počasí a pěknému rozhledu po dolině zase až tak moc nepříjemné. Abychom se nemuseli převazovat, jdu ještě další délku, traverz vápencovou ukloněnou plotnou, pokrytou sněhem. Jištění samozřejmě nic moc. V lezečkách nic příjemného. Ti vojáci před námi se práskli někde nad námi a my jdeme traverzem doprava k rokli, plné sněhu. Se dvěma pochybnými vklíněnci na celou délku se sunu dál terénem, který by byl bez sněhu srandovní, ale za těchhle podmínek z něj mám docela bobky. Když jsem zrovna zaprásknutý někde u bludné skoby, dolézá kus pode mnou chlapíček mezitím za námi nastoupivší smíšené dvojice a tak vidím, kde jsem měl lézt. No dobrá. Tu pracně vylezenou sněhárnu zase slezu a štanduju poblíž toho hocha.



Traverz do sněhové rokle jde Marek. Standardní zimní lezení, jen bez rukavic a v lezečkách. Sníh je strmý a nezbývá než do něj zarazit ruce až po lokty a hrabat jak sněžné prase. Každý další to má v tom vyhrabaném korytě horší. Proto není divu, že se v sedélku pod výšvihem přímé varianty s velkou rozkoší vyhříváme na sluníčku a necháváme si rozmrznout ruce a nohy, zatímco Marek táhne šestpluskovou délku přímé varianty. S Vencou ho následujeme.







S báglem na zádech ta stěnka zase tak lahůdkově snadná není, dokonce se jednou chytím skoby, protože s báglem nejsem schopný urvat zdvih za spoďáka na tři poslední články prstů levé ruky. Škoda. S radostí přenechávám na dalším štandu bágl Markovi. Sedmá délka mne zavádí doleva za hranu a pod klíčový výšvih, který je společný původní i přímé variantě hrany. První dva metry jsou pekelně těžké. Jsem tam na upadnutí, ale pak se to postupně zlepšuje a po vyklopení se doleva do sokolíku už se mi to docela líbí. Kluk s holkou, co nás předběhli dole u toho sněhu, už pomalu mizí nahoře, ale ještě vidím kudy lezli a mohu tam poslat Marka, který jde svoje další dvě délky.







Delikátní traverzík doleva a kus lehčím terénem. Poslední délka na předvrchol je zase moje a už je to krásná vychutnávačka. Při dobírání sleduju, kluka s holkou, kteří už mezitím slanili s vrcholu do sedélka mezi Christaturm a Karlspitze a sestupují stěnou Karlspitze k začátku slaňovací dráhy. Sluníčko se pomalu naklání k západu a my si brzy vychutnáváme vrcholovou pohodičku v tom fantastickém klidu, kterým končívá takovýhle nádherný den v horách. Pozoruji vrcholové kříže na každé špičce kolem a napadá mne, kolik by asi bylo práce, kdyby příští volby v Rakousích vyhráli islamisté a předělávali to všechno na půlměsíce. Nebo na hvězdy, srpy a kladiva, kdyby vyhrál bolševik. Slaňujeme jednu délku do sedla a jdeme ve stopách našich předchůdců.



Na sestupu se ukazuje výhoda mých trekových polobotek. Protože nejsou tak těžké, měl jsem je s sebou cvaklé na sedáku a teď si mohu na travnatých zasněžených policích díky traktorové podrážce lebedit, zatímco Venca s Markem jdouce v lezečkách s hladkou podrážkou po zasněžených travách by půlkami stéblo neprostrčili. Všechno utrpení má svůj konec a tak se šťastně doplazíme k prvnímu slaňáku, kde nám krásně vychází, že na dvou šedesátkách můžeme sjíždět ob jeden slaňák. Lebedíme si až moc, takže trest za zpupnou pýchu přichází ve třetím úseku. Mammutí tkanička sedmapůlka svým koncem tak krásně pasuje do spárky šutru na polici v půli třetího slanění, že se tam dokonale kousne a my jí nejsme schopní stáhnout. Venca s Markem sjeli na další slaňák o 20 m níž a odtud mne jistí při lezení zpátky pro ten zakouslý konec lana. Terén naštěstí není moc těžký. Ani se nemusím přezout do lezeček. Lano je kouslé přímo ukázkově. Jestli tam budete sestupovat, raději tu třetí délku slanění vezměte nadvakrát. Pak už stačí slanit těch třikrát dvacet metrů, sebrat věci pod nástupem a znovu si vychutnat brodění teď už natálým sněhem zpátky na Ellmauer Tor. V sedě u chaty Gaudeamus s Radlerem v půllitru se už bolavé nohy ze sestupu nejeví tak tragicky, na sníh v botách už si ani nevzpomínám. Venca, kterému jsem se svěřil se svou myšlenkou o půlměsících, s ní hned škádlí chatařku, nesoucí nám grandiózní polévku se sýrovými bochánky.



Hrana na Christaturm, zvláště pak její přímá varianta, je moc pěkná cesta mohu ji opravdu doporučit. Schémátko a popis najdete v databázi cest.

Petr Jandík, psáno pro časopis Everest, vyšlo v čísle Zima 2007
Zobrazit místo Wilder Kaiser na větší mapě