Doug Scott na písku

Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>, Zdroj: Petr Jandík, Vydáno dne: 05. 03. 2011

---

Den s legendou

U příležitosti ocenění Zlatým cepínem, které dostane Doug Scott po Walteru Bonattim a Reinholdu Messnerovi, znovuvydávám článek o dni stráveném s touto legendou. Jaký je nositel řádu Britského impéria, mající za sebou 45 himálajských expedic, z toho polovinu prvovýstupů včetně jihozápadní stěny Everestu, člověk, který přežil osmidenní plazení se zlomenými kotníky do základního tábora pod Ogre? Co si myslí o současném lezení? Jak mohl stihnout po dlouhá léta minimálně jednu expedici ročně?

Takové a jiné otázky mi vířily hlavou, když jsem se dozvěděl, že máme Douga Scotta vyzvednout ráno v hotelu a přivézt na Sušky. Cestuje totiž ze Slovenska a Maďarska zpět přes Prahu, a tak Alena rychle domluvila den společného lezení.

Večer předtím jsem zkoumal na webu Dougovu lezeckou kariéru. Lézt začal ve dvanácti letech, v sedmnácti jel poprvé do Alp, ve čtyřiadvaceti na první expedici na Saharu a pak už to šlo každý rok minimálně jedna expedice ročně, často i dvě nebo tři. 1971 – první britský výstup Salathé wall v Yosemitech. 1972 na jaře expedice na Everest, v létě prvovýstup Východním pilířem Mount Asgard na Baffinově ostrově a na podzim opět Everest. V tomto duchu to jde až do roku 2000. Mixáž těžkého skalního lezení s výškovým horolezectvím. Všechno alpským stylem bez kyslíku s výjimkou JZ stěny Everestu, což bylo ovšem v době, kdy bez kyslíku ještě nelezl nikdo. Mezi jeho nejlepší podniky patří prvovýstup jihozápadní stěnou Everestu v expedici vedené Chrisem Boningtonem v roce 1975, dramatický osmidenní sestup se zlomenými kotníky z Ogre v roce 1976 a prvovýstup na Kangčendžengu v lehké expedici s Peterem Boardmanem a Joe Taskerem, první bez kyslíku a v tak malé sestavě na vysokou osmitisícovku v roce 1976. Taky byl prezident Alpine Clubu, za svou činnost dostal v roce 1994 řád Britského impéria. Persona gratissima, tvrdý chlapík s tahem na vrchol. A tohohle člověka budeme doprovázet.

Ráno čekáme v recepci hotelu Rott plni zvědavosti. O půl desáté přichází po schodech Doug s manželkou. Lehce potrhané tepláky, ošumělý bágl. Paní s námi nejede, dala přednost prohlídce Prahy. Nasedáme do Honzova Peugeota a frčíme na Sušky, kde bude čekat Alena s Martinem. Máme před sebou hodinu cesty a tím i příležitost si popovídat, dokud naše angličtina stačí. Nejprve byla řeč o festivalu Hory a město v Bratislavě. Na Douga udělalo dojem showmanství Alexe Hubera, zalitoval, že nestihl přednášku Adama Ondry.

O rychlovýstupech bratří Huberů si myslí, že to je dobrý směr jak trénovat efektivitu, protože rychlost lezení je v horách zároveň i bezpečnost. Je třeba zkracovat čas, po který jsou lezci vystaveni nebezpečí objektivních podmínek. Třeba Slováci, kteří lezli jihozápadní stěnu Everestu a zahynuli tam, ztráceli čas. Kdyby byli rychlejší, mohli přežít.

Dougovi se nelíbí sanování a vynýtovávání starých cest, které jdou zajistit vlastními prostředky. „Je to nesmyslné“, říká, „lezci se nenaučí si sami budovat jištění a pak se nemohou pohybovat ve vysokých horách“. Když přišla řeč na sestupy a bolavá kolena, pochvaloval si svoje nová z nerezavějící oceli.

Dojíždíme na Malou Skálu, kde na nás čeká Alena s Martinem, který ani nemohl dospat, jak se těšil na setkání se svým dávným vzorem. I když už pomalu přestává pršet, volíme nejdřív krátkou návštěvu Prachovských skal. Doug u nás nikdy nebyl, o našich nádherných pískovcových městech jenom slyšel, takže plán velmi uvítal. Pan Koťátko, sedící v kase, nás jako horolezce nechce pustit bez vstupenky s odůvodněním, že přede dvěma hodinami pršelo, takže nemůžeme lézt a tím pádem nejsme horolezci, ale turisté a musíme platit. Nepomohla ani vizitka předsedkyně Českého horolezeckého svazu. Nakonec nám dal alespoň slevu. Pan Koťátko je opravdu zvláštní člověk. Alena se směje a vysvětluje Dougovi, jaké zásluhy má dotyčný na ochraně místních skal.







Prachovské skály se Dougovi líbily. Prošli jsme ke Drážďanům, pak Císařskou chodbou nahoru. Na vyhlídkách jsme mu ukázali několik významnějších věží. Cestou si vyskočil na kládu a pak se začal sápat do spáry vedle cesty.



Při návratu nám šťastná náhoda přivedla u Turisťárny do cesty Ritu Schlikovou, jednu z majitelek Prachovských skal, kterou jsme s Dougem seznámili. Při pohledu na její ruce lakonicky konstatoval, že spáry neleze. A přitom jich má tolik!



Rita nás upozornila na vynikající gulášovku na Turisťárně, a tak jsme neodolali. Při obědě jsme se vyptávali, jak mohl Doug absolvovat tolik expedic a prvovýstupů. O expedici, při které překonali JZ stěnu Everestu řekl, že neměli žádné sponzory a že každý zaplatil 2000 liber. Pro takovýhle expediční život to prý chce především dobrou ženu, jako je teď ta jeho třetí.



Martin se divil, jak to všechno zaplatili, když expedice musí zaplatit permit, styčného důstojníka, nosiče. Na to Doug odvětil, že na některých expedicích byli jako turisté. Fotografovali život v divočině a v honbě za snímky se najednou ocitli na vrcholu hory. Tak jsem si říkal, že s Brity máme asi ledacos podobného. Velký horolezecký potenciál skrývá podle Douga východní Himálaj se stovkami krásných a dosud nezlezených kopců. Malé a lehké expedice nejsou drahé a mohou za celkem nevelké peníze podniknut významné prvovýstupy.



Gulášovka byla snědena, pivko vypito, sluníčko začalo pěkně hřát a tak jsme se přesunuli zpět na Sušky, abychom si taky trochu zalezli. Vyrazili jsme s Honzou do Jihovýchodního rohu na Hlavní věž, že ukážeme co a kudy a Doug za námi, že si vyvede taky kousek cesty na písku. Při slanění jsme ulovili pár zajímavých fotek, kdy si Doug vyzkoušel založení uzlu a vylepšil smyčkou kruh.



Abyste věděli, fotit ho není žádná legrace, protože má obrovský klobouk a najít pohled, kdy je vidět taky něco jiného, než dýnko, dá dost práce. Nakonec se přece jen začal Doug bát o svoje nová kolena, a tak mu cestu od kruhu vyvedla Alena. Nevíme, co se dělo na vrcholu, ale prý mu vyprávěla o místních lezeckých zvycích. Udělal jsem si trochu legraci, a když Doug slanil, uvítal jsem ho čajem z termosky, se slovy „Tea, sahib?“.



Jako další cestu jsme pro našeho vzácného hosta vybrali Břízkovou, kterou tahal Martin Otta a Honza si vybral Přelíčení hned vedle, kam jsem ho následoval já s Alenou. Chvilku nám to lezení trvalo, protože se Doug zasekl v klíčovém místě u kruhu a já zase v traverzu Přelíčení. Sotva Doug při slanění přistál na zemi, hned glosoval: „No tea?“.



Protože měl od osmi domluvený koncert Vivaldiho v Praze, museli jsme to už zabalit. V Martinově Transportéru ještě vypukla polní autogramiáda. Martin si nechal podepsat několik Dougových knih a my jsme mu naopak podepsali a věnovali knihu „Pískaři“, kam mu Alena do věnování napsala, že se holt bude muset naučit česky :-).



Je to fajn chlapík, tenhle Doug Scott. Horolezec jako my všichni, se stejně prdlými nápady. I když je to jeden z nejlepších a nejslavnějších horolezců světa, z jeho vystupování se to rozhodně nepozná. Když prý budeme někdy v Peak Districtu, máme se zastavit. Má tam dům kousek vedle Chrise Boningtona. Při vystupování z auta v Praze nenápadně Honzovi zašoupl se šibalským úsměvem pod věci tu dvoustovku na benzín, kterou Honza předtím u pumpy odmítl. Zapomenuv v autě klobouk, odkvačil na večeři a my jsme šli balit na cestu do Rakouska, kterou jsme kvůli dni s Dougem odložili. Jo, ten klobouk jsem za ním donesl.

---

Poprvé vyšlo 2008-05-09 17:05:08