Bezingi před sezónou

Autor: Martin Veselý <(at)>, Zdroj: Martin Veselý, Vydáno dne: 10. 07. 2008

---

Májový výlet

Rozhoduji se na poslední chvíli, že vyrazím na český 8. květen a ruský 9. máj kamkoli ke Kavkazu. Jsem sám. Volno je v letadle do Nalčiku, odkud se Bezingi zdají jako nejlákavější destinace.



Sněží už v Moskvě, jejíž terény jsem p. t. čtenářům měl již tu čest představit a kde se pilně dnem i nocí trénuje tanková a raketová přehlídka.

Dovolal jsem se celkem rychle řediteli alpbazy Bezingi. Takže vím, že sněží a asi se lézt nedá, ale zajistí mi vstup do pohraniční zóny a v Nalčiku se uvidí. Na letišti v Moskvě ještě sleduji předávání prezidentského žezla. O takové okázalosti se ruským carům ani nezdálo. V Nalčiku na mne čeká ředitel alpbazy Alij Chusejevič. Je dobrá předpověď počasí, takže přeci jenom pojedeme na Bezingi. Jedeme přes ředitelství tábora v Čajkovského ulici, kde dokupuji tolik potřebné pivo a další potraviny a čekám až dorazí povolení do „pogranzony“. Přes ulici je policejní oddělení pro boj s organizovaným zločinem, a zdá se, že si tu činnost – chránit sami sebe – náležitě užívají: oplechované, oplocené a odrátované, ve vratech samopalník… slibuji Alimu, že tohle fotit nebudu a když fotím direkci tábora, Ali asistuje, aby mě odnaproti nesejmuli. Papír přijel a mohu do hor. Lada Niva je skromné a průbojné auto, řídí Aliho zástupce a synovec Murat. Ještě se zastavujeme pro další pivo (už i muslimové…) a jedeme na pohraniční post. Nová pohraniční stanice vypadá velkoryse, nově, čistě a upraveně, že bych hádal, že jsem ve Švýcarsku, nebýt jemně jedovatých zelených střech. V kontextu Kavkazu působí nepatřičně a nadutě. V devět večer jsem v táboře.

Dva dny dobrého počasí ze čtyřech… Dva výšlapy na ledovce.

Aklimatizační kolečko po ledovici Mižirgi z tábora Bezingi, po levé i pravé moréně. Výška se nabírá hned z tábora a pohodlně se i v zimě dojede nad 2900 m. Ledovec je bez lavin a trhlin, podle situace lze z levé morény dobře vyjít doleva na ledovec do doliny Toplyj Ugol do výšky 3430 m. Hory dovolily se i kochat nádherným výhledem do severní stěny Mižirgi – Dychtau.





Druhý den v mlze a za sněžení začíná třídenní výšlap na ledovec Bezingi
Z tábora se jde k řece asi 100 m dolů a pak při pravé moréně na ledovec, čím dříve se dostanete na střed ledovce, tím je to bezpečnější. Moréna je tady čerstvá, nepříjemná a dlouhá. Zleva padají šutry, zprava jsou trhliny v čele ledovce. Sám ledovec naopak je bez velkých trhlin a jde to po něm rychle. Dobrá možnost přejít na ledovec je na N 43°06,234‘ E 043° 07,913‘. Po osmi kilometrech pochodu „lednikem“ přenocuji v jednom z hotelů světového řetězce Shelterstone® ve výšce 2700 m.



Třetí ten ráno mlha a sněží. Vařím a rozhoduji se vrátit do tábora. Mlhy je trochu méně a vidím, že jsem přešel dohodnutý včerejší cíl – na dva kusy rozpadlý kámen, asi osm metrů vysoký „Parus“ (plachetnice). Největší kamínek na ledovci, tenhle šutr stál před sedmnácti lety jako jeden kus v ohybu ledovce. Za tu dobu doplachtil o 2 km sem na úroveň bivaků Barankoš, teď kotví na N43°04,271‘ a E 043° 05,464‘. Jsem kousek od nejslavnější kavkazské stěny a nevidím z ní nic. V mlze je tenhle ledovec trochu víc na palici, než bych si přál.



GPSka se hodila. Malá obrazovka zahání samotu. Při pochodu nahoru k večeru ověřuji, zda jsem se nedostal příliš blízko Bezingijské stěny, z níž padají laviny i docela daleko do ledovce a při návratu kontroluji, že jdu zpět po svých stopách, zapadlých sněhem. V poledne se vracím se do tábora. Sněží. Je devět večer, sněží ještě víc. Pochvaluji si, jak jsem se moudře vrátil. Je deset večer. Hvězdy, jasné nebe, obrysy hor. Nadávám si, že jsem vyměkl a nezůstal na ledovci. Plán byl jasný - 2 bivaky a dojít na "Avstrijskije nočovky". A tak čtvrtý den ráno běžím nad táborem cestou po úbočí piku Brno nad ledovcem Bezingi směrem na bivak Misseskoš, abych viděl aspoň kousek té velké stěny, dokud jí mraky nezahalí. Cestou se zdravím se všemi přítomnými „kursanty“ Specnazu, co se přišli kochat před zahájením manévrů.

Trochu víc než hory

Mladíci dávnověku 80-tých let pamatují Kavkaz díky „bramborovému razítku“ AB OBMEN v pase jako jediné jakž takž dostupné velehory a Elbrus jako nejvyšší evropskou horu. Naštěstí dnes není Kavkaz z českých zemí nedostupnějším horstvem a dle nových učebnic ani nepatří do Evropy. Řekl bych, že je mu to jedno a mě taky. Kavkaz - to je i rododendron u cintorínu ve Skaláku, jména Pavel Černík, Zdeněk Studnička, Jarda Kotrč a další, co se nevrátili, zažloutlá kniha rodičů Expedice Kavkaz. Při pohledu do ní kladu si otázku, má-li cenu dál fotit. Pak první životní ledovec pod Kazbegem, výprava s tátou a Poldou Páleníčkem pod Elbrus a… Takže i když nebyly v Evropě, do mého světa tyhle hory patří.



Slovníček:
Čechi – na Kavkaze výraz pro Čečence, (pouze plurál)