Jak jsme "ušetřili" skobu a smyčku
Autor: Petr Horálek <(at)>, Zdroj: Petr H., Vydáno dne: 02. 06. 2008
Soutěžní článek: Moje největší horolezecká chyba
No konečně jsem se rozhodl napsat pár řádků o jednom průšvihu s dobrým koncem.
Asi před 25 lety jsme si díky Železné oponě mohli jen snít o lezení v Alpách. Proto jsme velmi často navštěvovali Vysoké Tatry.
Jezdili jsme tam často i jen na víkend. V pátek odpoledne z Hlaváku. Ve čtyři ráno jsme byli v Popradu. Kolem osmé jsme vystoupali na nějakou chalupu. Pak někam do stěn, často s bivakem. V neděli rychle dolů do hospody, kde jsme měli oslavu přežití, pak úprkem na vlak, no a v pondělí ráno jsem v sedm už byl v háku.
Tehdy jsme ve čtyřech vyrazili na Slezan. Na chalupě jsme byli jako obvykle něco kolem osmé ráno. No, počasí nestálo za moc. Foukalo, lehce sněžilo a mlha. Ale přeci jsme sem nejeli takovou dálku, abychom seděli celý víkend na chalupě. Vylezeme, alespoň něco lehkého a zítra se uvidí.
Granátová stěna, foto: Petr Jandík
Našim cílem tehdy byla Granátová stěna. Nad Večným Dažďom se počasí zhoršilo ještě víc. Po krátké poradě se rozhodujeme, že se rozdělíme. Dva z nás, kteří mají méně zkušeností se zimním lezením, se vrátí na Slezan. A my dva, starý borci, vylezeme za toho hnusného počasí aspoň něco. Rozhodli jsme se dát Granátovou stěnu úplně zleva, Západním žebrem. V průvodci to bylo napsané za IV. Nastoupili jsme Granátovým žlebem. Dole byl docela pěknej led, asi tak 6-8 metrů. Celkem hravě jsme ho přelezli. Pak tak nějak nahoru, jak to pustí a podmínky dovolí. Počasí bylo hnusnější a hnusnější. Asi po dvou hodinách lezení jsme se rozhodli to odpískat. Už to bylo i na nás drsný. Celkem rychle slaňujeme. Pánbíček nám držel palce, lano se nikde nekouslo a my za chvíli stáli na vršku ledopádu. Stačí zatlouct jen dvě skoby, provázat to smycí a hurá dolů. Do hodiny budeme na Slezanu na pivku. Až po tuto chvíli jsme měli všechno pod kontrolou. Fouká, sněží, ale na to jsme vybaveni a zvyklí, tak žádnej problém.
Až na ty dvě skoby a smyci. Kamarád, říkejme mu pracovně třeba „Pavel“, nechce obětovat takové množství materiálu. Navrhuje vystoupat kus Granátovým žlabem vzhůru a pak to vzít pod Opálovou stěnu a šikmým traverzem pokračovat k ústí Květnicového žlabu. Ušetříme dvě skoby a smyci.
„Víš jak blbě se pořádný skoby sháněj.“ Máme toho oba už docela dost. Sněhu přibývá a počasí se pořád zhoršuje. „Pavel“ je přede mnou asi tak 4-5 metrů.Je rychlejší, neboť má doma udělané skládací hůlky. Já za ním supím jen s dřevěným cepínem od firmy Stubai asi tak metr deset dlouhým. Ty hůlky mu fakt závidím. Po chvíli jsme se dostali do změti věžiček, které jsou pod pravou stranou Opálové stěny. Jsou zde menší žlábky a sněhové hřebínky. V jednu chvíli naprosto jasně cítím, jak sníh pod mými nohami sedá tak o pět čísel. Určitě to i lehce zahučelo. Hlavou mi proběhla myšlenka „Tak to je pěknej průser“.
Silně zasněžená Velická stěna, foto: Petr Jandík
Hulákám na Pavla aby šel nahoru žlebem ještě ty 3-4 metry a netraverzoval doleva. Buď mne neslyšel, nebo byl tak utahaný, že to vzal hezky do traverzu, aby to měl rychle za sebou. V tu chvíli to ujelo.
Stačím zarvat celej cepín do sněhu zalehnou za něj. Lavinka i s Pavlem mi přelítla přes hlavu a záda. Koukám dolů a mezi svýma rozkročenýma nohama vidím Pavla jak se mele ve žlábku a ve zlomku vteřiny mi mizí z očí. Průser jako hrom. Řvu ze všech sil „Pavle drahý příteli jsi živej?“ po druhém, možná třetím zavolání se ozývá slabé, ale spásné „Jooooo…“ Zaplať pán bůh. Ten blbec je živej. Co nejrychleji slejzám těch 20, možná 30 metrů. Nacházím jej za menší skalkou, asi do pasu zasypaného ve sněhu Díky přilbě a báglu na zádech je relativně v pohodě. Pouze si stěžuje na bolest v koleni. Přes šusťáky a všechny ostatní vrstvy balíme koleno do pružného obinadla a zahajujeme další sestup. Slaňujeme pak už i téměř chodecký terén. Velmi pečlivě zatloukám skoby. Zakládám vklíněnce a to vše provazuji smyčkami. Toho materiálu tam tenkrát zůstalo požehnaně.
Dolů dolinou se belháme jak od Stalingradu. Nohu mu dali doma do sádry, naštěstí to byly jen natažený vazy. Tak tohle byla asi největší horolezecká chyba, kterou jsem udělal. Ne kvůli počasí, za kterého jsme lezli, na to jsme byli vybavení, ale kvůli těm dvou skobám a jednomu 8 metrovému slanění, které jsme si chtěli ušetřit.
Tento článek je příspěvkem do soutěže. Ohodnoťte jej pomocí tlačítek dole a rozhodněte, má-li za něj jeho autor dostat Horolezeckou abecedu. Díky.