Největší chybu jsem ještě neudělala, ale...
Autor: Alena Čepelková <acepelkova (zavináč) netsystem.cz>, Zdroj: Alena Čepelková, Vydáno dne: 11. 06. 2008
Soutěžní článek: Moje největší horolezecká chyba
Největší horolezeckou chybu jsem evidentně ještě neudělala, jelikož doposud brázdím světské terény. Požehnaný věk 55 jar fyzických a cca 35 horolezeckých mi nicméně dopřál prožít mnoho zajímavých příhod, při nichž se můj anděl strážný dozajista zapotil. Vyberu pár příhod zkraje, zprostřed i z konce doufajíc, že konec ještě nenastal...
První
Černolice, podzim 1972: „Za co tam ta slečna visí? Asi za úsměv!“
Stojím na vrcholu skály a opájím se pocitem, že mi svět leží u nohou. Právě jsem vyvedla svoji první opravdickou horolezeckou cestu. Jakožto děvče z venkova, přišedší do velkoměsta, jsem sice plachá a skromná, ale to, že mi sám veliký cvičitel našeho oddílu hned svěřil první konec lana, mi dává naději na určitou výjimečnost. Asi jsem šikovná, vždyť nepotřebuji ani cestou dávat jištění a lezu tak rychle! Zajímavý úhel pohledu na ty Černolické skály shora. Tak doberu svého parťáka, ne?
Naštěstí mne uvedený výkřik z publika na okolních skalách probral ze snění o své výjimečnosti dřív, než stačil můj nebohý učitel dolézt za mnou a zkonstatovat, že jeho pedagogické úsilí poučit mne o sebezajištění před započetím dobírání spolulezce nepadlo na úplně úrodnou půdu.
Sedření kůže, foto: Miroslav Voráček
Druhá
Vysoké Tatry, Slezan, vánoce 1982: „Preboha, to dievča je dokaličené! Tá neprežije...“
Vylezla jsem toho už trochu víc, naučila jsem se dělat štandy, a stala se dokonce členkou federální reprezentace. A taky matkou. „No jo, tak jeď, já ti Ondru těch pár dní pohlídám. A koukej se v pořádku vrátit!“ Ti rodiče, pořád mají obavy. Ale je to úžasné, že můžu mezi svátky vyrazit do svých oblíbených Tater. Už vím, že mám zimní lezení radši než letní. A naskytla se mi úplná bomba, zimní zájezd Kavkaz, tak je potřeba potrénovat. Shodou okolností je můj parťák úřadující trenér manšaftu, takže budu v nejlepších rukou. Chystáme se na pěkný ledopád naproti hotelu, pod Velickou stěnou. Hergot, od časného rána ale sněží, to je pech. Přesto vyrážíme, snad to nebude tak zlé, když budeme rychlí. První, kolmou délku, leze můj spolulezec. Je fakt dobrej, radost pozorovat, i když v těch stále hustějších padajících vločkách je rozumnější sklopit hlavu. Štanduje po čtyřiceti metrech trochu stranou od „soplu“ a vypouští mne dál. Už je to lehké, jen strmý a úzký sněhový žlab. Tak si frajersky věším cepín za poutko na ruku a stoupám jen s kladivem (Messner- Habeler, kdo pamatuje..) Nejistím se, proč? Mám vytaženou skoro celou čtyřicítku, když se to stane. Co, to přesně nevím, protože se naštěstí vůbec na nic nepamatuji (vědomí jsem nabyla až o tři dny později v nemocnici v Popradu).
Ve žlabu nade mnou se evidentně nakupil prašan a vzniklá lavinka mne strhla dolů prakticky celých osmdesát metrů. Zůstala jsem viset v lanu snad těsně nad zemí. Když mne dopravili na Slezan, ležela jsem v hale a čekala na odvoz kanadkami, sténala a silně krvácela z ucha, vypadalo to, že si můj anděl strážný vzal dovolenou. Ale kdepak! Ucho krvácelo jen proto, že jsem si ho skoro celé ucvakla cepínem. Silný otřes mozku nezanechal trvalé následky, i když možná o tom někteří pochybují (navíc, jak později poznamenal můj bratr, u žen není hlava zevnitř tak důležitá) a z ostatních zranění jsem se poměrně brzy zotavila. Ti, co kolem mne tenkrát chodili po špičkách, neměli pravdu. Jen jsem se dlouhou dobu bála praskotu sněhu a ledu ve strachu z laviny; taky mi konečně došlo, že rodiče ke strachu asi nějaký důvod přece jen mají, a že sebelepší čepicí přilbu přece jen nenahradíš.
Ledopád Sopel ve Velické dolině, foto: Petr Jandík
Třetí
Gasherbrum I., C1 pod Japonským kuloárem ve výšce 6400m, 11. 8. 2007: „Pomóóóc!“
Při výškovém horolezectví člověk nesmí být příliš pohodlný a musí se snažit být stále aktivní. Zlaté pravidlo!
V rámci aklimatizace jdeme z ABC poprvé přespat den, dva do vyššího tábora. V deset jsme na místě. Je nádherně, snad počasí vydrží. Naši kolegové se právě chystají k sestupu. Dopíjejí čaj u stanu, který si tu předtím postavili. On to snad ani není stan, je to úplná rezidence - kvůli tomu, že předtím strašila předpověď silným větrem až vichřicí, vykopali pro něj ve sněhu obrovskou díru. Okolo stanu je všude půl metru volného prostoru, vršek kopule skoro v úrovni okolního terénu, ve stěnách záhrabu sněhové poličky, dva schody dolů, prostě luxus. „Holky, jestli chcete, přespěte v něm, nemusíte stavět svůj!“ Tak jo, pohodlnost vítězí, aspoň u mne. Proč ne. Odpoledne začíná sněžit. Hm, co se dá dělat. zatím to nevadí, výš stejně neplánujeme jít. Při posledním odhazování sněhu ze stanu před uložením ke spánku mi ještě nic nedochází. Tak dobrou noc! Usínám, jako když mne do vody hodí.
Asi třikrát se budím, vnímám, že sníh venku přímo valí, a že moje spolubydlící je víc a víc neklidná, ale mne to nevzrušuje. „Ještě chvíli a budeme komplet zasypané!“ Konečně se naplno probouzím a dochází mi to. Ze stěn stanu není co setřásat, jsou totiž udusané sněhem jako kámen kolem dokola. Úžasná finta chránící stan před zborcením vichrem je pěkná past. Životní prostor se nám notně zúžil, vzduch je k dosažení jedině malým větracím otvorem nahoře. Samy nemáme šanci se vykopat.. Venku zuří sněhová vánice, kolegové sice mají stany hned vedle nás, ale stěží nás uslyší. Asi nezbude, než rychle pohledat oblečení a obutí, rozříznout stan, utéci vrchem a vnutit se někam na zbytek noci. Jen představa, že bychom buď musely zdůvodňovat zničení stanu majiteli, nebo zemřít potupnou smrtí udušením ve stanu, nás nutí do zoufalé snahy přeřvat živly a dovolat se pomoci větracím okénkem. Mít sázkovou kancelář, nevsadím si na nás ani korunu, ale kupodivu jsme vyslyšeny a pomoc přichází. Za hodinku můžeme opustit past normálním vchodem, noční evakuace už je pak hračka. Je vidět, že i po desítkách let strávených alpinismem si stále člověk může připadat jako naprostý blbec.
Pár evergreenů
Dočtete se o tom v každé metodické příručce a slyšíte to mnohokrát vyprávět své kolegy, ale dokud se to nestane přímo vám, nevěříte. Tak tedy:
- opravdu si rovnejte konce lana a ověřujte si, jestli dosáhnou oba na zem. Jednou vaše pozornost ochabne a posledních pět metrů doplachtíte
- opravdu si vždycky zkontrolujte, jestli jste si provlékli přezku na úvazku, až na to přijdete v převisu, nebude vám to, že jste na lepším konci lana, nic platné
- opravdu choďte pravidelně na ušní, splést si „zruš“ s „drž“ může mít fatální následky.
Tento článek je příspěvkem do soutěže. Přidělte mu body pomocí tlačítek dole (5 bodů je nejlepší, 1 nejhorší) a rozhodněte, má-li za něj jeho autor dostat Horolezeckou abecedu. Díky.