Na kole za maďarským vínem až do samoobsluhy na Žižkově – II. část

Autor: Veronika Dušánková <veronika.dusankova(zavináč)seznam.cz>, Zdroj: Veronika Dušánková, Vydáno dne: 20. 08. 2008

---

Přes hory a doly maďarského Bükku.

Eger 6:30 hodin ráno. Budí nás příšerné vedro. Ve stanu se nedá dýchat a venku už praží slunce. Mizíme z kempu a doufáme, že v centru města najdeme trošku stínu.

V informačním středisku obtěžujeme slečnu a žádáme mapu zdarma . Slečna je milá a rovnou nám červenou fixou označuje vše, co „musíme vidět“.

Z Egeru směřujeme do národního parku Bükk (Bukové hory) . Teploměr ukazuje 41,5°C



Jelikož jsme již přivykli na maďarské kopce, nijak nás nepřekvapuje, že po 30ti km stále stoupáme kamsi k domnělému vrcholu. Cesta na „vrchol“ zde totiž znamená co nejvícekrát se v deseti procentním stoupání obtočit okolo jednoho nebo i více kopců.
Zblblá ze spinningu , střídám pozice „kopec v sedle“ a „kopec ze sedla“ ve snaze udržet stejnou frekvenci kmitání nohou.



Ve Elso Hámoru jsme odolali pokušení vysólovat několik cest na (ne)významných skalních útvarech. a původně plánovanou návštěvu Miskolce škrtáme z itineráře, jelikož „nezastavujeme, máme zpoždění“. Silovou prací dolních končetin spěcháme do lázní Lillafüred. Jsme zvědaví na místní jezero, osmnácti metrový vodopád na Szinvě, a hlavně se (my oba bývalí studenti dopravní školy) těšíme na cestu úzkorozchodkou.







Vláček nás popovezl o několik málo kilometrů dál do vísky Garadna.
Při složitých manévrech s nakládáním a vykládáním našich plně obložených kol, jsme kdesi ztratili zánovní sandále a mapu.
Zvyklí z hor na ztíženou orientaci, jsme se po několika hodinách bloudění po hustě zalesněných kopcích Bükku, našli na vyprahlé sjezdovce lyžařského střediska Bánkút.





Z této překrásné a neosídlené oblasti bohužel nemáme skoro žádné fotografie. Jednak při hledání vlastních GPS souřadnic nebyl čas ani myšlenky pózovat před objektivem a za druhé nás parné teploty donutily svléci ze sebe i ty nejnutnější svršky, čímž by se případné snímky stejně staly nepublikovatelnými.





Teprve druhý den – po SJEZDU (!!!!) do Szilvásváradu potkáváme několik turistů čekajících na lesní vláček jezdící podél potoka Salajka. Zřejmě vysoké teploty odradily davy výletníků z návštěvy tohoto údajně nejnavštěvovanějšího místa Bukových hor.
Chápu je! Po vyčerpávajícím boji s pedály usedám do trávy. Se slovy:„Jeď mi to vyfotit!“, posílám Jendu do blízké jeskyně a k travertinovým kaskádám a sama se intenzivně věnuji odpočinku.



Těsně před zavíračkou kupujeme v místní samoobsluze dva lahváče. Pijeme poslední pivo našeho cyklovýletu a doufáme, že pojede nějaký vlak směrem ke domovu. Na kole bychom asi neujeli už ani metr.

V Tornaľe čekáme na noční rychlík do Fiľakova.

Máme štěstí. Zanedlouho pojede vlak , který nás zaveze až na slovenské hranice. Zde ještě jeden přesun po kolejích a jsme v cílovém, resp. výchozím bodě našeho putování .

K autu se dostáváme v půl třetí ráno. Nakládáme kola a vyrážíme k domovu. Do Prahy to máme skoro šest set kilometrů. Kolem šesté ráno potřebuji vystřídat za volantem. Okamžitě usínám.
Budí mě až policista v Trnavě. Dopustili jsme se dopravního přestupku. Je mi to ale jedno. Hlavně, že nemusím vystupovat z auta. Hlavně, že mohu pololežet a poslouchám průběh vyšetřování se zavřenýma očima. Jenda je úspěšný při smlouvání. Máme to za poloviční taxu - jen za 1000,- Sk!
Hodní páni strážci pořádku.
Jen jedno jim nezapomenu. Tu poznámku, kterou jsem neměla slyšet a která mě probudila: „Pane, ta Vaše slečna vypadá hrozně. Příště ji raději vezměte na dovolenou do Chorvatska k moři!“

A jak to bylo s tím kvalitním maďarským vínem ?
U nás na Žižkově v samoobsluze jsme si konečně jednu láhev koupili ….. :o)
Je opravdu skvělé !




Zvětšit mapu


Mapa s hodně hrubým zakreslením cyklovýletu maďarskými horami Mátra a Bükk.