Cestou necestou po Polárním Uralu

Autor: Bohuslav Vyhnálek <bohuslav.v(zavináč)seznam.cz>, Zdroj: Bohuslav Vyhnálek, bohuslav.v@seznam.cz, Vydáno dne: 03. 10. 2008

---

Putování ruskou tundrou

Jaký může být důvod strávit dovolenou dobrovolně v pustině na Polárním Uralu? Po každoročním „turistickém pekle“ v evropských střediscích jsem začal přemýšlet o destinaci, která by nebyla cílem zájezdů desítek cestovních kanceláří. Při sbírání inspirace na internetu mě zaujalo, jak relativně málo cestovatelských zpráv je možné nalézt z Ruska. Když jsem potom narazil na fotografie z hor Polárního Uralu, byl jsem rozhodnut – příští rok se jede do Ruska!



Před odjezdem ještě zařídit pár formalit, doučit se azbuku a povzbudit heslem, že v Rusku je možné všechno a koncem července již nic nebrání, aby naše nakonec pětičlenná skupina zamířila na východ.

Balšaja Rus

Moskevské Šeremetěvo nás uvítalo asi hodinu po půlnoci znuděným a neochotným personálem. Další zkušenosti nás rychle přesvědčily, že neochota a jakási otrávenost administrativních úředníků je v Moskvě standardem.
Hned v sousedství Terminálu 2 začíná nově postavená rychlodráha Aeroexpress, vedoucí na Savelovské nádraží, kde je stanice metra. Dáváme jí přednost před předraženými nabídkami taxikářů a před šestou hodinou ranní jsme pohlceni mumrajem spletitého moskevského metra. Po menším tápání se dostáváme na Leningradské nádraží, kde vyzvedáváme vlakové jízdenky, již předem zarezervované přes internet. Potom, co jsme vzdali shánění plynových bombiček do vařiče, už jsme měli vše potřebné zařízeno a mohli se věnovat prohlídce metropole. Když Moskva, tak nelze vynechat Kreml a Rudé náměstí. Následné bloumání ulicemi nás ale tolik vyčerpalo, že na zbytek odpoledne se nakonec zabydlujeme v čekárně Jaroslavského nádraží.

V sedm hodin večer nastupujeme do rychlíku Moskva - Labytnangi, ve kterém strávíme dalších téměř padesát hodin na cestě do stanice Eleckaja. V celém vagónu je nesnesitelné vedro a co víc není možné otevírat okna. Naštěstí po nějaké době začíná pracovat ventilace a klima v kupé se stává snesitelnější.
Cesta ubíhá v poklidném a stejnoměrném tempu, podél trati vidíme většinu času březoborový les. Na druhý den se krajina začíná měnit a vjíždíme do tundry. Po poledni vlak zastavuje uprostřed ničeho, v dálce je vidět linie hor a my jsme na místě.

Ruská tundra

Z nádraží se vydáváme podle stanoveného kurzu na jih k horám vzdáleným asi 40 km, což odpovídá třem dnům pochodu. Hned v první minutě pociťujeme přítomnost komárů, se kterými jsme sice počítali, ale pořád ještě doufali, že by jich nemuselo být tolik. Ani ne po kilometru narážíme na další překážku, poměrně široký a do pasu hluboký brod řeky Elec. Naštěstí není voda příliš studená a řeku překonáváme. Ovšem v té chvíli nás zastihuje krátká, ale intenzivní průtrž mračen. Začátek dovolené bych si uměl představit i lépe...



Dalších asi 10 km se držíme cesty vyježděné pásovými vojenskými vozidly, které tudy jezdí neznámo kam. Stan stavíme na mírném návrší s výhledem na hřeben Uralu, táhnoucí se do nedohledna. Přípravu večeře nám zkomplikuje zjištění, že náš jediný benzínový vařič je nefunkční díky prasklému těsnění. Končí tedy sranda a jdeme shánět dřevo na oheň. To je v tundře trochu problém, ale nakonec se celkem daří. Následující dny potom už zkušeně vaříme na ohni z vrbových a březových keříků.



Další den ráno pokračujeme stále k jihu k horám, s cílem přiblížit se jim co nejdřív. Ovšem po několika kilometrech jakž takž schůdného terénu se dostáváme do oblasti rozsáhlých bažin a nezbývá než sundat kalhoty a po pás brodit stovky metrů rašelinou. Po vyčerpávajícím pochodu se konečně dostáváme ke břehu řeky Kečpel, kde je nám odměnou táboření na pěkném místě u vody.



Konečně v horách

Třetí den pochodu chceme podle řeky dojít až k jejímu počátku v jezeře Kečpelto pod nejvyšší horou Polárního Uralu Pajerem. Je to ještě 15 km, a protože vzdálenost každého kilometru dostává v těžko průchodné tundře jiný rozměr, čeká nás celodenní náročný pochod. Po několika hodinách se terén začíná zvedat a začínáme stoupat zprvu travnatým svahem, později kamenitou, sutí pokrytou dolinou.





Po monotónní tundře je to příjemná změna, navíc šikmé paprsky pozdně večerního slunce dodávají zajímavé světlo. Jezero Kečpelto leží v nadmořské výšce 700 m a je sevřeno mezi hlavním (1472 m) a západním (1330 m) vrcholem Pajeru. Stan stavíme na moréně poblíž jezera. Bohužel s příchodem do hor se nám kazí počasí a my jsme nuceni zůstat dalších třicet hodin v dešti ve stanu. Když přestane pršet, nejsme ochotni déle čekat a vydáváme se na vrcholový útok na Pajer. Od našeho tábořiště u jezera je to na vrchol asi 3 hodiny po SZ skalnatém hřebenu. Na vrcholu je mlha a -2°C. Místo kříže nalézáme plaketu a bustičku Lenina. Po obligátním vrcholovém fotu volíme návrat ke stanu stejnou cestou.



Další plán je přejít po hlavním hřebenu horské skupiny Pajeru do sedla Arka Matlou a odtud zamířit zpět na sever k železnici. I přes nelepšící se počasí se vydáváme na další pochod. Nejdříve dolinou řeky Charuty a pak po ostrém hřebeni na třetí nejvyšší horu Polárního Uralu (1371 m). Tento den stihneme ještě přejít asi 2 km hřebene dále na východ a volíme nekrytý bivak přímo na hřebeni. V tu chvíli začíná pršet a vytrvale prší až do rána. Měníme proto plán a ráno sestupujeme do doliny říčky Charotašor, podle které pokračujeme až k jejímu ústí do Charoty. Zde po několika dnech nalézáme zase dřevo. Ihned vaříme večeři o několika chodech a konečně usínáme zase dosyta najedeni.





Následující pochod tundrou už nás nemůže ničím překvapit - zdá se, že přivykáme zdejší krajině i způsobu cestování v ní. Sbíráme houby, borůvky, brusinky a po litrech jíme nejlahodnější bobule severské tundry - oranžové plody morušek. Jediné, na co si nelze zvyknout, jsou tisíce dotěrných žíznivých komárů na každém kroku.



Křížíme stopy mědvěda, poslední brodění pásem křovinných vrb a po jedenácti dnech se dostáváme zpět do civilizace k železnici do stanice Charota. Následující den přejíždíme asi 40 km do Asie do zastávky Sob, kde se usidlujeme na další 3 dny v širokém korytě stejnojmenné řeky. Zde si vychutnáváme jednodenní túrky po kopcích. Počasí stále není valné, ale možná tak můžeme lépe vychutnat nehostinnost a atmosféru ruského severu.



Ob z obou stran

Poslední zbytek času máme v plánu strávit u řeky Ob. Vlakem jedeme až na konec Pečorské magistrály do města Labytnangi. Zbývají nám dva dny do odjezdu našeho rychlíku s názvem Polarnaja strela zpět do Moskvy. V místním magazinu dokupujeme potraviny a jedeme taxikem, trajektem a maršrutkou na druhou stranu Obu do města Salechard. Toto čtyřicetitisícové město leží přímo na polárním kruhu a je centrem Jamalskoněneckého autonomního okruhu. Střed města je nově velkoryse postaven, což pravděpodobně souvisí s příjmy z těžby nerostných surovin v regionu, zejména zemního plynu. V občerstvení na náměstí dáváme českého Kozla a porovnáváme s místní Baltikou. Večer spíme na břehu mohutného Obu, který je zde, pár kilometrů před ústím do Severního ledového oceánu, již prakticky na úrovni mořské hladiny.



Ráno přejíždíme zpět do Labytnangi. Jméno města pochází z chantštiny a znamená sedm modřínů (lapyt nangk). Město vyrostlo v minulém století na spojnici železnice a lodní dopravy po Obu. Zbytek času do odjezdu vlaku trávíme v nové nádražní budově a ráno nastupujeme dvoudenní cestu zpět do Moskvy, kde už přemýšlíme, kam vyrazit příště...




Itinerář:

25.7.-28.7.08
Praha – Moskva
Moskva – Eleckaja

28.7.-8.8.08
Eleckaja – Pajer – Charota

8.8.-11.8.08
Sob

11.8.-14.8.08
Labytnangi – Salechard

14.8.-16.8.08
Labytnangi – Moskva
Moskva – Praha