Radovan Kuchař - severní stěna Eigeru

Autor: Saša Krško <reditel(zavináč)strasidylko.cz>, Zdroj: Saša Krško, Vydáno dne: 04. 09. 2010

---

2. září je to 49 let

S Radovanem Kuchařem jsem se sešel v jeho útulné chatě na Hrubé Skále. Před lety si ji vlastníma rukama postavil zde, nedaleko Majáku, Taktovky, Daliborky a dalších strmých věží svého milovaného Skaláku. Odkládám promáčenou větrovku na věšáček ze staré karabiny a podávám si ruku s mužem, který se zapsal tučným písmem do historie českého horolezectví. AKTUALIZACE: 2. 9. tomu bylo právě 49 let od doby, kdy společně se Zdeno Zibrínem prostoupili obávanou a nebezpečnou severní stěnou Eigeru. Předloni oslavil svoje osmdesáté narozeniny.

„Severní stěna Eigeru se nedá přirovnat k ničemu. Je ojedinělá, ohromná, zdrcující. Téměř do dvoukilometrové výše vyrůstá najednou z doliny zeď kolmého černého kamene a ledu. Ponurá, nepřívětivá. Ve zběsilém tanci víří kolem ní mraky a mlhy. Úchvatnou kulisou nepřetržitě otřásá dunění lavin, svištění kamenů a hukot bouří. Severní stěně Eigeru se nic nevyrovná. Přispívá k tomu i její pověst.“

(Radovan Kuchař; Deset velkých stěn, 1963)



Pane Kuchaři, jaká byla Vaše cesta k horolezectví?
Horolezcem se člověk nenarodí, musí se jím stát. Já pocházím z Turnova a už jako malý kluk jsem chodil s rodiči do Skaláku. Lézt jsem začal už v dětství. Později jsme měli takovou partu hochů, kteří věděli, že se těžko dostanou někam do světa. Byla to válečná léta. Chodili jsme právě do Skaláku a tam, kousek od domova, jsme zažívali dobrodružství celého světa. Nebylo to jen lezení, ale také přátelství.

S jakými pocity a myšlenkami jste společně se Zdenem Zibrínem nastupovali pod Eiger?
Byli jsme na výstup dobře připraveni. Po několika úspěšných zájezdech do Alp jsme měli přelezeny prakticky všechny velké stěny. Společně se Zdenem jsme prodělali řadu těžkých výstupů v Alpách i na Kavkaze. A tři dny před Eigerem jsme prostoupili severní stěnu Matterhornu. Bohužel, v té době zahynulo v severní stěně Eigeru několik horolezců a těsně před námi se ze stěny zřítil dvaadvacetiletý rakouský horský vůdce Adolf Mayr, který se pokoušel o první sólový výstup. To všechno navodilo takovou strašidelnou atmosféru a hora se stala středem zájmu novinářů. Byli jsme neustále sledováni dalekohledy, kolem nás kroužila letadla. Jeden žurnalista si pronajal letadlo, aby nás mohl lépe sledovat a fotografovat. Letadlo se však při jednom z přeletů zřítilo a zahynuli v něm tři lidé. Na tohle všechno musel člověk zapomenout a myslet jen na vlastní výstup.



Jaké jste měli vybavení?
Naše tehdejší vybavení se nedá s dnešním vůbec srovnávat. Měli jsme jedno čyřicetimetrové lano, pomocnou šňůru, asi 12 skob, 10 karabin, jeden cepín a jeden kladivocepín, kladivo a stoupací železa. O kladivocepín jsem cestou přišel, což byla nemilá záležitost, ale zvládli jsme to bez něj. Boty jsme měli mizerné, péřovku jsem si sám šil. Opravdu nepromokavé obleční vlastně neexistovalo. Jen pogumovaná tkanina. Ale v té se zase nedalo lézt, protože se člověk potil.



Co se Vám ze samotného výstupu vrylo nejvíce do paměti ?
Druhý den výstupu po rozednění naše stěna zůstávala ještě ve stínu, slunce ozářilo obzor plný nádherných štítů, svět se zdál krásný. Potom jsme na úpatí stěny na ledovém poli zpozorovali skupinu asi deseti horských vůdců, kteří nesli na nosítkách zabalené tělo, poslední oběť hory, Adolfa Mayra. V jeho stopách, dosud zřetelných v ledu, budeme nyní postupovat až k místu, odkud se zřítil. Strach jsme ale neměli. Věděli jsme, do čeho jdeme.

Co si myslíte o přátelství na laně?
Pokud chci s někým lézt velkou stěnu, musím mu věřit. A z toho pak vznikají přátelství, která přetrvávají léta. Eiger jsme lezli před mnoha lety. Před pár lety tady byl u mne Zdeno Zibrín se svou ženou Olgou, mimochodem také skvělou horolezkyní. Vzpomínali jsme a trochu zapíjeli.



Výstup na Eiger podrobně popisujete ve své knize „Deset velkých stěn". Velice krásným způsobem jej také ztvárnil v jedné ze svých povídek Ota Pavel. Je až nepochopitelné, jak skvěle popsal samotný průstup stěnou i pocity z lezení, ačkoli sám nebyl horolezec. Stýkali jste se spolu?
Ota Pavel byl mezi svými kolegy znám tím, že bral psaní ohromně vážně. A to přesto, že nad vším musel vždycky dlouho přemýšlet, než to dal na papír. Byl tehdy za Zdenem v Nízkých Tatrách a pak tady u mne ve Skaláku. Povídali jsme si asi deset hodin o Eigeru a lezení vůbec. Měl jsem tady dříve takovou malou chatičku a on u mne párkrát spal. Tenkrát se začínalo jezdit do Patagonie v Jižní Americe a Ota přišel s plánem, že bychom tam jeli. Zdeno a já bychom lezli, jel by s námi Vilda Heckel, známý fotograf, který by to fotil a on by o tom psal. Měla to být taková dost dlouhá expedice. My jsme si se Zdenem říkali, kde na to vezmeme peníze, ale Ota nás uklidňoval, že v Jižní Americe je spousta bohatých Židů, a ti si budou vážit toho, že nás budou moci hostit. Pak jsme ho jednou chtěli se Zdenem navštívit a on nám nesouvisle říkal, že nechce. Později mi napsal dopis, že byl v takovém stavu, že nás nemohl přijmout. Brzy poté zemřel. Ten dopis byl možná jeho poslední. Většinou dopisy vyhazuji. Tenhle jsem původně zmačkal a hodil do koše, ale pak jsem si ho schoval a mám ho dodnes. Tenkrát nám také říkal, že se chystá napsat knihu „Jak jsem se zbláznil“.



Zalezete si ještě někdy ve svém věku?
Sem tam si ještě něco malého vylezu. Ale spíš se starám o údržbu skal a Skaláku vůbec.

Kterého výstupu si nejvíce vážíte? Nejde mi o výšku hory nebo obtížnost výstupu, ale o to, který výstup ve Vás nejvíc zanechal.
Výstupy se dají rozdělit na nejúspěšnější a nejhezčí. Nejúspěšnější byly prvovýstupy na šestitisícovky v Afghánistánu, pak na Pamíru a Kavkaze. Na Kavkaze jsme dělali prvovýstupy a cesty, které Rusové lezli tři dny, jsme zvládali za jediný. Je toho hodně. Ale nejkrásnější vztah z celého horolezectví mám tady k tomu pískovci a k výstupům na věže ve Skaláku. Celý život jsem vlastně do Skaláku jezdil a nakonec jsem si tu postavil chatu a žiji zde pod svými skalami.

Radovana Kuchaře zpovídal Saša Krško v roce 2002, článek vydán znovu u přáíležitosti výročí.


Horolezecký životopis Radovana Kuchaře

1944 - 45 - první výstupy ve Skaláku
1947 - poprvé ve Vysokých Tatrách
1954 - zimní přechod hlavního hřebene Vysokých Tater
1956 - severní stěna Grands Charmoz
1957 - západní stěna Petit Dru, výstupy na Kavkaze
1959 - Poire na Mt. Blanc
severní stěna Grandes Jorasses
prvovýstupy na Nakratau a Donguz Orun
1961 - severní stěna Matterhornu
severní stěna Eigeru
severní stěna Cima Grande
1962 - severní stěna Dych Tau
1965 - expedice Hindúkuš - prvovýstup na Uparisínu
1966 - pád z věže Barberina v Příhrazech, 4 operace nohy

Po úraze v roce 1966 se zdravotním handicapem výjezdy do hor již bez vážných ambicí:

1970 - Vysoké Tatry, Rumunsko
1972 - Pamir
1978 - Mongolsko
1982 - Altaj
2000 - vyhlášen „Horolezcem 20. století ČR“