Se Standou Šilhánem na laně

Autor: Zdeněk Petráň <petren.zdenek(zavináč)volny.cz>, Zdroj: Zdeněk Petráň, Vydáno dne: 24. 11. 2008

---

aneb několik vzpomínek na skvělého spolulezce

No, zasáhlo mě to docela dost, Standa Šilhán tu už není. Vlastně trochu šok hned dvakrát. Jednak to, že Standa byl o dva roky mladší, ale především, že jako řádný horolezec nezhynul podle očekávání třeba díky chytu, který drželi jiní a teprve pod ním se ulomil, nebo se přihnala nevyzpytatelná lavina, či neočekávaný monzunový počasí někde hodně vysoko, či třeba úplně jiná záludnost, kterých na lezce číhá ve stěnách stovky.



Byla to prostě úplně obyčejná pitomá člověčí choroba. Nezapírám, že mě takovéto okamžiky vedou k depresivním myšlenkám typu – a kdypak tohle čeká na tebe? Neměl bys ještě řadu věcí honem dodělat nebo jiný věci pořádně přehodnotit?
Standu jsem poznal v roce 1974, kdy Prachovské skály začala navštěvovat liberecká úderná skupina – Jarda Kutil, Ríša Kašťák, Míra Strnad, Kupilík a další. A s nimi se objevil Standa, tehdy ještě bez přezdívky „Vagón“, kterou dostal až daleko později. Tehdy to byl prostě jen Standa, občas Honzou Lachmanem nazývaný taky Šilhánskej.

V této době byl Standa už v podstatě hotovým lezcem, který oplýval především pořádnou silou, techniku si tehdy teprve vybrušoval. Pravidelně Prachov navštěvoval, ale stabilního spolulezce tehdy neměl. Proto se občas připojoval k chrudimské partě Péti Mocka, Míry Bény a bráchů Živných. Ti již tehdy vyráběli na Prachově jeden těžký prvovýstup za druhým a Standa se ještě spíše svezl na konci lana. A tehdy v létě 1974 jsme se na čas dali dohromady a lezli spolu. V tomto období vrcholila lezecká éra Vládi Charouska, jehož prvovýstupy byly pro nás ostatní velkou výzvou k urychlému opakování. A právě tehdy jsme se se Standou rozhodli, že budeme Chárovi šlapat v jeho nových cestách na paty. Prostě jakmile Vláďa udělal novou cestu, hned jsme do ní se Standou naklusali. Vzájemně jsme si lezecky vyhovovali, protože Standa měl páru na převislé stěny a spáry, já měl zase rád spíše technický vyvažovačky, protože jsem lezl o pár let déle. Těch našich společných příhod z lezení bylo hodně, vzpomenu namátkou ale jen některé.

V srpnu 1974 jsme stoupali k Pečírkově věži a já Standu upozornil na tehdy volnou údolní hranu Pechovy věže. Sehnal jsem někde kruh natřený jasně rudou barvou a po několika pokusech jej Standa do hrany zasadil. Já se rozeběhl dál a dorazil na vršek. Tehdy jako dva sebevědomí a nabušení magoři jsme se shodli, že to je jen ubohá lehká šestka, dnes je to samozřejmě standardní nepříjemný VIIb. Problém však nastal jinde – neměli jsme název. Standa nadšený z nové cesty začal nabízet jeden vzletnější název za druhým. Když začal uvažovat o „Boží prozřetelnosti“ a „Andělských křídlech“, tak jsem se vzepřel a navrhnul podle křiklavé barvy kruhu pragmatický název „Marmeláda“. Standa vzápětí rozumně rezignoval a tak to pak zůstalo.

V roce 1970 dolezl Vláďa Charousek se Zdeňkem Koťátkem dlouho nedokončený projekt v západní stěně Palcátu s názvem "Šmidlibojs“. Po dlouhých čtyřech letech, kdy tato cesta neměla přelez, jsme se se Standou rozhodli, že se pokusíme o první přelezení. Standa vymáknul nepříjemnou nezajištěnou spáru ke kruhu a na mě vyšla stěna na vršek, která byla spíše technická. Na převislé hraně jsem našel místo pro dobrou lanovou smyčku, tu jsem však s sebou na potvoru neměl. Proto jsem se vracel zpět ke kruhu, u kterého Standa jistil. Protože to bylo zpět docela těžké lezení, šlápnul jsem Standovi do sedačky, ve které seděl. Stalo se však něco nečekaného. Dnes už nevím, jestli byla smyčka jeho sedačky poškozená, nebo už nějak přestárlá, prostě najednou praskla. Standa vypadl z prasklé sedačky a já šlápnul do prázdna. Oba jsme letěli dolů, Standu naštěstí zachytil sichrák. Tehdy se jistilo jen přes rameno (nějaký osmičky ještě nebyly). Standa se reflexivně chytil svého lana a moje pustil. Naštěstí, když jsem svého spolulezce v letu míjel, oba jsme po sobě podvědomě hrábli rukama a vzájemně se zachytili. Nějak jsme se pak došplhali po lanech ke kruhu oba dosti vyklepaní strachy. Dnes bych po takovém to hrůzném zážitku slanil a šel si dát do hospody ruma. Tehdy nás ale podobný adrenalin nerozházel. Standa vyměnil sedačku, já popadl lanovnici, znovu naběhl do stěny, a zvítězil. Turistům na blízké vyhlídce jsme alespoň předvedli přesně podle Mládkovy písně „hrozné divadlo“.

V roce 1973 se Petrovi Mockovi povedl husarský kousek. Nechal si mohutně postavit do odkloněné severní stěny věže Kladivo v prachovském Babinci, dal kruh a od něho to vzal na tření přímo na vršek. Protože ještě po dvou letech neměl výstup pod názvem „Mzda strachu“ opakování, dohodli jsme se se Standou, Honzou Ďoubalem a Honzou Šimonem, že strach překonáme a pokusíme se o první opakování, i když nás měl již samotný název cesty alespoň trochu varovat. Několikanásobné postavení bylo vynecháno pro nízkou personální účast lanového družstva a na kruh bylo prostě nahozeno lano, protože klíčovým úsekem byla ukloněná stěna asi 5 m dlouhá s nepatrným žlabovitým vhloubením. V jeho stranách byly drobné hranky a po těch to jakoby rozporem v rajbuňku tehdy Mocan vylezl. Na první pohled se nám to od kruhu nezdálo těžké. Z tohoto pocitu jsme však byly záhy rychle všichni vyvedeni. Jeden po druhém jsme totiž zkoušeli od kruhu odlézt, ale nikomu se opakovaně nezdařilo. Někdo pak navrhnul – no co, těžký odlez prostě vynecháme, trochu si přistavíme (tehdy se to nebralo tak vážně a přísně jako nyní) a půjde to. Nakonec sám Mocek vždycky razil pravidlo: Když narazíš na těžký krok, vynech ho a lez dál. Asi tím nemyslel právě postavení, ale my si to tehdy tak vyložili. Proto rychlý vodšlap z ramene spolulezce a honem do stěny. Jenže situace se trapně opakovala – zase se nikdo nedokázal ani postavil. Z celé situace se začala stávat vážná prestižní záležitost, vrcholu prostě muselo být dosaženo. Od kruhu jsme už bez větších výčitek lezecké morálky tedy postavili dvojitě. Výsledek byl ale opět stejně trapný, protože nikdo nebyl schopen udělat alespoň jeden další krok. Jen Standa udělal jeden zoufalý krok vzhůru, ale vzápětí i on frčel po břiše ke kruhu, kde jsme na něho všichni svorně čekali. Zahanbeně jsme celou akci nakonec odpískali a odtáhli jako spráskaní psi. A to byl v úderném družstvu Honza Ďoubal, který tehdy po Mocanovi většinu jeho rajbuňků přelezl. Pod stěnou jsme se nakonec shodli, že to měl Mocan tehdy určitě jen lépe vyčištěný a tím to prostě bylo. Jen na okraj je nutno připomenout, že tato cesta nemá přelez dodnes.

Roku 1971 provedli Vláďa Charousek a Petr Mocek jeden ze svých prachovských lezeckých špeků, když udělali prvovýstup levou částí severní stěny Vyhlídkové věže. Chára s Milanem Entem přidrželi ostrou hranu, postavili Petrovi do stěny a ten dal kruh. Nedostal ho však výše jak nějakých 4-5 m nad zem. Mocan pak později ke kruhu dokonce čistě vyboulderoval, nicméně pohled do stěny nad kruhem byl více jak neradostný – 6-7 m převislé stěny a kousek vrcholové trhlinky ucpané mechem. Křachnout někde pod vrškem jasně znamenalo jít pod zem. Dnes by se nejspíše dal další kruh, v tehdejší době známé jako “minimalizace železa” však něco takového nepřicházelo v úvahu. Nastoupila tedy Chárova skvělá technika spolu s výborným morálem a vrcholu bylo na konec dosaženo. V rámci již zmíněné soutěživost jsme se se Standou rozhodli udělat první přelez. Dnes už to při pohledu do této nejištěné hrůzy vůbec nechápu, ale tehdy jsme žili v přesvědčení, že co dokázal Chára, prostě musíme zvládnout taky. Standovi ani mě se od kruhu moc nechtělo. Jakmile to začalo vypadat na podlahu, velmi rychle jsme se raději vraceli. Mně se však posléze stala drobná nehoda – udělal jsem nerozvážně několik kroků navíc a zpátky už to najednou nešlo a bylo by to jasně na zem. Okamžitě se mi začaly strachy potit ruce i všechny tělesné úžlabiny. Standa na mě zřetelně viděl, že na tom jsem mizerně, ale taky mu bylo jasný, že mi nemůže pomoci. Ukázal se však tehdy jako skvělý psycholog. Úplně klidným hlasem, který mu asi musel dát hodně práce, řekl: „Už to máš jen krok k tutový smyčce, o které Chára mluvil“. A já ten krok najednou udělal a smyčka s dobrým chytem tam byla! Na vršek už to najednou šlo, ale tam se mi pak Standa přiznal, že o té smyčce samozřejmě nevěděl, ale napadlo ho, že větší šance by bylo raději lézt nahoru, než se vracet.



Stejný psychologický fígl na mě použil, když jsme spolu a ještě s Pavkem Krupkou dělali prvovýstup v údolní stěně Pečírkovy věže. Standa brilantně dolezl k 1. kruhu kdysi osazeném Joščíkem Hradeckým, Pavka jako spárař dal na konci dlouhé ruční spáry 2. kruh. U něho pak jistil Standa, protože byla řada na mě. Popolezl jsem asi 4 metry v jemné převislé stěně, ale opticky velký chyt, za který jsem chtěl zavrtávat se ve skutečnosti ukázal jako dosti malý. A síla na zavrtání nebyla, na návrat taky ne. Skočit se mi nechtělo (tehdy byly jen prsní úvazky a do těch to sakra bolelo), ale jinak to zjevně nešlo, tak jsem vybíral vhodný letový koridor, abych Standu nekopnul do hlavy. Ten ale najednou opět klidně pravil.: „Zdenku, u prdele ti visí dlouhá skoba, zkus ji někam zastrčit, třeba by se do ní dal odsednout.“ Tak jsem to risknul a vyšlo to. Let se nakonec nekonal a já byl Standovi více jak vděčný.

Se Standou jsme absolvovali fůru společných výstupů i řadu nových cest. Po roce 1977 jsme se ve skálách setkávali už jen náhodně, oba jsme měli jiné stabilní spolulezce. Navíc Standa začal jezdit do velkých hor, na které jsem díky své profesi neměl čas.

Standa byl co do charakteru lezce výrazně odlišný v řadě směrů. Tak snad to nejmarkantnější, co jsem na něj vždycky obdivoval. Vždycky mě fascinovala jeho klidná povaha i v průserových situacích. Nikdy jsem jej nezažil, že by se výrazněji rozčilil nebo zmatkoval i když měl občas opravdu strach. Dokázal se navíc prakticky s každým domluvit. To ale neznamenalo, že by občas lezce neodmítl. Když jsme se asi před 5 lety náhodně setkali na nějakým srazu na Ramsovském sedle v Beskydách, stěžoval si mi, že mu byla nabídnuta spolupráce na prvovýstupech na Hrubici od jedné místní úderné dvojice, která tady švihala jednu novou cestu za druhou. Zklamaně líčil, že se těmito borci velmi rychle rozešel, protože se mu zásadně nelíbil způsob, jakým prvovýstupy vznikaly. To vyplývalo z jeho vrozené zásadovosti. Vždycky totiž ctil čistotu lezení i samotných prvovýstupů. Myslím, že tyto zásady později zabránily některým jeho mladším ambiciosním spolulezcům, aby čistota jejich prvovýstupů nedostávala na frak. Na Standu byl navíc na sto procent spoleh – když jsme se domluvili, tak byl vždycky všude včas. Taky byl až nápadně skromný, nikdy si nehrál na žádného pana horolezce i když na to měl v podstatě plný právo.

Ale něco jsem mu při našich pozdějších setkáních přece jen vyčítal. Mrzelo mě totiž, že i když měl stále jako první na velice těžký stěny, věšel se za mladý postupně vycházející hvězdy, které raději vysílal do těžších úseků. Tak se na jeho druhém konci lana vystřídal Hudy, Roman Brt, Mára Havlík a další. Jistě je dokázal vyhecovat a v případě potřeby i ohlídat, aby se nedostali do maléru. Já jsem byl ale vždycky přesvědčený, že i kdyby jako první lezl jen o něco lehčí cesty, víc by si zachoval svou individualitu. Jistě, že se svým posledním spolulezcem - famózním Špekem - ve stěnách střídal, ale v rozhodujících úsecích už nebyl vepředu.
Naše předposlední setkání se odehrálo asi před 2 roky na Prachově, kam zavítal se Špekem. Zatímco ten jen tak lehce probíhal nějakou devítkou v severní stěně Sluneční věže, s jistícím Standou jsme vzpomínali na naše společný stěny před dlouhými 20 lety a já navrhnul, že bychom si ještě jeden společný prvovýstup měli na stará kolena udělat. Standa byl hned pro a abych nějakou stěnu vymyslel, že přijede. A jak to tak bývá, už zůstalo jen u domluvy.

Naposled jsme se setkali letos na jaře ve společné protimagneziové pracovní skupině svolané nejvyšší předsedkyní Alenou. Byl jsem moc rád, že jsem mu tam mohl darovat nejnovějšího prachovského průvodce, kterého jsem právě sepsal se Zdenkem Koťátkem. Tam se mi Standa ale už zdál nějak unavený a bez větší nálady. Jak jsem mohl tehdy tušit, že zákeřná choroba na něho už zřejmě cení zuby a že toto setkání je naše poslední.

Ten náš domluvený prvovýstup mám Stando stále připravený, je to krásná panenská ruční spára. Škoda, že se do ní budu muset vypravit už bez tebe. Za naše společný chvíle na jedno laně Stando veliký dík.
Zdeněk Petráň

Cesty Standy Šilhána na Prachově

Pik – Piknik
Mzda strachu – povídání o přelezu
Vyhlídková– přelez S cesty
Krkavčí severní - Stříbrný vítr
Obelisk – Supernova
Hláska – Severní cesta
-Rozmanitá Z – Dobrá konina
Slon – Švýcarská varianta, Přes chobot
-Smítkova – Viktoria, Psychologická
-Sluneční – Z varianta, Půlnoční království
Sv. Václav – Kocourkov,
M. Zbrojnoš – Zelený kolena
Drážďany – Choroba, Nuda, Čím hůř tím líp
-Amerika – Bílé dálavy, Var. Sacramento, Las Vegas, Arizona-hill
Skalka – Zapomenutá stěna
-Janebova – Údolní hrana
Orel – Iam sory, Science fiction, Cesta k slunci
Mnich – Cesta lásky
Dolejší věžička – S cesta
Malá věž – Savana za 2 roky
Hradecká – var. Ke kafíčku cigárko
-Jehla – varianta Údolní cesty
-Čapka – Sekera
Rektorka V - Ónanuk
Krákorka – var. Žádný problém
Popovídat o Šmidlibojs
-Sfinga – Pařba - povídání
-Pechova – Marmeláda, Z hrana, Vosí varianta
Perun – Smrtelný křeče