Odskok na Mt. Damavand

Autor: Alena Čepelková <acepelkova (zavináč) netsystem.cz>, Zdroj: Alena Čepelková, Vydáno dne: 25. 11. 2008

---

Bafuňáři na vrcholu

Stojím na vrcholu nejvyšší sopky Asie (prý stále aktivní, ale hodné), a dožaduji se fotografie spolu se svým batohem, který mám ozdoben nášivkou ČHS a českou vlaječkou. Nejsem tu totiž jen tak za sebe, momentálně reprezentuji! Ocitla jsem se zde jen shodou okolností, ale Mt. Damavand je národní symbol, hora, na kterou prostě každý správný Iránec musí aspoň jednou za život vystoupit. Nemohla jsem si tedy tu příležitost nechat ujít ani já. Mám jen trochu smůlu – rozhled je nulový a díky silnému větru je tu nejmíň mínus dvacet, takže si tu pobyt v sirných výparech moc neužiji.

Do Iránu jsem přijela jakožto předsedkyně ČHS na generální zasedání UIAA. Tamní horolezecký svaz si hýčká tajemníka pro zahraniční záležitosti, opravdového muže na svém místě, neboť dokázal nejen přesvědčit konzervativní Evropany, kteří mají stále v UIAA nejsilnější slovo, že se nemusejí obávat do Iránu přijet, ale také zorganizovat ho bez nejmenší chybičky. V Iránu požívá horolezectví opravdovou vážnost a úctu; součástí zahajovacího ceremoniálu byly prezentace horolezeckých úspěchů včetně první ženské expedice na vrchol Everestu. Vrcholem ceremonií pak byla i účast samotného vicepresidenta Iránu, takže si horolezci připadali alespoň na chvíli jako opravdoví V.I.P. To, že si museli delegáti přivézt v portmonce hotové peníze, a ženy pořídit pokrývky hlavy a oblečení zakrývající jejich každou křivku, brali všichni jako nutný folklór.

Jakmile jsem se dozvěděla, že účastníkům nabízí cestovní agentura Araz také různý doprovodný program pro případ, že by si chtěli zde pobyt prodloužit, nezaváhala jsem a naplánovala si několik dní dovolené navíc. Ačkoliv podívat se do po památkách staré perské říše by bylo určitě zajímavé, vystoupit na nejvyšší horu bylo lákavější. Dalo se tušit, že nepůjde o žádné extrémní lezení a budu si připadat divně – poprvé půjdu organizovaně a s horským vůdcem – ale co si může dovolit sama žena v Iránu jsem nevěděla a tak jen doufala, že podobný bláznivý nápad dostane více mých kolegů. Už fakt, že jsem nemohla před odjezdem v žádném knihkupectví sehnat jakéhokoliv průvodce po Iránu, mne mírně znervóznil, a náhradní četba známého bestselleru „Bez dcerky neodejdu“ jen moji nejistotu dokonala. Do balení spacáku, karimatky a zbrusu nových lehkých Scarp vyhovujících mé představě o pohybu ve velehorském terénu od +30 do -30 stupňů Celsia se mi připlétala představa nešťastné Američanky Betty prchající přes hory před svým fanatickým manželem iránského původu. Manžela iránského původu naštěstí nemám, a situace se snad už uvolnila natolik, abych nemusela lézt v čádoru nebo búrce. To by byla přece jenom otrava.

Kostky jsou vrženy, dosedám na letiště Imáma Chomejního. Při výstupu z letadla si, tak jako Betty, musím zahalit hlavu do šátku, ale tím veškerá podobnost s jejím osudem končí. Když tu cizinka respektuje v přiměřené míře místní zvyklosti, cítí se naprosto v bezpečí. Teherán je mnohamiliónové město, překvapivě čisté a plné parků. O svátcích a dnech volna si obyvatelé rádi vyjdou na procházku do okolních kopců, a cizinec tu může spatřit nevídané věci – mladé milence držící se za ruce a dokonce dívku s cigaretou. V horách bývá vždycky větší svoboda a je tomu tak i tady. Město je sice svázáno konvencemi, ale k mému velikému překvapení jsou dívky a mladé ženy štíhlounké, půvabné a sexy i zahalené do černých šátků a plášťů. A já? Po několika dnech strávených v jednacích místnostech a ulicích Teheránu shledávám, že nosit ten šátek na hlavě a jedinou splývavou halenu, kterou jsem si z domova přivezla, má své nesporné výhody. Absolutně jsem zproštěna mučivých pochyb, zda jsem vhodně oblečená a učesaná, akorát je mi líto prachů vyhozených za kadeřníka před odjezdem. Kdoví, možná by v jistém věku nebylo špatné přiklonit se k těm nejortodoxnějším muslimkám, zahaleným do čádoru od hlavy až k patě tak, aby jim koukalo jen jedno oko.

Pondělí ráno

. První den čtyřdenního zájezdu s cílem vystoupit na vrchol Mt. Damavandu. První den přesun do základního tábora Goofsand Sara (cca 2950m), druhý den výstup do bivakové boudy o tisíc metrů výš, třetí den výstup na vrchol (5 679 m) a zpět do bivaku, čtvrtý den sestup a přesun do Teheránu. Mé zbožné přání je splněno, kromě mne se přihlásili představitelé Novozélandského alpského klubu (John Nankervis, 59), Japonské horolezecké asociace (Hiro Saso, 60) a Norského alpského klubu (Harald Kippens, 35). Budeme mít dokonce dva místní průvodce – sebevědomého Farzada (29) a skromného Hadiho (27). Vskutku vybraná společnost, a to ještě netuším, jaká s nimi bude legrace.



Pro začátek nám pracovník Arazu oznamuje, že je bohužel až do šesti hodin večer zavřená jediná přístupová silnice z Teheránu pod horu, takže můžeme vyjet až večer. Nikoho to nezlomilo a sázíme dolary i tak, jen John se zdá poněkud vyveden z míry. Snad aby se pomstil, mučí na náhradní procházce v horách nad městem naše průvodce čtením frází z persko-anglického slovníku. I když má anglosaské vychování, jako gentleman se rozhodně nechová, zato mu rozhodně nechybí humor.



Farzad se předvádí – na stromě vysekne čtyřicet shybů a bez lana leze na skalní útes. Potlačuji nutkání vydat se za ním, protože ostatní hodnotí jeho chování jako bláznivé. Shyb už udělám asi jenom jeden, a tak soutěžit nemůžu. Skupinka tří žen v černém, která je tu na na výletě, po mně pokukuje s neskrývanými sympatiemi a nakonec mi lámanou angličtinou jedna z nich sděluje, že jsem moc pěkně oblečená a sluší mi to, a ukazuje na moje křivky v kalhotách Sir Joseph. Úplně mne to šokuje, a k tomu mne Hadí neustále uctivě oslovuje „madam“ a je neobyčejně pozorný. Snad abych si nemyslela, že jsem v ráji, ostatní účastníci zájezdu se ke mně chovají celkem standardně. Při jídle se ale na mne bez problémů dostalo.



Po příjemném výletu vyrážíme z Teheránu až po šesté a s mírným zpožděním končíme den dle plánu - asi v deset večer nás minibus vyklápí v Goofsand Sara čili Ovčím domově, rozkládáme si karimatky a spacáky na zemi v mešitě a usínáme.

Úterý, den druhý

Damavand je v ranním světle nádherný. Jsme tu úplně sami, už je po sezóně. Paráda. Dnes máme za úkol dosáhnout „second shelter“ v necelých čtyřech tisících metrech. Pro klienty cestovky se běžně sjednávají muly, aby mohli jít nalehko. Rozhoduji se vynést si všechny své věci radši sama. Není kam spěchat a pořádně se rozejít neuškodí. Výška by mi vadit neměla, i když člověk nikdy předem neví. Zítra to však bude chtít rychle nahoru a hned dolů, patnáct set metrů převýšení je hodně. Nad plechovou boudou se tyčí zatím nedokončená chata jak ze Švýcarska, viditelný důkaz rozvoje oblasti.



O Damavand je velký zájem hlavně mezi skialpinisty. V letní sezóně tu ale také musí být šrumec – okolo jsou vybudovány rozlehlé plošiny na stany. Ještě že klasický bordel okolo nich v létě snad přebije spousta květin – iránsky zvaných „laleh“. Teď jsou tu k vidění jen hromady kamení. John a Hiro hned zalehli a spí. Jdu se projít, přílišné lenošení zabíjí. Zítra ráno máme vyrazit v šest a kolem jedné být na vrcholu.

Středa, den „D“

Farzad je nervózní, neboť jeho klientela nejeví známky patřičného odhodlání dosíci vrchol. Hiro vypadá žalostně a povděkem kvituje můj „sleeping bag tea“. John vypadá, že vůbec nechce opustit spacák, a dožaduje se snídaně, když už je sklizená. Vycházíme skoro až v sedm, snažím se přizpůsobit klasickému pomalému tempu, oblíbenému horskými vůdci, které nasadil Farzad. I tak jsme za chvíli dost vysoko nad ostatními. Vím, že Hiro nemá ambice jít moc vysoko, a předpokládám, že John taky. Harald si to zatím užívá s nimi, ale nepochybuji o tom, že on na vrchol chce, má už jako lezec leccos za sebou.





Zatahuje se a hodně fouká. Farzad se začíná chovat značně podivně. Nejprve mi vysvětluje, že nemůžeme jít napřed, protože v horách musíme chodit všichni pospolu. Pak panikaří, že John dole trpí akutní formou horské nemoci, a že k nim musí vrátit. Když se v poklidu John s Hirem obracejí nazpět a Harald s Hadím nás dohánějí, zachmuří se, že se zkazilo počasí a na vrchol jít je velmi nebezpečné. Nejdřív se bavím, že mne asi považuje za nezkušenou turistku, ale pak mi s hrůzou dochází, že to myslí vážně a že se mu z nějakých neznámých důvodů na vrchol dnes nechce. To by mne tedy čert vzal. Nakonec dochází ke kuriózní situaci, kterou bych v novinovém titulku nazvala „Klienti přinutili vystoupit na vrchol Damavandu svého horského vůdce“.

Dvě stě metrů pod vrcholem se zastavuje, že to musíme otočit, protože jde o život. Zdůvodňuje to jistou ztrátou orientace v mlze a desítkami mrtvých klientů a horských vůdců, kteří za podobných okolností sešli z cesty a sklouzli do okolních ledovcových splazů. Při pohledu na nevinný a celkem dobře znatelný chodníček na sirno-ledovcovém podloží se mi to těžko chápe. Ještě že je tu Harald, který důrazně Faradovi osvětluje, že už toho bylo dost, a vyráží prostě kupředu. Já samozřejmě za ním, a zoufalý poslední Farzadův pokus nás ovlivnit žádostí o podpis „reverzu“ končí odpovědí, že nemáme u sebe tužku. Hádí přestává držet basu, dožene mne a povzbudivě se usmívá, že jako klídek, na vrchol je kousek, a že jsem very strong. Náš horský vůdce Farzad otáčí taky, co mu zbývá. Na vrcholku si aspoň střihne stojku, aby bylo vidět, že není žádné ořezávátko.







Mně už se ale nelíbí, může si dělat třeba sto stojek. Málem by mi odepřel pohled dolů z nejvyšší sopky Asie – i když ve skutečnosti samozřejmě nic vidět není. Shýbám se aspoň pro kamínky z vrcholu na památku, ale Hádí mne hned varuje -síra by mi prý propálila bágl. Škoda.

Den čtvrtý a poslední

Za dvě a půl hodinky jsme to stihnete z vrcholu Damavandu zase na chatu, jestli vám nebude blbě, sníte večeři a na druhý den sejdete zase k mešitě v ovčím domově. Náš tým si poslední den už užívá v pohodě a plné sestavě. Hirovi a Johnovi stoupá nálada s každým krokem níž, i když si svůj sen nesplnili, Harald zuřivě fotí.



Dole u mešity dlouho čekáme na odvoz zpět a krátíme si ho mimo jiné pokoušením muslimů. I Farzadovi nakonec odpouštím, když dokáže říci toto: „Těším se, že se ožením. Když jsem sám, utrácím moc peněz. Manželka bude dobře hospodařit, ušetříme“. A tak odjíždím z téhle země s neoprávněně špatnou turistickou pověstí s nejasným tušením, že tu ženy sice na ulici nevyjdou bez černého šátku a pláště, ale za dveřmi domova to možná bude podobné jako jinde.