Nekonečný příběh

Autor: Anna a Michal Coubalovi <vendulka.coub(zavináč)tiscali.cz>, Zdroj: Mirek a Michal Coubalovi, 1990, Vydáno dne: 22. 12. 2008

---

Prvovýstup na Monte Agner roku 1990

Měsíce červenec a srpen, které jsou pro většinu lidí symbolem prázdnin a dovolených, jsou pro nás dobou vyvrcholení všeho, co k horolezectví patří - shánění, zařizování, horečné přípravy a nakonec i několikadenních výstupů v horách.



Jedno se bez druhého neobejde a výsledek je vždy jen vrcholem ledovce celé práce. Tak trochu tradiční byl i plán naší pětitýdenní cesty, nejprve Dolomity a na závěr Bernské Alpy. Každé z pohoří je zásobárnou lezeckých podniků zcela jiného charakteru. Neledovcové Dolomity tvoří většinou strmé skalní stěny s velkými lezeckými obtížemi. Ve švýcarských Alpách s vrcholy jako Eiger, Wetterhorn nebo Jungfrau je nutno počítat ještě s dlouhými a často komplikovanými přístupy pod vlastní horu, s ledovcovým lezením, se zvraty počasí a také s tím, že ne vždy se dá vrátit stejnou cestou a často lze dolů sestoupit jen přes vrchol.

V údolí Vale di San Lucano v jižní části Dolomit nejsme poprvé. Na jaře 1986 jsme zde s dvojicí slovenských horolezců zkoušeli svou trpělivost, když jsme měsíc zápasili s nepřetržitým špatným počasím, chvíli ve stěně, chvíli ve stanu dole. Je to "údolí úžasných stěn". Jako dlaň s nataženými prsty trčí na jedné straně jeden a půl kilometrová stěna Paly di San Lucano. Na druhé straně údolí je náš letošní cíl, 1 600 m vysoká severní stěna Monte Agner - nejvyšší stěna Dolomit. O vytvoření nové cesty v této stěně uvažujeme již čtyři roky. Bylo zapotřebí shromáždit všechny údaje o ní, než jsme mohli na fotografii naplánovat směr se všemi variantami.



Počasí není právě ideální, téměř denně přichází bouřka, ale předpověď je optimistická. Na dně údolí máme stan jako před lety. Od paty stěny, kde je "přilepena" plechová bivakovací chatka, nás dělí 600 výškových metrů. S tak výrazným převýšením jsme se v horách ještě nesetkali. Na pohled blízký vrchol trčí nad údolím 2.200m. Sbalení batohu nám trvá téměř celý den, i když bereme to nejnutnější, je to pořádná váha - 70 skob, tři lana, karabiny, závěsný stan, spacáky a další materiál. Jídlo na čtyři dny už ani není kam dát. Na chatku přicházíme večer. Po dni pěkného počasí padá hustá mlha a i ráno je teplo a mraky se převalují v kotli nad stěnou. Zblízka prohlížíme nástup, stěna je dole velmi strmá. Odpoledne přichází bouřka a neustává ani v noci. Ráno se vracíme dolů, za proměnlivého počasí bychom postupovali příliš pomalu, i tak ve stěně strávíme minimálně čtyři dny.



Na rozdíl od minulých let tu nejsme sami. Magda a Vendula mají na starosti barometr a seznam světelných signálů, snad pro každou situaci. Předpověď se nemění, ještě téhož dne jsme večer na chatce.



První den a první překvapení. Lezecké obtíže jsou daleko větší než jsme čekali. Odpoledne přicházejí na řadu i ty nejmenší skobičky a plíšky. Těžkost stěny se pohybuje od stupně 6 do 7+. Je konec prvního dne. Bivakujeme 300m nad patou stěny, tedy daleko níž, než jsme chtěli. Ráno máme před sebou ještě 100 m lezení metr po metru. Z hrany převisů je vidět přesně pod námi komín, u kterého jsme včera ráno nastupovali. Terén se sklání a lezení zrychluje. Velký vak už nemusíme tahat v každé lanové délce. Na večer nacházíme i kus sněhu, ze kterého doplňujeme šestilitrovou zásobu vody. Skála je tu nepříjemně vrstvená, pomalu se šeří a vhodné místo na bivak - nikde. Nacházíme ho již téměř za tmy. Padáme únavou na vrcholu pilířku a zíráme do údolí.



Světla. Málem jsme zapomněli na světelnou relaci - vše jde dobře. Třetí den visí bouřka již od rána. Znovu přicházejí těžkosti. Přelezení padesátimetrové kolmé a převislé stěny nám trvá čtyři hodiny. Po dalších dvou hodinách vyrůstá naproti nám obrovský bouřkový hřib. Budujeme plošinku z kamenů a stavíme stan. V hodině dvanácté. Poslední úpravy a leje, pak kroupy a vše se opakuje. Nabíráme kroupy do ešusu a vaříme čaj. Stoky vody, probíhající stěnou, posíleny bouřkou vytvořily z rampičky pod námi potok. Igelitová podlaha pod námi se vlní na polštáři vody. Rozbalujeme ještě goretexové bivakovací vaky, ale není to nutné, konstrukce stanu i toto přečkala bez úhony.



Čtvrtý den přichází únava a navíc nevíme přesně, kudy nahoru. Máme nad sebou třísetmetrovou závěrečnou bariéru. Je zcela kolmá, nikde žádná slabina v podobě spáry nebo komínu. Dostáváme se k černým plotnám, po kterých množstvím vodopádků stéká voda. V duchu přestávám věřit, že to tudy půjde. Nejtěžších 20 m klasifikace 8- Mirek přelézá zajištěn jen smyčkami provlečenými za výstupky a dutinami vodou vymodelované skály.



Traverz hlavním stokem vody se podobá lezení pod sprchou. Jsme téměř promočení, ale je tu naděje. Spárka, sice tenká, ale jdou do ní už zatloukat skoby. Ta nás dovede až na okraj vrcholové desky. Čtvrtý bivak budujeme na vrcholu stěny asi 200m pod hlavním vrcholem. Vrcholový bivak je vždy příjemný, protože všechny vymoženosti civilizace naskládané dole v autě jsou odsud téměř na dosah ruky. Pátý den jen fotografie na vrcholu a několik hodin sestupu dolů. A tady vychutnat vše, co hrdlo ráčí, i těch pět minulých dní má v údolí ještě tu pravou atmosféru.



Mirek a Michal Coubalovi, 1990