Havraní skály u Velké Javorské

Autor: Veronika Dušánková <veronika.dusankova(zavináč)seznam.cz>, Zdroj: Veronika Dušánková, Vydáno dne: 23. 12. 2008

---

Nebojte se objevovat oblasti místního významu

Když nevíte co by, je právě ten správný čas objevit něco nového. Je chladný podzimní večer a my se válíme u roztopených kamen na chalupě u přátel. Vzpomínáme na letošní teplé léto strávené na písku. V krbu praská dříví a kočky nám klidně dřímají u nohou. Naprostá idylka a k tomu ještě navíc před sebou máme celou volnou neděli. Máme chuť navštívit nějakou neprovařenou lezeckou oblast. Po chvilce na netu už máme vybráno. Havraní skály u Velké Javorské ......

V popisu přístupové cesty je uveden čas od auta ke skalám maximálně 5minut. Je nám hned jasné, že tohle nedáme. Přece jenom už maličko známe naše orientační (ne)schopnosti. Proto v klidu brouzdáme ve spadaném listí až konečně po půlhodině Terezka jíkne : „Já už je vidím!“

V první chvilce mi hlavou projede myšlenka, zda by si těch sto ujetých kilometrů nezasloužilo větší odměnu, ale poté, co jsme se zde tak vyřádily, už vím, že to vážně stálo za to.



Obcházíme Havraní věž několikrát dokola. Obouváme lezečky. Na mokrém listí to ale pěkně klouže, takže občas padnou i hrubší výrazy. Nastupujeme do první cesty. Potlačuji v hlavě slova svých přátel:„Lezeš takovou obtížnost, na které se rozlézáš!“ a nastupuji sólo do cesty klasifikace za dvě.



Holky se derou s nadšením a se svačinou za mnou. „Musíme přeci nabrat energii“, vysvětluje obložené chleby v ruce Jana. Terezka má zase velkou radost, že si večer bude moci do lezeckého deníčku připsat hodně bodů.



Jana je z toho brzy celá na větvi: „Jak dolů? Opět stejnou cestou? Už ani náhodou.“ Máme jiný nápad .....



Po několika sólíčkách dospíváme k názoru, že je čas zkusit se navázat a vyzkoušet těžší cesty. Jana si vybírá nejdelší přibližně osmimetrovou cestu s názvem „Cesta Havranů“ a se vší vervou se škrábe přes závěrečný převis.



Terezka, která je po operaci lokte, nastupuje odvážně hned za ní. Na radu svého ortopeda pečlivě a důsledně rozcvičuje a zatěžuje ruku na skále do maximální povolené hranice tří kil.



Ty nejtěžší cesty si necháváme logicky na konec. Přestože jsme zvyklé z písku na malou hustotu jištění, v mokrých meších bychom si však rády zajistily každý krok.



Nesvlékáme sedáky z těla a vydáváme se hledat další zmiňovaný kvak s názvem Havraní převisy. Měl by být vzdálen jen přibližně dvěstěpadesát metrů od nás. Krokovat vzdálenost v tomto terénu nám přišlo dosti nemožné, takže se opět brouzdáme mokrým listím, prolézáme křoviska a teprve na louce pod Strážným vrchem je nám jasné, že Havraní převisy jsme minuly a budeme se sem kvůli nim muset zase někdy vrátit.



Probíráme batohy a hledáme něco dobrého ke snědku. Je tady neuvěřitelný klid a jakoby by nám někdo našeptával „Tady si děvčata na chvilku sedněte a zklidněte svůj temperament.“ Po chvíli oddechu vstáváme a zcela samozřejmě, aniž bychom o tom předtím mluvily, se vydáváme k rozhledně na Strážném vrchu.



Na rozhledně potkáváme sympatického staříka. Zřejmě je rád, že si může s někým popovídat. Hledíme do kraje a posloucháme poutavé vyprávění o zaniklé osadě Havraní a ostatních přilehlých obcích. A je to takové milé a příjemné zakončení dnešního dne.





Popisy cest: Osamělá spára, Osada Havranů, Náhorní hrana, Veveřice, Úniková varianta, Náhorní Komín, Narozeninová, Náhorní stěnka, Havranpírko, Údolní cesta

A ještě mapa:

Zvětšit mapu