Cesta do hlubin speleologovy duše

Autor: Olda Štos <(at)>, Zdroj: Oldřich Štos, Veronika Dušánková, Michal Sylla, Vydáno dne: 15. 01. 2009

---

Rozhovor s držitelem hloubkového rekordu Oldřichem Štosem

Už je tomu pár let, co jsem visel na laně v pětisetmetrové propasti na Kaninu a probleskla mi hlavou moudrost samotného universa! Znáte ty chvíle, kdy už člověk bojuje a myšlení je naprogramováno jen na základní příjem dat. Přesně v těchto chvílích se takové myšlenky zjevují. "Není důležité, kde jsi a co děláš, ale jak to děláš a s kým to děláš". Od té doby se tímto řídím ...

Oldřich ŠTOS (*1971)
Významný český speleolog, organizátor a účastník mnoha speleologických expedic, například expedice NA DNO SVĚTA – 1995 do nejhlubší propasti světa GOUFFRE JEAN BERNARD –1.602m, při níž byl vytvořen doposud nepřekonaný český hloubkový rekord, v rámci speleologického projektu MOŽNICA objev propasti C11, hluboké –664 m, která byla vyhodnocena jako objev roku na celonárodním setkání speleologů SPELEOFORUM 1998, účastník výzkumných akcí v hlubokých propastech v Polských Tatrách, Slovinsku, Francii a Rakousku. Účastnil se výzkumu v mnoha propastech, které přesahují hloubku více než tisíc metrů. Při fenomenální expedici do hlubokých propastí v Latinské Americe MEXICO 1998 sestoupil do druhé nejhlubší propasti na západní polokouli SISTEMA CHEVE – 1.386 m a legendární gigantické vertikály SOTANO DE LAS GOLONDRINAS, která patří k největším na zeměkouli. Zorganizoval expedice do nejhlubších vertikál světa VRTIGLAVICA –643m a BREZNO POD VELBOM –501m. Lídr speleoprojektu Kanin, kde byla v roce 2003 dosažena hloubka –908m v propasti nazvané Češka jama. Jde o doposud nejhlubší jeskyni objevenou českými speleology. V současné době se zabývá organizací dlouhodobého speleologického projektu v Julských Alpách. Člen Speleologické záchranné služby Moravský kras a člen sdružení KOTA 1000.





Jeskyňařina je zábava veskrze podivná. Bláto, vodu a úzké prostory střídá krása a úchvatná krápníková výzdoba. Jak jsi se ty dostal do své první jeskyně a která to byla?

Táta mě vzal v 8 letech do Horních pater Kateřinské jeskyně – Dantova pekla. Hrozně jsem se tehdy bál :-) a už to ve mně ale zůstalo. Zvědavost byla silnější. Pak jsem našel v domácí knihovně takovou malou knížečku. Drama Svatomartinské propasti od Haroun Tazieffa z průběhu dramatické expedice do hlubokých propastí Pyrenejí na pomezí francouzsko-španělské hranice. A už to bylo. Asi to ani jinak nešlo …

Výbava používaná v jeskyních je dost podobná té horolezecké a často je i nutné někam vylézt klasickým lezeckým postupem. Dříve ses hodně věnoval sportovnímu lezení. Naučil ses něco od horolezců nebo dokonce ještě aktivně lezeš?

Ba jo, naučil. A hodně moc. Vlastně to všechno aplikuju do života dnes a denně. Pořád. V byznysu, jeskyních. Lezu s chutí, ale už to nehrotím.

Tvá kariéra expedičního jeskyňáře začínala v 90. letech. První tvoje kroky vedly do Španělska, Polska a Slovinska. Byla toto tvá velká škola speleoalpinizmu nebo ses vzdělal víc doma v Moravském krasu?

Základy byly jednoznačně položeny doma v krasu. První kroky, lezení, chyby, průsery, bolesti, prostě všechno. Kras byl tehdy pro mě celý svět. Byl jsem tam každý víkend a později tam jezdil i v týdnu. Bydlel jsem nějakých deset kilometrů od Sloupu, takže jsem měl kras vlastně za humny. O prázdninách jsem tam vlastně bydlel. Pak jsem si ale uvědomil, že svět je mnohem a mnohem větší. Potkal jsem tehdy skvělý a úžasný kluky, kteří už za bolševika dělali velký věci, projekty, expedice a exotiku. Naskočil jsem do tohoto šílenýho expresu a dodnes nemohu nějak vyskočit. Vždycky když už si říkám, že prostě nejedu tak se vždycky něco zrodí a jsem v tom zase po uši :-) Všechny ty Španělska, Polska a Slovinska daly člověku obrovský potenciál zkušeností, které pak člověk úročí a vlastně buduje dál. Říká se, že jak pevné jsou základy tak festovní je celý dům. Něco na tom bude …



Tvé jméno je nerozlučně spjato s Goufre Jean Bernard a expedicí zvanou „Na dno světa“. To jsou jména, která zná snad každý český jeskyňář. Ale později jsi se účastnil mnoha dalších úspěšných expedic. Kterou z nich považuješ za nejúspěšnější a proč?

Úspěšné expedice jsou všechny, kdy se člověk vrátí živ a zdráv a podaří se ještě navíc něčeho významného dosáhnout. Nelze tedy hovořit o jedné jediné. To by bylo zavádějící a příliš jednoduché. Každá expedice je však pro mě originálem, směsicí chutí, barev, kontur, nových horizontů, kamarádství a hlavně poznání. Co je nejúspěšnější expedice? Stát na čtvrtém pólu Země – na nejhlubším místě kam se jen člověk může spustit? Nebo se oklepat po pádu vrtulníku, kdesi v pustinách západního Kavkazu a znovu se narodit? Zabafat fajfku v bivaku 900m pod povrchem v malém stanu ve stěně ohromné podzemní propasti s kámošem v jednom spacáku? No já ti nevím. Myslím, že se počítá všechno …

Přitahuje tě na propastech a jeskyních spíše obtížnost sestupu až na jejich samotné dno nebo jsou pro tebe hlavní hloubkové rekordy nebo dokonce ocenění „objev roku“?

Ani jedno. To je všechno na eNEC :-) Vedle jak ta jedle :-) Je to především nezměrná touha objevovat doposud neznámé, neobjevené a velmi rozsáhlé podzemní systémy a neodhalené labyrinty jeskyní a propastí pod povrchem země. To je to, co žene všechny jeskyňáře kupředu.



V roce 2007 jsi vytvořil český hloubkový rekord. Můžeš nám o tom něco povědět?

Ale jo. Taková jedna zimní expedice na Arabiku v divoké Abcházii. Je tam velmi hluboká jeskyně. Vlastně vůbec nejhlubší na světě. Je to takový podzemní Everest – čtvrtý pól Země. Bylo v ní dosaženo -2191m a zatopená šachta pokračuje pořád hlouběji. Nikdo neví, jak ta jeskyně bude hluboká. V roce 2005 tam s námi havaroval vrtulník a 2007 se nám to konečně povedlo. Prohloubili jsme propast na 2170m v sifonu terminus Dva Kapitana. Po nás se podařilo dostat Ukrajincům ještě o dvacet metrů hlouběji, ale ani oni se nedostali na dno. Jde to pořád dolů. Sifon je hluboký už 45m, je v něm naplaváno přes 140m a ne a ne skončit. Kluci z Ruska tak odvádí nezměrnou a nikdy nedoceněnou práci. Finální postupy už stojí jen a pouze na velmi zkušených jeskynních potápěčích, kteří s sebou potřebují velmi dobrý a kvalitní podpůrný tým. Právě v těchto dnech skončila zimní expedice vlastně ještě dříve, než začala. Nepřízeň počasí zahnala všechny pryč z Kavkazu. Čerti se tam od Vánoc ženili. Vichr ze Sibiře, přívaly sněhu, velké mrazy a vysoké lavinové nebezpečí. Pokračovat se bude v létě.

Jaký ze současných projektů českých jeskyňářů, na kterém se neúčastníš, se ti zamlouvá nejvíce? Co říkáš na úspěchy v Kačne jamě ve Slovinsku?

Jo, jo dobře rozjetá akce. Ty kluky znám. Dobře. Je to moc fajn že to takto rozjeli. Už jsem měl někdy strach, že české speleologii ujíždí vlak. Ale doháníme to mílovými skoky. Kluci v Kačne jamě jsou velcí makáči a hodně dobří lezci, na další objevy nebudeme dlouho čekat. Je to tam na spadnutí. Dost se mi líbí projekt Venezuela a objev největších kvarcitových jeskyní světa. Taky pod velením Čechů. No, jsme prostě všude. Zrovna teď tam operuje docela slušná skupinka českých speleologů. Myslím, že přivezou další velké objevy.



Jsi jedním z českých speleozáchranářů, kteří mají vynikající úroveň ve srovnání s podobnými týmy v zahraničí. Jak často se účastníš záchraných akcí a jaká byla ta poslední?

Já si ani moc nevzpomínám. Ostré záchranky jsou tak dvě do roka a cvičíme průběžně, jak to jen jde. Nejvíc zkušeností člověk ale stejně nasbírá na expedicích, hluboko v jeskyních. Konfrontacím s problémy se tam prostě nejde vyhnout! Nevymluvíš se. Řešit to musíš.

Čím jsou nejčastěji způsobeny nehody v jeskyních, kde musíte zasahovat?

Nedávno jsem nad tím přemýšlel. Podcenění prostředí a nastalé vyhrocené situace, pozdní a chybná rozhodnutí jsou v součtu řítícím se pekelným expresem někam, kde už to jde jen stěží zastavit.



Některé tvé akce jsou spojeny nejen s extrémní hloubkou, ale i s pořádnou zimou. Jak se na svoje expedice připravuješ?

Mám rád zimu ale stejně tak vyhřátou saunu :-) Pumpuje mě motivace a vědomí objevu, neznáma přede mnou. Doposud neobjevených prostor, kdy člověk stojí na prahu neznáma a dívá se někam, kam doposud nevstoupila lidská noha. Když je člověk velmi dobře motivovaný, umí překonat velmi těžké překážky a dlouhodobé útrapy. To je známá věc. Krom toho lezu, jezdím na kole, plavu a běhám.

Jeskyňářský materiál hodně váží a počet členů týmu je omezený, dovedu si představit, že zbývá málo prostoru na jídlo a pití. Co za potraviny s sebou do jeskyní nosíte?

Klasiku. Sušený věci, salámy, kaše, instantní polévky, těstoviny, sýry, sladkosti. Ale umíme si i dopřát. Kamarád zažil v Uzbekistánu asi kilometr hluboko, neuvěřitelnou věc. Za šílenými úžinami a polosifony, po téměř dvacetihodinové cestě plné neuvěřitelných útrap vytáhl jeden kamarád z Ruska z transportního vaku meloun. No nezabila bys ho? Já jo …



Mnoho jeskyňářů stále nedá dopustit na klasické karbidky. Souhlasil bys s nimi nebo dáváš přednost jiným zdrojům světla?

Jasan. Karbidka je karbidka. Teplý prostorový a ekologický světlo. Ale pozor! Bez elektriky se taky neobejdeš. Ideální je vzájemná kombinace. Asi zatím vůbec nejrozšířenější systém.

Častou překážkou pro jeskyňáře je voda. Co ty a speleopotápění?

Běž s tím někam :-). Já jsem Vodnář. V Keltském znamení tedy Vzduch! Já nemám vodu rád. Už jsem to několikrát zkusil, ale nevyhledávám to. Asi by to nedopadlo dobře. Když je ale potřeba a není jiné cesty pak to nejde jinak.

Co říkáš na kopání jeskyní v našich krasech. Není to už trochu schýza?

Ba ne. I u nás je pořád velký potenciál k objevování. Český kras, Moravský kras, Jesenicko a další krasové oblasti a malé oblástky. Je jich v Čechách hodně. Vlastně všude kolem. Stačí se jen dívat. Každý máme jiné cíle, jiné horizonty a rozdílná uspokojení. Bez předchůdců, dědů, strýčků a tatínků bychom asi dnes nedělali to, co děláme. To je třeba si přiznat.



Jak řešíš dilema, zda projít a nenávratně zničit jeskynní výzdobu nebo neprojít, nic nepoškodit a nikdy nezjistit, co je za rohem?

Ještě se mi to nestalo. Vždycky jde projít!

Setkal ses někdy v jeskyni se situací, která byla limitní a jak jsi ji vyřešil?

V jedné jeskyni jsem vzal vak s lanem, který tam ležel již nějaký ten pátek. Asi z předešlé akce. Slaňuji, slaňuji. Odrazil jsem se od hrany převisu a visel už jenom v luftě a v ten moment by se ve mně krve nedořezal. V dlani pod autoblokantem najednou držím konec lana. Nebyl na něm uzel! Pode mnou tak 30 možná 40m! Nešlo nic dělat. Nic! Nejbližší stěna asi 3m ode mě. Musel jsem se opatrně rozhoupat a úplně náhodou v těch místech byla na stěně malá polička. Asi 20 cm široká. Postavil jsem se na ni a lano mi vyklouzlo z kladek blokantu a zůstalo viset asi 2m nad hlavou. Stál jsem tam a ani se nehnul. Stačil by tehdy jen závan vzduchu a byl bych dole. Naštěstí za mnou přijel kamarád. Navázal další lano a hodil mi je. Tu šachtu jsme tehdy pojmenovali Mezi kozy!

Kdy konečně padnou 3000?

Až je najdeme. Vím kde. Ale stojí to móóóc peněz!



Přejeme ti mnoho úspěchů na Kavkaze, ale i jinde, kde si saháš až úplně na dno.

Moc díky. Někdy navi …


Více informací o speleo akcích naleznete zde nebo na stránkách KOTA 1000.