Pallavicini na Großgloskner

Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>, Zdroj: Petr Jandík, Vydáno dne: 25. 02. 2009

---

Historický film

Je to již čtyřiadvacet let, co jsem se ocitl se svou Škodou stopětkou a touhou doplnit si sbírku vrcholů na parkovišti na Franz-Josesfs-Höhe, pod severními stěnami Grossglockneru. Nějak to vyšlo, že jsem přijel sám. Nikdy jsem nebyl sólista z přesvědčení, ale občas mi nezbylo, než sóliko, pokud jsem si chtěl zalézt a na tohle to vypadalo i tentokrát.

O to větší jsem měl radost, když jsem ráno natrefil na Biga s Janou, kteří se se svým rakouským přítelem, truhlářem Harrym z Vídně, chystali jít na Glockner lehčí cestu po hřebeni a spali v jiném patře garáže. Nesmělý diplomatický návrh, že by mohl lézt Harry s Janou tu lehčí cestu a Bigo, se kterým jsem už taky ledascos vylezl, jít se mnou na Pallaviciniho, byl zdvořile, ale rozhodně odmítnut a tak jsem se mohl těšit alespoň na společný výstup k bivakové chatce, kde se naše cesty rozdělí.

Cestou přes ledovec jsem pochopil, že nechat Harryho aby táhl Janu bez Biga, by opravdu nebyl nejlepší nápad. Stačí se na filmu podívat, jak přeskakovala trhliny. Metodická perla. Smířen s tím, že budu muset na Pallaviciniho sám, jsem stoupal s ostatními pod obrovskýmí séraky k plechové bivakové chatce. K večeru jsme k ní došli a ejhle - usmálo se na mne štěstí. Byl tam chlapíček, který chtěl taky jít Pallaviciniho sám a tak jsme se domluvili, že ho dáme spolu.



Ještě v noční tmě brzy ráno jsme přelezli kolmou příhorní trhlinu a pak si už vychutnávali ledovou stráň. Šlo to dobře, až na ty štandy. Můj nový parťák Karl totiž neznal ruské titanové ledovcové šrouby a vysvětlit mu, že se nezatloukají kladivem, nýbrž šroubují rukou, bylo nad moje síly. Pravidelně jsme se střídali a když jsem ho již podruhé zastihl na štandu sedět v karabině cvaklé do oka napůl zašroubované trubky, trčící pět centimetrů z ledu, pochopil jsem že Karl je buď notorický optimista, nebo má něco proti starým horolezcům.



Musel jsem doufat, že nespadnu. Konec konců jsem chtěl původně lézt sólo, tak co? V roce 1985 jsem byl v celkem dobré formě a tak mi výstup nedělal problémy a Karlovi od Salzburka taky ne, teda až na to jištění. Mixový komínek na konci žlabu vyšel na mne a dobře že tak, protože v něm Karl dost skučel. Netrvalo dlouho, a natočili jsme se vzájemně u vrcholového kříže, už v kazícím se počasí. Karl spěchal na vlak, nebo kam, a tak zrušil dočasné přátelství na laně, zmizel kamsi dolů do mlhy a já se vláčel s lanem nacucaným vodou, do kterého intenzivní bouřka a následující drobný déšť přidávaly stále další deka až do neunositelnosti.

Hodně utahanej a mokrej durch jsem se doškobrtal ke své bílé popelnici, uvařil čaj, a protože se dovolená právě nachýlila, vyrazil se smutkem zpátky do gulagu zvaného ČSSR, do Prahy, do práce, do pr......

No a tady se na to můžete podívat na videu přetočeném ze Super osmičky: