Na ledech v Bielovodské

Autor: Alena Čepelková <acepelkova (zavináč) netsystem.cz>, Zdroj: Alena Čepelková, Vydáno dne: 02. 04. 2009

---

Darovanému cepínu na zoubky nekoukej

Zima končí, a já si ještě nic nevylezla! A to se ani nemám na co vymluvit, protože času mám dost, když už nejsem ta bafuňářka. Naopak, je potřeba trochu pozlobit pozůstalé kolegy, a tak o předposledním březnovém víkendu místo na valnou hromadu ČHS vyrážím do Tater. Vždyť musím vyzkoušet novou zbraň, kterou jsem obdržela jako výslužku.

S Janou z Fryštáku, kteroužto bez pravidelného venčení také chytá amok, se scházíme na naší skvělé základně v Popradu u Jakubců. Já to mám z Liberce o trochu dál, nicméně návrat do starých časů – z vlaku rovnou lézt a z vlaku rovnou v pondělí do práce – mi nebude překážkou.
Snad na počest mého odvážného plánu se Tatry, celou sezónu porůznu zamračené, v sobotu ukazují v celé své kráse a dokonce sluníčku. Takhle zasněžené jsem je snad ještě neviděla. Jakožto doprovod té malebné scény hlásá rádio, že turisté raději nemají moc vycházet a že je lavinové nebezpečí číslo čtyři.

Vůbec netoužím po tom, stát se mediální hvězdou kvůli nějaké spadlé lavině ve Velké Studené, to by si na mně (bez lopatky a pípáku) určitě smlsli. S nadšením přijímáme Vilovo doporučení zajet radši na ledy do Bielovodské. Moje naivní představa, že se potřepu někam až na Český led, bere za své, dnes bude všechno mnohem jednodušší. Terény v Tisovkách jsou v dosahu půl hoďky od nástupu z Lysé Polany. Jedinou vadou na kráse té pohody je, že tu bývá tím pádem dost plno.

S Vilem, jako obětavým průvodcem, míjíme čerstvě dokončený komplex zázemí pro outdooráře na parkovišti (součástí je kromě ubytovacího komplexu například i věž s umělým ledem), kráčíme do doliny a zastavujeme se hned u první možnosti krásně viditelné z cesty.

Co je doma, to se počítá, tenhle ledopád je volný a vypadá hezky. Jmenuje se „Ľad na Malú Tisovku, dve dĺžky II/3 jedna II/5, celkom cca 100m“, abych citovala z průvodce po tatranských ľadoch. Sněhu je opravdu hafo, takže ze tří délek se hravě stávají jen dvě. První se dá odkráčet. Vilo se galantně rozhodl užít si roli třetího vzadu, a tím pádem máme konečně z lezení taky nějakou fotografickou dokumentaci.







Druhá délka je moje. Kromě nové zbraně mám i nové boty, a tak testuji naostro. Konstatuji, že sketety jsou sice možná trochu „out“, ale že hřály více. Led je ideálně měkký, takže je to radost.











V neděli se má počasí už odpoledne kazit, a my, tentokráte už samy, vyrážíme s Janou opět do Bielovodské. Tentokrát na prý nejlezenější led, Mrózkův. Díky popularitě je ale také pořád v permanenci, a je tomu tak i tedˇ. Poučeny zamíříme na ledopád schovaný vlevo od něj, má to být „Adin úsmev, II/3, 3 dĺžky, 50 až 85“. Operují v něm nějací Poláci, jedna dvojka dolézá, druhá už slaňuje, a házejí na nás různé svinstvo. Je mnohem větší teplo než včera, zbraně zajíždějí jako do másla, vše se zdá taky lehčí. No a díky tomu se taky naplňuje, že pýcha předchází pád. Zatímco Jana čile konverzuje s novým polským přítelem na štandu, já se zubím na druhého z dvojky při závěrečném výlezu. Stojí o pár metrů výš u mohutného stromu a jistě se upřímně diví, když mu ze zorného pole mizí moje horní torzo i s cepíny zaseknutými do chabé ledové krusty, pokrývající výlezový šutr. Já se upřímně divím taky, zradu nečekám (zřejmě nedostatečná práce nohou), a podle délky pádu Jana taky ne. Díky přívětivým terénním podmínkám, dobře umístěnému šroubu a poutkám na obou zbraních (!) však zcela neporušena mohu plynule pokračovat v druhém pokusu a tentokrát obezřetněji.

Zatímco Jana pádí na autobus, aby stihla svůj vlak na Moravu, já si ještě chci užít tatranského ticha a podívat se po ostatních rampouších. Mám kliku – přichomýtám se zrovna k přelezu „Alenky v kraji divů“, po slovensky Ľadová Alica v krajine zázrakov (Lodowa Alicja w Krainie Czarów) - WI 5/6, M7, první přelez Tomek Lewandowski, Krzysztof Starek i Piotr Sztaba, 12. 1. 2009. Poláci to vyfoukli místňákům k jejich nelibosti, je to impozantní, krásné a letos asi ideálně nateklé. Jelikož však vzhledem ke svému stáří špatně slyším i vidím, nedaří se mi z cesty identifikovat, kdo to vlastně leze a jak. Skoro to vypadá na sólolezce, jelikož se nezdržuje s jištěním, což je ovšem poněkud fantasmagorická představa – a taky že ne, při bližší identifikaci fotky vychází najevo, že je na druhém.



Tatry už se zase chmuří a tak na závěr přidávám ctěným čtenářům aspoň nádherné fotky ze sobotního odpoledne v Javorině. No řekněte, nevypadá to jako skoro Makalu?



Alena Čepelková

Průvodce Tatranských ledů: www.tatry.nfo.sk