Na sněžnicích Krkonošemi

Autor: Jan Polák <japola (zavináč) atlas.cz>, Zdroj: Jan Polák, Vydáno dne: 19. 04. 2009

---

Je vůbec možné, že před pár dny bylo takhle?

Letošní zima byla mnohem bohatší na sněhové srážky, než na slunečné dny a tak nikoho z nás ani nepřekvapilo, že se počasí na víkend opět po…. Ale co bychom to byli za padavky, kdybychom náš dlouho plánovaný výlet na sněžnicích zrušili! Kdepak! Nic takového!! Jede se přesně podle plánu…

Ono se sice jednoduše řekne: „Podle plánu!“. Složitější je však jeho realizace, když vlastně víte jen to, že jedete do Krkonoš se sněžnicemi a máte domluvené spaní na Luční boudě. A tak ještě při příjezdu do Špindlu jenom lehce tušíme, co se bude dít a konstatujeme, že žádný plán vlastně nemáme.





Při návrhu vyskotačit na Medvědín, pokračovat na Labskou boudu a dále podél hranic po červené značce přes Špindlerovku na Luční a druhý den dorazit kolečko někudy zpátky do Špindlerova Mlýna si většina posádky v autě ťuká na čelo. Je třeba se vrátit zpátky na pevnou zem a realisticky zhodnotit naše možnosti.





V rychlém brainstormingu nakonec vítězí varianta tzv. „Obráceného sledu“. Vystoupáme na Kopřivník a potom přes Klínovky k Výrovce. Odtud je to už jenom kousek na Luční boudu. Domluveno, ujednáno! Navíc to vypadá, že z Kopřivníku to bude víceméně po rovině, pěkně podél vrstevnic. Tak hurá do sněžnic a vzhůru do mlhy!









Cestou ke Klínovým boudám zjišťujeme, že se nám asi něco stalo s mapou. Nebo máme něco s očima? Místo toho, abychom si vesele vykračovali po rovince, neustále stoupáme do kopce a naděje na zlepšení v nedohlednu. A tak jedinými vrstevnicemi, podél kterých si vykračujeme, jsou naše dvě účastnice expedice se shodným rokem narození zapsaným v občanských průkazech, zatímco my stále dusáme do kopce.









V okolí Výrovky je už opravdu nevlídně a my mlčky, ale vytrvale bojujeme s nepříznivým počasím a stoupáním v úbočí Luční hory. Zaplať pánbůh, že je tady tyčové znamení, které nás bezpečně vede přes pláně. Hlavou mi proběhne vzpomínka na film o Hančovi a Vrbatovi. Brrr! Nás snad nic takového nepotká! Dnes a doufejme ani nikdy jindy….













Do Luční boudy téměř narazíme, jak se v mlze objevuje na poslední chvíli. Sněhem oplácaný objekt s přízračným osvětlením otevírá svoji přívětivou náruč a my se ocitáme ve společnosti podobných zoufalců v příjemně vytopené místnosti pro přenocování ve vlastních spacácích. Dalším příjemným překvapením je fakt, že v ceně bydlení je i bohatá snídaně a tak si ráno před vykročením do zimy pochutnáváme na dobrotách zdejší kuchyně….













Ráno venku vypadá stejně jako včerejší den. Mlha, vítr a nízko ležící mraky. Šlapeme pláněmi směrem ke Špindlerově boudě. Monotónní šlapání je alespoň na okamžik přerušeno dírou v mracích a alespoň na chvíli vidíme, jak je v našich nejvyšších horách krásně. Za sluníčka stihneme ještě poobědvat u Špindlerovky, ale než dojdeme k Petrovým boudám, je všechno zase při starém. Hodnotíme situaci a zkracujeme trasu výpravy přes bývalé Fučíkovy a Medvědí boudy zpět do Špindlu. Pro tuto variantu hovoří i fakt, že cestou jsou Ptačí kameny a co bychom to byli za lezeckou čeládku, kdybychom si za celý víkend ani nesáhli na skálu!! Lézt se na nich sice moc nedá, ale alespoň přeskokem hodným legendárního filmu „Jump!“ . Krátká lezecká vsuvka je rychle za námi a zanedlouho procházíme setmělým lyžařským střediskem a pomalu se loučíme se zimními Krkonošemi.









Tak zase za rok nashle!!