Deník expedice Argut 2008 - 6

Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>, Zdroj: Petr Jandík, Vydáno dne: 18. 05. 2009

---

Truba Sapošnikova

Křest vodou, nejobtížnější část divokého Argutu, soutěska a vodopád Sapošnikova. Projedeme bez havárie?

Vstali jsme brzy, leckdo z nás trochu nervózní z toho, co nás čeká. Tím, že nám odpadl Michal, jsme museli přerozdělit posádky. Jeden raft pojede ve čtyřech – vzadu Robert a první Tomáš, vepředu mladý Petr a Sváťa a druhý v pěti – vepředu ostřílení vodáci Milan a druhý Tomáš, vzadu moji nezkušenost vyváží vlevo Pavel a uprostřed na zádi druhý gajd Standa, bývalý reprezentant ve sjezdu na divoké vodě a povoláním hasič lezec. Nasoukali jsme do sebe rýži nasladko s hrozinkami, přestěhovali rafty na vodu, dofoukli je a přivázali na ně bagáž. Naposledy jsme vše zkontrolovali a odrazili do proudu vstříc první peřeji jménem Nadolby. I když vypadala hrozivě, Standa šikovně prokličkoval.



Dál byla soutěska Sapošnikova, nepřetržitý sled peřejí s nejhorší částí – prahem Vodopád Sapošnikova uprostřed. Jeli jsme to všechno velmi opatrně. Nad peřejí se vždycky zastavilo, pokud se to povedlo, prohlédl se další úsek, udělal se plán. Standa řekl: „Pojedeme to tak a tak, a když to nevyjde, tak to změníme“. Nedaleko za začátkem soutěsky nastal kritický okamžik. Náš první raft se dostal příliš doprostředka, vlítl do díry a málem se převrhl. Robert to pak vymyslel tak, že náš raft začal spouštět na šňůře házečky zaklesnuté za balvan v naději, že se dokážeme dostat blíž ke břehu a vyhnout se tak díře s válcem, která byla málem osudná pro první raft. Chvíli jsme seděli v raftu drženém házečkou v soustavě vařících se vln a bezvýsledně se snažili dostat blíž ke břehu. Trvalo to asi minutu a najednou jsme jak katapultováni odstartovali – samozřejmě rovnou do té díry. A už nás to mlelo, ale Standa nás z válce šikovně vytáhl. Nepodařilo se dostat pod peřejí do vracáku a letěli jsme do dalšího prahu. Jeden hup byl dokonce tak silný, že doslova katapultoval Standu dopředu, když se přetrhlo lano, za které měl zaklesnutou nohu. Naštěstí nevypadl a mohl náš raft řídit dál a přistát na druhý pokus. Divil jsem se, proč nás vůbec Robert takhle pustil rovnou do té díry, ale po úspěšném druhém pokusu o přistání ve vracáku bylo jasno. Robert nás nepustil, ale šňůra se tím tahem přetrhla.













<







Vodopád Sapošnikova už jsme měli na dohled, zbývalo už jen několik peřejí. I když vypadaly hodně drsně, podařilo se nám obratným manévrováním podél pravého břehu přejet až těsně před vodopád. Zde byl čas na odpočinek, oběd a poradu. Hned po vystoupení na na balvanitý břeh někdo našel zlomené pádlo a komentoval to jako pádlo mrtvého muže. Bylo to právě 150 metrů před vodopádem Sapošnikova, kde skončil tragicky splav Argutu pro Sergeje Bušmanova a Jevgenije Filippova, zkušené vodáky, mistry sportu, kteří už sjeli řadu šestek. V jedné z peřejí se jim převrhl katamaran. Rychle se sice převrátili nazpátek, ale ztratili pádla a bez možnosti ovládat své plavidlo vlítli do vodopádu Sapošnikova. Utopeného Jevgenije našli až 45 km po proudu, Sergeje vůbec.



S těmito myšlenkami v hlavě jsem žvýkal kolečko salámu s chlebem a vypaloval si pusu celým stroužkem česneku. Ještě trocha čokolády na závěr. Vylezli jsme na vysoký břeh prohlédnout si další trasu. Už první pohled shora ukazoval úžasné přírodní divadlo. Celý tok řeky je tu plný obrovských balvanů, přes které se valí s hromovým hukotem voda. Nikde nelze najít slabinku, ale jestli se dá někde prorazit, pak jedině u pravého břehu. „Nejsme blázni, tohle přece nepojedeme“, říkali jsme si. Nosit věci se nám ale nechtělo taky, a tak se nakonec rozhodlo o kompromisu. Sjedeme při pravém břehu ještě kousek k ústí potoka a pak budeme rafty koníčkovat na šňůrách od házeček. První část plánu – dojetí k ústí potoka se podařila celkem hladce. S druhou částí, koníčkováním, bylo potíží více. Jednak jsme museli lézt po strmém břehu ze skoro kolmé hlíny a přitom držet rafty a podávat si šňůru, jednak jsme si zavařili svou nedbalostí. Nechali jsme totiž viset z přídě našeho raftu uvazovací provaz do vody, no a samozřejmě se hned chytil pod vodou mezi balvany. Hasič Standa má jako správný záchranář u sebe nůž a tak vlezl do hřmící vody a zachycený provaz odřízl. Celkem jsme spouštěli neobsazené rafty asi 30 až 50 metrů.



Následující balvaniště s nízkou hladinou vody jsme už zase splouvali v raftech. Náš první raft, vedený Robertem, uvízl na kamenech hned dvakrát, ale postupným synchronizovaným hopsáním se jim podařilo zase uvolnit. My jsme uvízli jen jednou, ale stálo to za to. Raft se ne a ne hnout, i když jsme všichni přelezli na špičku a odlehčovali uvízlou záď. Standa vlezl nakonec do vody a odstrčil nás. Takhle po kouskách a s problémy jsme jeli celý zbytek dne a teprve k večeru jsme se utábořili v kempu u řeky Iedygem, která teče z ledovce Mensu pod nejvyšší horou Altaje Üč Sjumer – Bělucha 4506 m. Břeh tu byl vysoký, museli jsme vytahat bágly a pak rafty strmým úbočím s křovím. I když jsme táhli rafty přes ostré kameny a trní, nic na nich nebylo vidět. Úžasný materiál. Dělá je nějaká firma z Pítěru, jak se tu říká Petrohradu.







Po chvíli odpočinku jsem se vydal podívat kousek do údolí řeky Iedygem, divoké ledovcové řeky, valící se s hromovým hukotem do Argutu a přidávající mu tak další třetinu kalné a studené vody navíc. Hliněným a suťovým svahem jsem vystoupal na hřeben vedle řeky, ale do údolí nebylo vidět, protože se zahýbá. Ani na focení to moc nebylo, protože nás opět dohnal kouř z lesního požáru a celá obloha byla zatažená. Při návratu do tábora jsem našel starý, stržený most, na kterém někdo izolepou připevnil prázdnou červenou plynovou bombičku se závitem.



Už jsem si zvykl, že obyvatelé Ruska mají svou přírodu tak velkou, že jim nepřijde nijak divné ji všude ve svém dosahu poznamenávat odpadky a bincem. Tohle ale vypadalo spíš jako nějaké znamení. S těmi mosty je to taky zajímavé. V altajských horách se most staví tak, že se jako základ vezme buď obrovský balvan na břehu, nebo se udělá jakási ohrada, která se vyplní kameny. To je základ, který tvoří klády mezi základnami a mezi nimi jsou příčně prkna. Nějak jsem ale nepochopil, proč je na tolika místech stržený most, ze kterého zbyl jen kus a o pár set metrů vedle nový. Vypadá to, jakoby se tu mosty neopravovaly, ale místo opravy toho starého se postaví nový. Do tábora jsem došel akorát na večeři, podávaly se špagety s fazolemi a salámem.



Mapa šestého dne, snímky řeky jsou velmi podrobné a jsou vidět i všechny větší kameny:

Zobrazit místo Argut 2008, rafting na větší mapě