Hardangervidda

Autor: David Procházka <(at)>, Zdroj: Petr Šimáček; David Procházka , Vydáno dne: 27. 05. 2009

---

Zimní přechod v týdnu od 9. do 18.3. 2009

Hardangervidda – náhorní plošina v Norsku (největší v severní Evropě), četné srážky, teplota klidně i -40 ˚C a stálý vítr. Tady začínal Amundsen...

Jak se tam dostat?
Optimální je přepravit se do Osla letecky nebo busem (pokud si zarezervujete lístek u Student Agency 30 dní předem, budete platit jen polovic). Nástupní místa ze severu jsou Voss, Geilo nebo Finse, dostupné vlakem www.nsb.no. Nástupní místo z jihu je Haukelister dostupný autobusem www.rutebok.no . My jsme zvolili trasu z Finse do Røldalu, ale její zakončení nebylo ideální, proto Røldal jako nástupní nebo cílové místo nedoporučujeme, je to daleko po silnici a vůbec „vopruz“.







Co s sebou?
My jsme absolvovali přechod s expedičním stanem Jurek. Druhá varianta je chodit po turistických chatách, které jsou po celé vrchovině rozprostřeny zhruba ve vzdálenosti jednoho dne pochodu. V zimní sezóně nejsou všechny otevřené a funkční, takže je potřeba se předem informovat např. tady . Ideálním dopravním prostředkem pro přechod jsou backcountryové běžky, na skialpech by se člověk strašně nadřel. Je také možné využít téměř nepřetržitého větru a cestu si zrychlit použitím kitu, měl by být ale spíš menších rozměrů, míst se stabilním slabším větrem člověk moc nepotká. Na převoz bagáže jsou nejvhodnější saně „pulky“. Na koupení jsou poměrně drahé, my jsme si je vyrobili svépomocí. O know how výroby jsme ochotni se případně podělit.







Počasí – vítr, sníh a mráz.
Celý přechod (Finse – Røldal) nám trval pouze šest dní i díky tomu, že jsme kromě dvou dnů měli štěstí na slunečné počasí. Nicméně několik místních nám potvrdilo, že není výjimkou i vícedenní nucený bivak z důvodu sněhové bouře. S touto variantou je nutné počítat při nákupu jídla. Za pěkného počasí je povrch sněhu ufoukaný a tvrdý, takže se po něm dá dobře klouzat, ale v případě většího množství čerstvého nebo mokrého sněhu se postup výrazně zpomalí. Nejlepší podmínky pro přechod jsou v březnu okolo Velikonoc, protože bývá nejméně srážek. V té době Hardangervidda ožije i množstvím Norů trávících svátky jara ve sněhu.







Kudy kam?
Ve většině nástupních míst lze zakoupit zimní variantu mapy Hardangervidda, což je asi dobrá investice. My jsme chodili podle mapy letní (měřítko 1:250 000) s pomocí busoly a jako jistotu jsme měli GPS s několika souřadnicemi chat. V některých místech kolem chat jsou cesty značené tyčemi (1,5 m dlouhé proutky 15 m od sebe), což ale pro přechod nestačí. V okolí chat je většinou mobilní signál.







Zimní přechod Hardangevidda byl pro nás prvním přechodem na backcoutryovkách se saněmi a vyzkoušeli jsme si, co všechno je a není možné. Příště s sebou berem flašku vodky, obzvlášť do země s prohibicí.





Chtěli bychom poděkovat těm, bez kterých bychom to nedali – svým drahým trpělivým polovičkám, které nejdřív půl roku poslouchaly o materiálech na pulky, nejnovějších typech lyží a spolehlivých podvlíkačkách, aby pak týden a půl seděly u telefonu a čekaly na každou sms. Speciální poděkování patří zásadnímu sponzoru výpravy – Standovi Mrázkovi (peníze jsme použili podle instrukcí tj. na pivo, kafe a přenocování ve chvíli, kdy jsme neměli nic, ale vůbec nic suchýho – díky!).