Frankenjura: Jak jsme ji objevili

Autor: Veronika Dušánková <veronika.dusankova(zavináč)seznam.cz>, Zdroj: Veronika Dušánková, Vydáno dne: 22. 07. 2009

---

Lezení v oblasti Leienfels

Každý týden, každou středu odpoledne začínají chodit sms stejného znění: „Co tenhle víkend?“ „Kam se chystáte?“ Snad každý z nás to zná. Největším problémem celého pracovního týdne je vymyslet vhodnou lokalitu, kde se se svými přáteli budeme klepat nad kruhem. Ani tento týden není jiný. Už od pondělní snídaně nad klávesnicí a pracovními povinnostmi projíždím stránky o počasí a se zájmem sleduji jakým směrem se stáčejí srážkové fronty.



„Bude mokro a pršet! Na písek nejedu! Co takhle objevit Frankenjuru?“ odepisuji na dotaz, kde budu věšet pytel nadcházející prodloužený víkend. Vzápětí přichází stručná odpověď: „Politika kazí charakter, vápno morál.“ (Jak prožil na vlhkém písku nadcházející víkend autor této sms se dočtete ve článku zde.)

Petrova knihovna nám poskytuje vždy nepřeberné množství lezeckých průvodců. Ani tentokrát nezklamala. Do Frankenjury jedeme poprvé, takže jsme plni očekávání a přiznejme si, i maličko skeptičtí.



Petr zadává do navigace cílové místo a vyrážíme. Najít Leienfels však není úplně jednoduché. Navigace jakoby zapomněla, že jedeme autem a nejdeme pěšky. Nejprve jsme prokřižovali spoustu lesních cest a posléze dokonce projeli několik cyklistických tras. Tiše jsme trpěli za Petra, zvláště při couvání lesní cestou, na které nás zastavil balvan uprostřed. Se svou navigací před lety navázal velmi pevný a pěkný vztah a nikdo z nás by si nepřál, aby byl touto přírodovědnou projížďkou narušen. O to míň, že jsme s sebou jako obvykle nemáme žádnou mapu.



Auta parkujeme vedle hospody na „Nur für Gäste“. Hlásíme, že na pivo zajdeme později. Dle ukazatele směřujeme k ruinám hradu. Odtud vlevo sestup po cestičce ke skalám. Míříme na ty přímo pod zříceninou. Jsou nejdelší a svítí tam příjemně sluníčko. Nejsme si jistí, že zrovna kvůli tomuto se vyplatilo jet tři sta kilometrů. Po nástupu do první cesty ale měníme názor. Je to zde sice trochu „kvakoidní“, ale i těchto osmnáct metrů nám příjemně protahuje tělo a vytahuje ruce.



Vše je lehce převislé, ale chyty, i když se to na první pohled nezdá, jsou hluboké a ostré. Dle hesla: „Lezeš to, na čem se rozlézáš!“ odvážně nastupujeme do pětek. Přeci jenom ještě nevíme, co si pod místní klasifikací představit.



Upozornění na skále „Zelten verboten“ mi nedává smysl. Chvilku mi trvá než pochopím, že nejde o výstrahu místních ochránců přírody, ale o název cesty.



Pár metrů nad zemí již začínám tušit, proč dal autor cestě toto jméno. Ne nadarmo se říká, že název cesty odpovídá jejímu charakteru. Celou dobu mírně (pro mě více) převislá po malých ostrých chytech. My co nemáme sílu v rukách tady opravdu nesmíme moc dlouho tábořit a musíme rychle mazat nahoru.

Při pomyšlení na cesty vyšší klasifikace se na nebi zatahuje a ozývají se hromy a blesky. Začíná pršet. Rychle stahujeme lana a balíme matroš. Do helem nám bubnují kroupy. Jsme naskrz promočení a už nemá smysl se ukrývat před deštěm. Pokoušíme se o rychlý úprk, ale po blátivé strmé lesní cestičce to jde jen stěží. Klouže to a nejeden z nás to bere po čtyřech.



K autu to máme už jen pár metrů, když slyšíme Zdenkův hrozný řev: „Do toho auta mi takhle nesmíte!“ No, co Vám budu povídat? Usmířili jsme si ho až v suchu v hospůdce nealkoholickým pivem.

A jak se do Leienfelsu dostanete? Nejkratší cesta z Prahy je přes Rozvadov, dále po dálnici E50 a sjet na Weiden in der Oberpfalz. Odtud na Auerbach in der Oberpfalz, Neudorf, Leupoldstein, Weidenhüll a zde doleva do prudkého kopce až do cíle. Souřadnice N:49.70937 E:11.36963