Trauma z visu
Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>, Zdroj: Petr Jandík podle absolventské práce Jana Smolka, Vydáno dne: 05. 10. 2009Jaké následky plynou z visení po pádu
Na Vyšší odborné škole zdravotnické byla zpracována absolventská práce, zabývající se visením v různých druzích úvazků po pádu a jejich následcích, autor Jan Smolek. Její obsah je příspěvkem k metodice horolezectví a je rozhodně zajímavý pro všechny, kdo se pohybují v exponovaném prostředí s možností pádu a následného visu.
Práce obsahuje řadu pro horolezce důležitých a zajímavých poznatků, z nichž nejdůležitější je konstatování, že neexistuje typ úvazku, ve kterém by nehybné visení po určité době nemělo za následek vážné ohrožení života. Poměrně rychlá ztráta vědomí a smrt hrozí při nehybném visu ve všech druzích úvazů, což je věc dosud málo v metodice lezení probíraná.
Práce uvádí jako příklad dva mediálně známé případy z nedávné minulosti, kdy podle došlo v konečném důsledku ke smrti následkem visu v úvazu.
Moravský kras - Rudické propadání
Rudické propadání je vodní jeskyně meandrovitého charakteru s vertikálními stupni, kterou protéká potok. Skupina tří horolezců se 11. 9. 2004 v odpoledních hodinách vypravila na průstup touto jeskyní. Při výstupu se na jednom z lanových úseků členka skupiny zastavila několik metrů pod hranou vertikály přímo v proudu potoka a nebyla schopna pokračovat (technické problémy, vyčerpání, podchlazení). Při příchodu členů Speleologické Záchranné Služby (5:10) již měli hasiči postiženou transportovánu pomocí evakuačního trojúhelníku k poslednímu šestimetrovému vertikálnímu stupni. Při přípravě transportu postižená přestala komunikovat, její stav se zásadně zhoršil a musela být zahájena resuscitace. Po částečném obnovení životních funkcí byla transportována pomocí nosítek na povrch, kde byla předána do péče ZZS (6:00). Po téměř hodinové snaze o oživení lékaři konstatovali smrt.
Vysoké Tatry - Široká věž
V průběhu výstupu ženské lezecké dvojice z Banské Bystrice tzv. levou variantou Motykovy cesty na Širokou věž ve Velké studené dolině došlo těsně po poledni v páté délce k pádu mladší z dvojice lezkyň Vandy F. (27 let). Bezprostřední příčinou pádu byl výlom skalního bloku cca 20 metrů nad jisticím stanovištěm (celkově cca 145 m vysoko ve stěně). Jistička, kterou byla zkušená horolezkyně Anna L. (48 let), zaznamenala pád dvou přibližně stejně velikých objektů, skalního bloku a těla prvolezkyně. Po pádu zůstala postižená, navzdory kombinovanému úvazu, viset hlavou dolů, spolulezkyně k ní slanila a umístila ji do svislé polohy (příčinou otočení bylo omotání lana kolem nohy postižené). Postižená horolezkyně komunikovala a byla při plném vědomí. Stav zraněné se zdál být poměrně dobrý, nic nenasvědčovalo tomu, že by se jednalo o zranění ohrožující život. Jako nejzávažnější působily tržná rána na čele těsně pod přilbou (toto zranění postupně přestávalo krvácet), velká otevřená rána na koleni, ze které se krvácení nepodařilo zastavit v celém dalším průběhu záchranné akce a zranění nosu. Postižené bylo ve visu průběžně odlehčováno, přítomní horolezci ji podpírali a snažili se pro ni učinit polohu co nejsnesitelnější. První záchranáři Horské služby se k postižené dostávají přibližně v 15.45 tedy cca 3 hodiny 30 minut po nahlášení nehody. Přibližně v téže době postižená přestává komunikovat, reaguje však na podněty. Asi za 4 hodiny po nahlášení výpadku postižená, již v nosítkách do kterých ji záchranáři položili, zemřela.
První výzkumy a experimenty kolem postižení z visu se objevují v roce 1968, od té doby proběhla řada testů, jejichž výsledky práce uvádí. Následuje rozbor způsobů navázání na lano.
Způsob navázání
Zastavme se u navázání na samotný sedák, kde se uvádí řada nevýhod: Při delším pádu, pokud se horolezec nepřidrží rukama lana a jeho tělo má v okamžiku zachycení pádového rázu šikmou, nebo dokonce vodorovnou polohu, je setrvačná síla působící na horní část těla většinou už tak velká, že dojde ke stržení trupu vzad, přetížení bederní krajiny a závažnému poškození obratlů, mnohdy se smrtelnými následky.
Očití svědkové, převážně záchranáři horské služby, hovoří o nehodách, kdy postižený je zalomen v pase dozadu, doslova jako sklapnutý zavírací nůž, s hlavou a rameny volně visícími dolů, výškově v úrovni pat. Postižený se též může přetočit hlavou dolů, což může mít smrtelné následky zapříčiněné nejen úrazem hlavy.
Příčiny smrti
Nejčasnější a nejčastější příčinou smrti v postroji je udušení po ztrátě vědomí s uzavřením dýchacích cest. Časná smrt je následkem akutní hypoxie mozku. Smrt v průběhu záchrany je v těchto případech výsledkem akutního selhání především pravého srdce bezprostředně po záchraně visící osoby. Návrat krve, nahromaděné v dolní části těla, k srdci proběhl příliš rychle. Smrt pozdější pak selháním orgánů, především ledvin a plic. V celé řadě dalších nehod se uvedené mechanismy na celkovém zdravotním stavu víceméně podílí. V dalších podkapitolách se pordrobně probíají jednotlivé mechanismy poškození a jejich příčiny. Zde by se dalo upozornit na „smrt ze záchrany“. Smrt též může nastat během nebo krátce po záchraně přesunutím postiženého do horizontální polohy, což způsobí masivní návrat žilní krve do srdce, které však není schopno tento nápor zvládnout a selhává. Nápor na srdce působí hned ze tří směrů. K zátěži „hemodynamické“ z náhlého zvětšení objemu krve směřujícího k srdci a zátěži „patobiochemické“ působením nahromaděných toxinů se zpravidla připojuje i zátěž „chladová“ s hrozící fibrilací komor z podchlazení.
Prevence
Je třeba minimalizovat riziko visení, mít promyšlen a nacvičen postup záchrany a stálou dostupnost všech potřebných pomůcek. Vzhledem k relativně rychlému nástupu zdravotních problémů by mělo být vyproštění z visu zajištěno už přítomnými spolulezci a záležitostí povolaných záchranářů jsou až případné kroky další. O osudu a šancích raněného se rozhoduje na místě nehody.
Zásady záchrany
Postup je vždy třeba volit s ohledem na možná zranění. Prioritou jsou volné dýchací cesty, dýchání, krevní oběh (zástava masivního krvácení), zabránění dalšímu poškození a působení bolesti. Je velice důležité bezmocně visící osobu uklidňovat a komunikovat s ní. Oběť má být vyproštěna co nerychleji. Z hlediska péče o postiženého, především pro udržování jeho víceméně fyziologické polohy a polohy vhodné pro postup je vhodnější, aby zachránce byl níže, tedy pod zachraňovaným. Transport postiženého vzhůru je vhodné použít jen v nevyhnutelných případech a s minimalizací doby strávené ve visu nebo v případech označitelných spíše jako dopomoc. Pokud je toho postižený schopen, má průběžně informovat o svých pocitech a případných změnách stavu a neustále pohybovat dolními končetinami. Oběť, kterou není nutno resuscitovat, nesmí po vyproštění z déle jak 20 minut trvajícího bezvládného visu nikdy ležet, nebo být dokonce v protišokové (autotransfúzní) poloze! U postiženého při vědomí je po vyproštění důležité, aby trup byl udržován svisle a dolní končetiny již nevisely. Jaký úhel svírá noha v koleni je nevýznamné. Do příchodu odborné pomoci by měl pacient sedět a být podpírán pro případ zhoršení vědomí (min. 30 minut). Pacient v bezvědomí se ukládá rovněž s trupem co nejsvisleji. Oběť může být vlivem visu silně zmatená a je nutno zajistit její bezpečí
Postupy záchrany
Je-li padlý lezec či lezkyně schopen nějaké činnosti, měl by se co nejdříve vyprostit z visu, nebo alespoň minimalizovat jeho následky. Autor doporučuje podepření nohou smyčkou s koleny od sebe jako při tureckém sedu, které snižuje zatížení citlivější vnitřní strany stehen.
Odlehčení nohou a trupu při visu v samotném sedacím úvazku. Kresba Veronika Jandíková
Pomůže také pohyb nohou jako při jízdě na kole, nebo tlak zkřížených dolních končetin proti sobě. V nejlepším případě je lezec vybaven tak, že je po pádu schopen vyproštění výstupem nebo sestupem svépomocí.
Při spouštění postiženého na zem se postupuje takto: Zachránce natočí postiženého zády ke stěně a vsune mu nohu mezi nohy. Následně uvolní slaňovací brzdu a spustí si jej celou vahou na koleno (stehno). Slaňovací brzdu vzápětí ihned zajistí. Ruce prostrčí pod pažemi postiženého, dlaně opře o stěnu a tělem lehce přitlačí tělo postiženého. Po cca 2 minutách je možno postiženého spustit do sedu s opřenými zády a uvolnit postroj. Dle možností se průběžně brání jeho tepelným ztrátám a nezpůsobuje zvýšení bolesti. Pokud zachraňovaný ztratí vědomí, spouští se až do sedu. Jeho trup se opírá o nohy zachránce, který je za ním a udržuje dýchací cesty průchodné. Práce podrobněji popisuje metody záchrany, resuscitace s mnohými dalšími detaily a je nejléle si ji přečíst v originále celou, i když se zabývá problematikou i odtažitou. Smyslem tohoto článku je hlavně upozornit na tuto práci a vytáhnout na světlo nejdůležitější body.