První česká himálajská expedice
Autor: Vladimír Procházka ml. <(at)>, Zdroj: Vladimír Procházka, Vydáno dne: 16. 10. 200940. výročí
Před pár dny tomu bylo čtyřicet let. Průkopnická expedice "starých chlapů ze Skaláku" (jak je nazývala tehdejší lezecká omladina) byla nejen první himálajská, ale vskutku dobrodružná. Vždyť co může být dobrodružnějšího, než s méně než stovkou dolarů na hlavu (!), na korbě přetíženého náklaďáku odjet zpoza jen na chvilku odchlípnuté Železné opony, přes mnohé téměř neprostupné hranice se probít do Nepálu, teprve tam shánět povolení na nějaký kopec, získat pořádný a ne bezvýznamný, bez dobrých informací a map se k němu dostat, pro Československo zabodovat historicky prvním himálajským úspěchem a v pořádku se opět po ose vrátit domů?!
Nádherná Annapúrna II ze svahů Annapúrny IV
Ano, jejich kopec Annapúrna IV není "osma" ale "jen" sedmapůltisícovka. V žádném případě to však nebyl nedůstojný cíl, odpovídal vývoji a tehdejším možnostem, lépe řečeno nemožnostem.
Zavzpomínejme trochu jak to bylo…..
O expedici do nejvyšších hor světa snili čeští horolezci už za První republiky, ale Druhou světovou válkou zavřené hranice a následná Železná opona veškeré snahy zmařily. Teprve po několika výpravách na Kavkaz koncem 50. let a po mírném uvolnění v polovině let 60. vyjely oficiální expedice do Hindúkuše a pochopitelně na Pamír - a byly úspěšné. Na řadě logicky byl Himálaj.
Přestože himálajská jiskřička už dlouho doutnala v mnoha hlavách, impulzem k První české himálajské expedici byla slova Bohouše Svatoše, která pronesl ke svým parťákům na vrcholu Taktovky začátkem léta 1968: „Chlapi, pojeďte do Himálaje! Dvacet let se o tom mluví, teď máme konečně příležitost!“ Ano, krátké politické uvolnění k tomu dávalo šanci. Krátce nato však přišla ruská okupace, zdálo se že veškeré naděje jsou pryč. Ale naštěstí se ukázalo, že ono uvolnění má přece jen nějakou setrvačnost. Parta se nevzdala, pokračovala v započatých přípravách a nakonec přece jen „ujela“.
Na jaře 1969 se jako první československá výprava do nejvyšších hor světa vydala silná Tatranská Expedícia Himálaje (TEH). V předmonzunovém období působila na Nangá Parbatu, západní výspě Himálaje, pro nepřízeň počasí však ve výšce 6.950 m musela zatroubit k ústupu.
Svatá trojice před jiskrnou Annapúrnou II
Naše První česká himálajská expedice tedy byla druhou československou výpravou do nejvyššího horstva světa. O několik měsíců později než slovenští přátelé působila v Centrálním Himálaji a po výstupu na Annapúrnu IV (7.525 m) se stala první úspěšnou českou i československou výpravou!
Tvůrci sborníku „12 rokov československého expedičného horolezectva, 1965 – 1977“ (IAMES Bratislava) před třiceti lety po popisu činnosti TEH napísali (citujem):
V tom istom roku, v jesennom medzimonsúnovom období, podarilo sa z Československa vypraviť ešte jednu expedíciu. Zo severu Čiech, pod vedením Vladimíra Procházku, operuje v Centrálnych Himalájach deväťčlenná skupina na svahoch „Bohyne žatiev“ – Annapurna IV. 7. október 1969 stáva sa historickým dátom, lebo v ten deň poprvýkrát zdvíhla sa vlajočka našej vlasti na 7.529 m vysokom himalájskom vrchole. Poznámka redakce: ve sborníku IAMES je výška kopce uvedena chybně, ve skutečnosti je 7525 m)
První tábor se probouzí z nočního mrazu
Naše výprava byla výrazně skromnější a hůře vybavená než jako prestižní pojatá TEH. Penězi, matrošem, vším. Čs koruna nebyla směnitelná a chudou expediční pokladnu měly „obohatit“ devizové dárky ze světa. Paré fotek Bohouše Svatoše z Českého ráje byla rozesílána horolezeckým emigrantům s prosbou a nadějí o finanční podporu. Snad skoro každý oslovený něco věnoval. Z čb negativů zapůjčených Vildou Heckelem jsme zvětšovali expediční pohlednice, byla jich plná vana, Karlos Beránek je opatřil přítiskem.
Expediční pohlednice
Když po roce příprav bylo expediční špeditérství zásobeno vším potřebným, devět chlapů s veškerým materiálem vyjelo pomalým, ale jak se ukázalo velespolehlivým náklaďákem Praga S5T (tehdy se na něm u nás obvykle vozilo uhlí). Za šoférovou budkou na korbě přibyla plechová „samorobo“ kabina, pokřtěná na Apollo, v níž se tísnilo sedm cestovatelů. Dlouhou cestu (tam a zpět 23.000 km) po silnicích-nesilnicích přitom nebrali jako urtpení, otevřenýma očima i srdcem objevovali svět. Za volantem se střídali tři z nich, kteří si krátce před odjezdem (!) udělali řidičák na náklaďák, taky dobrá drzost.
Annapúrna II (7.937 m) a Annapúrna IV (7.525 m) z „druhého břehu“ údolí Managu. Foto , foto: J. O. M.Roberts, r. 1960 vedoucí 1. úspěšné výpravy na A II
Jeli do neznáma, nevěděli zda se dostanou do Nepálu nebo skončí v Indii, nemohli si předem naplánovat cíl. Geopolitické poměry v oblasti byly napjaté, to nebyla turistika jako dnes! Povolení na kopec získali až na místě a v rekordně krátkém čase „za pět minut dvanáct“, jaksi na počkání (zatímco jiní se o to snažili rok či roky)! Podařilo se též způsobit rozruch v Himalayan Society, když naši nechtěli Šerpy ale bez nich je zas Oni nechtěli pustit do hor – a tak najali jediného.
Jádro výpravy tvořila stará skalácká parta. Oblastní horolezecký svaz v Liberci, pod jehož hlavičkou se podnik chystal (odtud původní název Liberecká expedice Himaláj 1969), však prosadila doplnění o dva mladší „koně“ (*). Pak se do Apolla všichni z původní party nevešli. Doma zůstal smutný „Celda“ Jecelín, ačkoli přípravě věnoval velké úsilí, stejně jako další.
Himálajský tygr Jirka Mašek
Do Himálaje se nakonec vypravili Miloš Albrecht (* 37), Karel Cerman (43), Leoš Chládek (33, lékař výpravy), Oldřich Kopal (38), Jiří Mašek (45), Vladimír „Chroust“ Procházka (51, vedoucí expedice), Bohumil Svatoš (40), Jiří Šimon (42), Ladislav Veselý (* 35). V Nepálu se k výpravě připojili Ang Babu Sherpa (32), Jagja Nath Ghimire (23, styčný důstojník) a bylo najato 53 údolních nosičů s předákem Potiramem.
Až na výjimky expedice neměla kvalitní matroš na úrovni doby (ani tehdejší, natož z dnešního pohledu). Dnes by se s jejich stany asi nikdo nepustil na mokrý víkend u Mácháče, natož s jejich botama a spacáky do zimních Tater! Místo pravých horolezeckých ledovcových brýlí svářečské, které oči před UV uchránily, ale zoufale zužovaly zorný úhel, karabiny z nichž některé se otvíraly při 300 kilech, lana která by nevydržela ani jediný „normový“ pád. A tak bychom mohli pokračovat. Nežehrali však, byli rádi že „to“ mají, že jim „tím“ čs národní podniky pomohly a že „to“ všechno nakonec nějak fungovalo! Některé věci ale měli špičkové…. Chleba!
Dva kuřáci v expedici, nikdo s nimi nechtěl být ve stanu: Chroust a Ang, jemuž chutnaly Startky
Ke kopci i na kopci šli do neznáma. Chyběly kvalitní mapy, nebyly popisy, sem tam jen kusé informace, autonomní oblast u Annapúrny byla tehdy téměř nepřístupná. A tak, jako by tam byli první, prožívali krásné vzrušení z hledání místa základního tábora i výstupové trasy. A nakonec kýžený vrchol!
Až po návratu zjistili, že jejich postup byl vlastně shodný s prvovýstupci z veleúspěšné výpravy Deutsche Himalaya Stiftung, kteří stanuli na A IV 30.5.1955: Harald Biller, Heinz Steinmetz a Jürgen Wellenkamp.
V Himalaya-Chronik 1969 (SAC, Die Alpen 4/1970) G. O. Dyhrenfurth uvádí, že naši Miloš Albrecht & Ang Babu 7.10.1969 udělali 4. výstup na vrchol A IV. Pátí byli o 14 dnů později Slovinci, kteří pak po superdlouhém traverzu dosáhli též Annapúrny II (7.937 m, 16. nejvyšší hora Země, teprve 2. výstup po Britsko-Nepálsko-Indické výpravě vedené J. O. M. Roberstsem r. 1960).
Šťastná vrcholová dvojice po návratu, Ang Babu a Miloš Albrecht
Annapúrna IV s 7.525 m patří do elitní stovky nejvyšších hor světa. V Dyhrenfurthově seznamu hor nad 7.300 m figuruje na 62. místě (G.O.Dyhrenfurth, zvláštní tisk z bulletinu SAC Die Alpen 1/1972). Je o něco vyšší vyšší než sovětský Pamir, ale nižší než „nej“ hory Hindúkuše (1.ČHE tedy neudělala československý ani český výškový rekord, ten padl o pár let dříve na Tirič Miru 7.706 m – J.Červinka, I.Gálfy, M.Jaškovský, V.Šmída, I.Urbanovič, 1967).
Naše První česká himálajská expedice svým úspěchem způsobila nečekaný rozruch v horolezeckých i ostatních kruzích. Zejména v Nepálu, Indii a u nás doma toho byly plné noviny. Nebyl to úspěch světového měřítka, ale pro naše horolezectví zcela jistě historická meta.
Nejobtížnější úsek
-
Souvislosti nikoli náhodné?
Naši dorazili na ČS velvyslanectví v Dillí 21.8.1969, na 1. výročí „internacionální pomoci ČSSR“. V ten den v Liberci, odkud výprava před 3 týdny vyjela, probíhala mohutná spontánní protiokupační demonstrace, do pouliční bitky se zapojili i četní horolezci. Bogan Nejedlo se ložiskovými kulemi z praku trefoval do holení „lidových milicionářů“ (stejně jako do těch, kdo ve Skaláku lezli po dešti). Vašek Širl se nechal slyšet: „Liberec je divoký město, jdu si v Pražský ulici koupit košili a pak nemůžu z krámu ven, esenbáci ženou lidi dolů, za chvíli dav esenbáky nahoru, pak to zas letí dolů“.
A zrovna v tu dobu na Velvyslanectví ČSSR v Dillí probíhala „válečná porada“ jak naší výpravě pomoci do Nepálu. Tam byli dobří lidé, hodní úředníci, pomohli! Brána do království Himálaje se otevřela.
Nějak na přelomu září-října 1969, kdy na A IV kulminoval boj o vrchol, si mne „podala“ STB, že prý jsem na vysoký komín n.p. Textilana načmáral Husák je vůl! Velký nápis se tam objevil v noci z 20. na 21. srpna 1969. Soudruzi byli vzteky bez sebe, Textilana expedici poskytla oblečení a náklaďák – a teď tohle! Když jsme s bráchou doprovázeli na letiště kamarády z Expedice Peru 1970, vstříc jejich osudu, Milan Náhlovský mi řekl „Dej si bacha, ještě jdou po tobě! Textilana nám na výpravu nabízela dvakrát tolik hadrů, když jim řeknem´ kdo to tam namaloval.“ A měl jsem to na talíři ještě nedlouho před Semišem!
Seriál v československém sportu
Před Vánocemi 1969, krátce po návratu expedice, Československý sport zásluhou šéfredaktora Gustava Vlka začal mému tátovi otiskovat seriál Skalák – Annapúrna IV (29 pokračování od 1.121969 do 26.3.1970). V jeho úvodu se objevila slova Bohouše Svatoše, která v r. 1968 přípravy expedice iniciovala: „Chlapi, pojeďte do Himálaje! Teď máme konečně příležitost!“ No, jenže „to“ vycházelo v době tužší a tužší „normalizace“ (překlad pro mládež: návrat k „normálnímu“ tvrdě stalinskému systému se zavřenými hranicemi i hubou) a ono spojení „1968 – příležitost“ tvrdým soudruhům nešlo pod fousy. Seriál se přitom stal základem rukopisu tátovy knihy o expedici.
Korunu všemu nasadila liberecká redakce ČS Rozhlasu, když z onoho rukopisu udělala krásnou, na pokračování vysílanou dramatizaci. Hltali ji horolezci i tramvajáci, babky u plotny i zedníci na lešení. Vypravěčem byl oblíbený liberecký herec František Peterka, v té době už také na indexu. Další průser!
Ono „osudové“ a všude v úvodu se opakující spojení „1968 – příležitost!“ bylo pro bolševika jako rybí kost v krku při Vánoční večeři!
Dobové noviny demonstrují zájem o expedici
Knížku NA ANNAPÚRNU k vydání v r. 1972 chystalo nakladatelství Naše vojsko. Nebylo to jako dnes, kdy si knihu může vydat každý, za pár týdnů po návratu na pultech! Při tehdejší schvalovací mašinérii (všemocná cenzura) a klasické technologii redakce, sazby a tisku „to“ trvalo i několik let od rukopisu ke čtenáři. Knížka ale prošla (po redakční úpravě v ní již nenajdeme to jednoznačné spojení „1968 – příležitost“), byla vytištěna a konečně ohlášena v týdeníku Knižní novinky. Lidi ale před knihkupectvím stáli marně (tehdy se na knížky stály fronty, ne na buřtovou „akci“ v hypermarketu!), za týden znova a pak zas. Marně. Něco se stalo! Co asi?
Někdo z lokálních bolševických kruhů uvolnění „mezi lid“ zablokoval, údajně jde celý náklad do sběru! V té beznadějné situaci si táta při náhodném setkání jen tak postěžoval kamarádovi MUDr. Milkovi Mečířovi (který původně chtěl jet jako expediční lékař). „Chrouste, neboj, to zařídíme, knížka vyjde!“ Milek na to. „Ale Milku, co to plácáš, jak bys to moh´zařídit?!“ táta nevěřícně kroutil hlavou. No, zařídil, a jak! Zdravotní sestra v jeho ordinaci prý snad byla přítelkou či manželkou jednoho z nejvyšších z Generálního štábu Lidové armády ČSSR, nakladatelství Naše vojsko bylo jejich. Vylíčila příběh, On se zdravě naštval, zvednul telefon – a knížka NA ANNAPÚRNU šla na pulty místo do stoupy! Pak liberečtí bolševičtí bossové mohli puknout, ale už jim to nebylo nic platné, knížka byla venku a stala se horolezeckým bestsellerem….
Vzpomínku napsal Vladimír „Chroust“ Procházka ml.
Foto Vladimír „Chroust“ Procházka st. a jeho archiv.
Obálka knihy o expedici