Španěl na Eigeru

Autor: Jana Šimková <jrpl(zavináč)seznam.cz>, Zdroj: Jana Šimková podle Desnivel.com, Vydáno dne: 21. 10. 2009

---

Free sólo v severní stěně

V srpnu vylezl Jordi Tosas sólo cestu „Chant du Cigne“ v severní stěně Eigeru (900 metrů, 7a). To je skvělá záminka pro rozhovor s touto horolezeckou osobností, která sama sebe nazývá „pirát s dětským srdcem“.

 

Jak jde dohromady rodina, horolezectví a práce horského vůdce?

Myslím, že je to jako se vším, co je v životě skutečně důležité. Není to dáváno dohromady násilně, je to tak nějak přirozené. Jednoduše se to děje. Vzpomínám si, že když se měla narodit Nill, moje první dítě, všichni mi říkali, že pro mě hory končí. Nebylo to tak, a pro mě bylo skutečně důležité, že kdyby skončily, nic by se nestalo. Přáli jsme si mít děti. Na druhou stranu se cítím velmi šťastný, že se pohybuju po světě a užívám si horolezectví a práci v tomto oboru. Je to souhra mezi mojí sportovní nebo rodinnou aktivitou a mojí profesionální činností. Myslím, že nemám na laně klienty, ale opravdové kamarády. A potom, je vyjmečný pocit moci učit nové průvodce krásy téhle skvělé profese. Proto je klíčové užívat si co nejvíc každou z chvilek, kdy jsme s rodinou spolu, abychom mohli zvládnout i takové, kdy spolu nejsme.

 

Proč právě „Chant du Cigne“ sólo?

Eiger je hora, která mě fascinuje. Uchvátila mě už když jsem byl dítě. Toto je moje pátá cesta v její severní stěně. Loni, abych ještě před odjezdem na Lhotse viděl jak jsem na tom, jsem vylezl sólo „Griff ins Licht“ od Odermatta. Je to cesta vyššího stupně a v některých úsecích málo odjištěná. Nepochyboval jsem ani na chvilku, že bych mohl „Chant du Cigno“ zvládnout bez lana. Jednoduše se mi moc líbila a od konce zimy jsem měl hrozně moc nalezeno. Společnost byla dobrá a už jsem tou dobou v oblasti Oberlandu pobýval pár týdnů pracovně.

 

Znal jsi tu cestu? Už jsi ji lezl před tím?

Ano už jsem ji znal, lezl jsem ji a kromě toho jsem vylezl i tu co se nachází na vedle ní, „Les Portes du Chaos“. Ta druhá je důležitá. Ze „Chant du Cigne“ do ní můžeš v první polovině utéct. Později už ne. Nejenom že jsem ji znal, ale minulé jaro už jsem tímhle sólo stylem vylezl také cestu „Pilasta dels Voltors“ v oblasti Mont Rebei a cestu od Jonathana Larrañaga v oblasti Congosto de Ventamillo, která se jmenuje Ternura Congosteña. Pak jsem cestoval na Sardínii, kde jsme zkoušeli „Hotel Supramonte“ . Po tom všem už jen prostě pokračuješ v cestě.

 

Řekni nám něco o lezení samotném.

Když jsem si výstup plánoval, věděl jsem, že to nejnáročnější se nachází v druhé části. Z první části můžeš v jakémkoli momentu utéct doleva a skončit. Ale když mineš jeskyni „Antro de Damocles“, už ta možnost není. Je to velmi působivá část cesty, a jsou to velmi dobře odjištěné tři délky. Později se stěna znovu mění.

Den před výstupem jsem si nechal nahoře boty, abych mohl lézt úplně beze všeho. Ten den se mnou byl Miguel. Stoupali jsme pod stěnu spolu. V devět jsme měli první délku. Slanil jsem a nechal jsem tam lana pro něj, aby mohl fotit. Ze země jsem začal s lezením znovu, pak jsem se s ním rozloučil, poděkoval mu a vyrazil vzhůru. Z tohoto výstupu existuje jen několik fotek. Není běžné, aby s tebou někdo tyto okamžiky sdílel.

 

Přílišné riziko?…. Pro otce rodiny?

Možná, ale…kdo může hodnotit risk v těchto extrémech? Riziko je velmi subjektivni pojem. Horolezectví není v podstatě nic víc než hra bez pravidel, která tě vede na neprobádané území. Myslíš si, že tohle je v tvých možnostech, že dáš úplně všechno co v tobě je. V sólu to dáš tou nejpřirozenější formou, vše plyne samo, ty neděláš nic, prostě a jednoduše tam jsi, stoupaje tímhle světem, touhle dimenzí. V jednom a tom samém okamžiku je rodina strašně blízko i strašně daleko, ale ty víš, že to, co skutečně chceš, je vrátit se a obejmout je. A že až to uděláš, nebudeš ani schopný o tomhle lezení mluvit. O těchto věcech se nemluví.

 

Není trochu egoistické lézt v tímto stylem, když jsi otec ?

Je to egoistické úplně ve všem. Egoismus je velice důležitá součást horolezectví. Od momentu, kdy nás někdo miluje a my ho necháme nás milovat, je oddělení se od něj a to, že ho necháme zažít nejistotu, z naší strany sobecké. Mysleme taky na to, že lidé, kteří nás obklopují s námi sdílí naše životy. Ale taky není dobré měnit svůj život jen proto, abychom se vešli do pojmu„normální“.

 

Nedávno zemřel John Bachar, blázen do sólolezení. Nedonutilo tě to hloubat a hodnotit?

Smrt se objevuje příliš často. Tvoří neodmyslitelnou součást našeho života. Kolik kamarádů už se mnou nikdy nebude sdílet lano! John tomuto stylu věnoval celý život. Bylo jednoduší když jsem ho při sólu následoval. Vzpomínám na něj denně, každou chvíli. Život je tak unikátní a důležitý, že se nemůže promarnit. Ale nevyhnutelně spěje ke smrti. Tahle reflexe je abstraktní, ať už s více strachem nebo s více opatřeními, které udělám, poslední okamžik bude umírání. Musím žít nejzajímavěji až do té poslední vteřiny. Musím žít, možná sobecky, abych mohl předat všem ostatním, to co by jim mohlo pomoci vyrůst.

 

Jaký je cestovatelský život? Je to to samé jako život piráta?

Jednou jsem četl myšlenku, zní takto: „ Jsem jedním z těch, kteří si vydělávají na chleba a jedí ho v horách celého světa.“ Nemohl jsem s ní udělat nic jiného než ji přijmout za svou a žít s ní po zbytek života. Jsi dítě, dítě, které si hraje, že je pirátem se srdcem básníka. Dítě, které se ještě ani nenaučilo počítat mrtvé z každé války, kterou projde, pirát, který okrádá ty, kteří mají na to, aby dali těm, kteří to potřebují. Poustevník, který se straní světa, ale svět je jeho domovem.

 

Popiš nám pár slovy své zážitky z letošního léta, když tě zachraňovali z Latoku.

Ještě existují věci, které mě přesvědčují, že člověk je dobrý. Skupina lidí byla schopná zanechat své práce, rodiny a cestovat tisíce kilometrů, lézt a to vše proto, že jeden kolega, kamarád, potřeboval pomoc. Je mi skutečně ctí, že jsem toho mohl být svědkem. Protože tohle je skutečná odvaha. Udělat to – ať to stojí, co to stojí – o čem víš, že je třeba udělat.

 

Nějaké rady pro podobné situace, které se mohou stát v budoucnosti?

Myslím, že být si vědomí faktu, že v horolezectví, které se provozuje v odlehlých pohořích, pomoc nedorazí. Díky větší vůli, kterou máme, se setkáváme s lidmi, kteří žijí v odlišném světě. A je to logické. Jak se můžeme snažit přimět Pákistánce, aby se staral o to, že nějaký člověk umírá na svahu hory, na kterou šel dobrovolně a platil za to....když po posledním atentátu Talibanu zůstalo na zemi v krvi roztrháno několik dětí?

 

To nejlepší a nejhorší na práci horského vůdce?

Společné prožitky s lidmi, kteří s tebou sdílejí lano. A bezpochyby odloučení od rodiny.

 

To nejlepší a nejhorší na tom být horolezcem?

 

Použiju slova napsaná již před lety: “Volnost ptáka je otroctví větru.“

 

To nejlepší a nejhorší na tom být otcem?

Na tom, že tě někdo miluje a nechá se milovat nemůže být nic špatného.

 

Kde zůstal snowboard?

V překrásných zimách v Pyrenejích.

 

Je větší riziko v extrémním snowboardingu nebo v horolezectví?

Na svazích mnoha hor je snowboard stále úzce spojen s horolezectvím. Všechno má svůj čas, své tempo a rytmus. Rytmus snowboardu mi udává rytmus mých sólo výstupů.

 

Příští projekty?

Pravděpodobně se vrátím na jih Lhotse.

 

Definuj několika slovy: Tvůj pohled na svět, horolezectví...

Pirát se srdcem dítěte.

 

Nějaké koníčky, vášně, kromě horolezectví...?

Studium. Studuju matematiku a filosofii.